Rozhovor u Katedrály: město jako tisíc hlasů, život jako historka
2. srpna 2021
Monumentální román peruánského autora Maria Vargase Llosy Rozhovor u Katedrály se díky překladu Anežky Charvátové konečně dostává k českým čtenářům. V knize poprvé vydané roku 1969 se autor vrací na přelom čtyřicátých a padesátých let do období „Odríovy osmiletky“ – vlády prezidenta Manuela A. Odríy. Tradiční román diktatury ani „drobné příběhy na pozadí velkých historických událostí“ ale nečekejte. Spíš než úvaha o lidské povaze je Rozhovor u Katedrály expedice po možnostech prózy.
„Ve které chvíli se to v Peru podělalo?“ zní jedna z úvodních vět románu a jedna z nejcitovanějších frází latinskoamerické literatury. Dílo Maria Vargase Llosy, nobelisty a nedávného hosta pražského Světa knihy, je z velké části českým čtenářům k dispozici v překladu a letos ho doplňuje kniha, která autora, jak píše v prologu, stála nejvíce námahy. Za padesát let od svého vydání se Rozhovor u Katedrály stal referenčním bodem světové literatury, byl přirovnáván ke Sto rokům samoty, Iliadě nebo k Božské komedii. Srovnání, která sám autor odbyl jako „typické latinskoamerické přehánění“, slibují hodně a hrozí zklamáním. Pravdou ale je, že šest set stran v dusných limských ulicích, kudy se šíří dvě zhoubné choroby – vzteklina a cynismus –, dokáže čtenáři pořádně zamotat hlavu.
Jeden po druhém, prosím
Autor obálky je Pavel Růt. / Zdroj: Argo
„Lidé se spolu baví, dialogy vedou postavy,“ napsal současný australský spisovatel Evan Maloney. Skloubit přirozeně znějící repliky s postupujícím příběhem je tradičně jedna z největších výzev románu: dialogy totiž zkrátka v reálném světě neexistují. Přesto se Mario Vargas Llosa rozhodl z dialogu udělat nejen podstatnou část, ale dokonce stěžejní princip románu. Jeho do sebe vklíněné monology plné přerušování, opakování, přetahování se o slova, nedořčení a nedorozumění se realitě přece jen podobají nejvíce.
Rámcový příběh zastihuje dva staré známé při setkání po letech vzájemného odloučení na dvou ne zrovna pohlednicových místech: nejdříve v městském psinci během vrcholící epidemie vztekliny a poté ve špinavé limské putyce, kde to „páchne potem, papričkami a cibulí, močí a hromadami odpadků“. Román zachycuje čtyřhodinovou konverzaci Santiaga Zavaly, životem ztrhaného novináře a Ambrosia, bývalého šoféra jeho otce. Ve vzpomínání nad pivem uplyne několik desítek let a lidských životů. Santiagův otec, podnikatel a důležitý muž režimu, hraje v příběhu klíčovou roli společně s vysokým politikem Cayem Bermúdezem, zvaným také Cayo Hovňousek. Opačnou zkušenost reprezentuje Amalia, služka v domácnosti Caya Bermúdeze a Ambrosiova žena. Kromě této pětice scénou postupně projde doslova dav postav, jejichž příběhy se vzájemně uzlí, rozcházejí a opět proplétají.
V roce 2010 švédská akademie věd ocenila dílo Vargase Llosy za jeho „zmapování struktur moci a pronikavé zobrazování odporu, revolty a porážky jednotlivce“. Mapování, o kterém porota hovoří, skutečně není jenom metafora – schémata, nákresy a mapy jsou součástí autorova tvůrčího procesu. Vargas Llosa se jako spisovatel-kartograf projevuje nejvíce ve způsobu vyprávění. Jeho narativní technika „spojených nádob“ označuje dvě na první pohled nesouvisející dějové linie, které se ve skutečnosti navzájem ovlivňují a sdílí společné styčné body. Ve svém předchozím románu Zelený dům (1966, česky 1981) tak Vargas Llosa dokáže díky tomuto principu přecházet mezi dvěma dějovými a časovými rovinami i během jednoho souvětí. V Rozhovoru u Katedrály nechává se stejnou lehkostí přelévat perspektivy jednotlivých postav.
Právě rámcový příběh umožňuje rychlou změnu úhlu pohledu – vyprávění co větu pendluje mezi absolutním přiblížením ke středu dění a náhlým návratem zpátky do smrduté tmy baru. Cesty jednotlivých protagonistů se roztékají do stovek různých směrů, jen aby se později všichni setkali ve velkolepé scéně, kde pro ně není téměř k hnutí. Nekonečné minuty schůze stávkového výboru, kde jeden strhující proslov může rozhodnout o budoucnosti všech přítomných. Příprava na sabotáž uprostřed divadla plného rozbouřených Odríových stoupenců. Jak stoupá tlak, i postavy na místě se přetahují o vypravěčský hlas. Rozhovor u Katedrály je exhibice žánru.
„Polyfonní vyprávění“ nebo „totální román“ jsou zároveň i přesnými prostředky pro zachycení mladé, rozpínající se peruánské megalopole. S avantgardním okouzlením velkoměstem nemají přesto vyprahlé, šedivé ulice Limy nic společného. Aby se v nich čtenář neztratil a projížďka hlavním městem mu nesplynula v jednu horečnatou noční můru, musí na chvíli nechat stranou názor, že všechna čtení jsou správná a hodnotná, a hledat v labyrintu replik a dějových linií autorem vyznačenou cestu. Dokonce i Carmen Bobes Naves, filoložka, kterou za její pozorné a uvážlivé čtení ocenil sám autor, přiznala, že prokousat se textem ji ve skutečnosti stálo mnoho námahy. Román údajně nechala dvakrát rozečtený: přišel jí totiž nepochopitelný, těžce stravitelný a vyžadující spolupráci, na kterou od svých oblíbených autorů nebyla zvyklá.
Vargas Llosa je autor, který rád opřádá svou práci legendami. V procesu psaní Rozhovoru u Katedrály vytyčil dva zásadní momenty: prvním z nich bylo nalezení rozhovoru jako rámce pro celý román. Druhým bylo vyškrtání prakticky všech přídavných jmen a příslovcí. Ať se tato Vargas Llosova anekdota zakládá na pravdě a román o několika set stranách původně existoval i ve verzi s přívlastky, nebo ne, je jeho vypravěčská úspornost jedním z důležitých faktorů, díky kterému se v kaleidoskopu časových linií čtenář dokáže ubránit úplné dezorientaci. Rozlišit jednotlivé hlasy v polyfonii vyprávění zase pomáhá osobitý jazyk každé z postav. Vyprávění přechází mezi jazykově výraznými prostředími: studenti, novináři, politici, mafie nebo kabaretní tanečnice – právě zde také čtenář ocení práci překladatelky, které se daří zachovat autonomii hlasu každé postavy a přitom neztratit horečnaté tempo vyprávění.
Vargas Llosa si ale ve výrazných prostředích nevybírá prototypy. Jeho hrdinové nejsou definováni jedním nebo dvěma vnitřními konflikty ani neslouží pouze jako reprezentace své sociální vrstvy. Jsou složeni z vlivů, názorů druhých, historek, které odposlechli, a i k jejich replikám se někdy dostáváme skrz cizí vyprávění. Vargas Llosa tak v Rozhovoru u Katedrály nejen vytváří polyfonní chór, ale na několik hran a rovin rozkládá i každou z postav.
Dnešní pohled na hospodu Katedrála, dějiště románu. / Zdroj: Mapy Google.
Slova proti realitě
„Literatura je oheň,“ řekl Vargas Llosa ve svém slavném projevu při přebírání prestižní latinskoamerické ceny Rómulo Gallegos v roce 1967, „nikdo, kdo je spokojený s realitou, nemůže psát.“ Rozhovor u Katedrály píše se stejným nonkomformisem a stoprocentním antiautoritářstvím, kterým se mu povedlo urazit peruánské ozbrojené síly svou prvotinou Město a psi (1963, česky 1966). Stejně tak ale neváhá ironizovat horlivé univerzitní roky budoucího novináře Santiaga Zavaly a jeho cestu od skrytých návštěv knihkupectví, čtenářských kroužků a nekonečných debat o nadhodnotě až do krizového bodu v univerzitním stávkovém výboru, kde ideovou diskusi a plamenné projevy utne absurdní milenecká scénka.
Čtěte také:
Přes všudypřítomné zklamání ale Rozhovor u Katedrály není nihilistickým románem skepse nebo jen „kronikou národní tragédie“. Santiagova cesta od zapáleného komunisty s touhou změnit svět po rezignovaného alkoholika není způsobená ztrátou ideálů jako spíš odporem k dogmatismu a prozřením, že „v téhle zemi je to tak, že kdo si nepodělá život, podělá ho ostatním“. Rodina, Lima i Peru jsou křehké ekosystémy, kde nejde žít jinak než na úkor druhých. I tak ale existují síly, které dělají z života víc než jenom hledání hospody, kde vám nalijí na sekyru. Existuje láska, která „proráží cestu spletí tkání a šlach“ a v člověku roste ve stočenou kobru. Existují lidé, kteří dokážou být věrní člověku i myšlence. Existuje čest, i když vypadá pro každého jinak, a zachovat si ji je důležitější než být šťastný.
Více než půlstoletí, které od prvního vydání románu uplynulo, zároveň umožňuje českým čtenářům podívat se na něj čerstvýma očima a všimnout si i rysů, které dosud zůstávaly opomíjeny. Vargas Llosovi bylo například vyčítáno, že ženské postavy a jejich osudy ponechává v druhém plánu. Při čtení příběhu Amalie, popisu porodních bolestí nebo vraždy, kterou bychom dnes označili za femicidu, je ale třeba se ptát, zda ženské postavy neodsunula na druhou kolej spíš kritika.
Jedinečné je i zachycení afro-peruánské zkušenosti v postavě Ambrosia. Jeho příběh v podání Vargase Llosy jistě nelze číst jako dostatečnou reprezentaci podobného osudu v šedesátých letech, diskriminace a zneužívání, které zažívá, ale tvoří protipól vůči Santiagovi – ten si totiž na rozdíl od Ambrosia život na okraji vybere. Je to také Ambrosio, jehož replika celý román zakončuje:
„Pro spisovatele mé generace bylo nepsat o diktaturách zvláštní, protože Latinská Amerika byla z jednoho konce na druhý samá vojenská diktatura,“ řekl Mario Vargas Llosa při své návštěvě Prahy Anežce Charvátové. Generace boomu 60. let je tvořena výraznými individui: Carlos Fuentes, Gabriel García Márquez nebo Julio Cortázar si každý získal své čtenáře po svém. Ačkoliv se tedy Vargas Llosa tématem diktatury mezi ostatní zařazuje, i on je jako systematický, chirurgicky přesný vypravěč ve své generaci unikátní. Jeho vrcholné dílo může proto českým čtenářům sloužit také jako doplnění představy o podobách, obzvláště těch nemagických, které může latinskoamerická literatura mít. Zda se nechají strhnout důmyslnou hrou, nebo román odsoudí jako extravagantní povídačku, už je jen na nich.
VARGAS LLOSA, Mario: Rozhovor u Katedrály. Přel. Anežka Charvátová. Praha: Argo, 2021, 608 s.
