Rodinná sága Leïly Slimani oživuje rozbouřené poválečné Maroko
9. srpna 2021
Nejnovější román Leïly Slimani Země těch druhých je stylem i rozsahem vyprávění velmi odlišný od jejích předchozích knih, za které získala mnoho prestižních cen. Přesto je zřetelně její: naléhavý tón vyprávění bezmála tří set stránkového románu s podtitulem Válka, válka, válka se věnuje zejména ženským hrdinkám poválečného Maroka, v jehož ulicích se schyluje k bojům za nezávislost. V prvním dílu rodinné ságy Slimani čerpá i z vlastní rodinné historie a líčí náročný život smíšeného páru, který se snaží přežít na samotě kamenitých plání. Čtenáři neznalému tamní historie podává plastické a autentické svědectví doby, v níž zejména Arabové touží po lepším životě a vlastní identitě v zemi vzpírající se dlouhotrvající francouzské nadvládě.
Autorka a novinářka Leïla Slimani původem z Maroka získala již za svůj debut V lidožroutově zahradě (česky 2018, Argo) marockou cenu Prix de la Mamounia. Kritici román označovali za „šokující paní Bovaryovou“. Osobitý, ostře chirurgický styl jejího psaní je možné sledovat i v její druhé próze Něžná píseň (česky 2017, Argo), jež se taktéž odehrává v současné Paříži. Do centra této novely staví pracovitou a na první pohled dokonalou chůvu, jež si získá absolutní důvěru rodiny, aby její sílící šílenství a samota nakonec vyústily v tragické události; za knihu byla Slimani v roce 2016 oceněna prestižní Goncourtovou cenou.
Autor obálky, grafické úpravy a sazby je Tomáš Cikán. / Zdroj: Argo
Přestože se obě novely odehrávají na pozadí současné francouzské společnosti, velkou odezvu vyvolaly i u marockých čtenářek. Jak zmiňuje Míla Janišová v červnovém čísle Plavu (6/2021), ze spisovatelky se v rodné zemi „mohou zbláznit“; v maghrebských zemích se totiž úspěch „domácích autorů“ stále ověřuje zejména oceněním ve Francii. Slimani pochází z prestižní marocké rodiny, ale do Francie zamířila hned po studiích na francouzském lyceu v rodném Rabatu. Její předchozí romány neakcentují arabské kořeny ani společnost, a zapadají tak spíš do evropské literární produkce. Přesto ale již po debutové novele začaly Maročanky se spisovatelkou sdílet vlastní zkušenosti a příběhy. Na základě jejich vyprávění sepsala Slimani knihu reportážních esejí Sex a lži, z níž ve spolupráci s Leatitií Coryn vytvořila stejnojmenný komiks, který v roce 2019 vyšel i česky v nakladatelství Argo.
Mezi dvěma světy
První díl plánované trilogie Země těch druhých s podtitulem Válka, válka, válka se od předchozích děl značně liší. Přestože do centra svého vyprávění opět klade ženu (potažmo ženy), příběhová linka je mnohem prostší než ty předchozí, i když rozsahem jde o podstatně rozsáhlejší román. I jazyk, kterým autorka přibližuje Maroko padesátých let, je jiný, než v předchozích dílech: není tak břitký a strohý, naopak je místy až poetický. Jako by si autorka dávala na čas, aby při líčení něco důležitého neopomněla nebo neošidila charaktery postav a aby vytvořila autentickou atmosféru tehdejšího Maroka. Uvěřitelnost a detailnost svědčí o rozsáhlé rešerši doby, nejde zdaleka jen o vyprávění inspirované autorčinou rodinnou historií.
Narozdíl od předchozích děl je román zčásti autobiografický – základ příběhu a hlavní hrdinka volně vychází z osudů spisovatelčiných předků. „Moje babička pocházela z [francouzské] buržoazní rodiny a když se stěhovala do Maroka, myslela, že bude žít jako Karen Blixen ve Vzpomínkách na Afriku, samé dobrodružství a koktejly. Namísto toho se ocitla na farmě vzdálené od města, s manželem, který zastával konzervativní názory ohledně postavení žen, nehodlal trávit čas na dovolených nebo na párty. Byli etnicky smíšeným párem, jejž odmítaly obě komunity. Ale byl to krásný milostný příběh,“ líčila Slimani v rozhovoru pro The Guardian. Právě osud její babičky je základem pro hlavní postavu Mathilde, která se v rodném Alsasku na sklonku války zamiluje do arabského důstojníka Amina Belhadže.
Hlavní pozornost je zaměřená na Mathilde i její dceru Ajšu (částečně i Mathildině neteři Selmě). Obě žijí v „zemi těch druhých“ – Mathilde nepatří do majetné vrstvy francouzských usedlíků, její bílá kůže a blonďaté vlasy ovšem vyvolávají zvědavost i nevoli u arabských obyvatel. Ajša jako potomek smíšeného páru nepatří nikam, její vzhled, studium na křesťanské škole, víra v křesťanského Boha i výjimečně vysoká inteligence jí život v Maroku rozhodně neulehčují. Ostatně Mathildin manžel, ambiciózní a urputný Amin, se přátelí a obchoduje s maďarským imigrantem, není tedy zcela jednoznačným bojovníkem za svobodné Maroko, proto tato země není ani tak docela „jeho“. Pro kolonisty je zase jedním z mnoha „mohamedů“, francouzští obchodníci či prodavačky s ním mluví se zjevným despektem.
Domov je v rodině
Manželé se vzali na sklonku války ve Francii a v roce 1947 míří na zemědělskou usedlost, která se stane jejich domovem. Tu před válkou pořídil Aminův otec a Amin o ni slíbil pečovat. Touha po dobrodružství a exotice, která částečně Mathildu vehnala do sňatku s Aminem, naráží na realitu chudého poválečného venkova vzdáleného nejen od francouzského domova, ale i od městského života v Meknesu, v němž pár po příjezdu z Francie krátce pobýval. Mathilde bojuje se společensky očekávanou rolí vzorné manželky, s negramotností arabských žen i vlastní osamělostí. Řadu Aminových ambiciózních zemědělských plánů zase blokuje neústupnost kamenité půdy marockých plání i nedostatek prostředků, jež by mu pomohly statek zkultivovat. Navíc u Amina se v chování k manželce i jiným odráží určitá krutost a úcta k tradicím, částečně má problém pochopit chování i citlivost Mathilde, která je oproti němu dobrodružným živlem. Její povaha ovšem nevyhnutelně vlivem náročného života na venkově se dvěma dětmi tak nějak ztrácí svou původní jiskru a nebojácnost.
Převážná část děje se odehrává v přelomových 50. letech a politický rozměr knihy nelze opomíjet. Slimani díky rozsáhlé rešerši marocké politické i všednodenní historie líčí velmi plasticky svět, ve kterém se politika dotýká každého a nevyhnutelně směřuje k bouřlivým povstáním a prolévání krve v ulicích. Autorka podává svědectví o krásné, ale v mnoha ohledech nehostinné zemi, řeší podstatný zvrat marockých moderních dějin, ale ani v jednu chvíli nesklouzne k lektorování či přílišné popisnosti; celá kniha působí díky akcentování každodenních překážek i pomalému tempu jako vzpomínání člověka, který reflektuje svůj někdejší život na marockém venkově. Slimani tak nepromlouvá jen o odlišném kulturním zázemí, problematice smíšených etnických rodin nebo o určité epoše své rodné země; vrací se k vlastní rodinné historii a zároveň vytváří solidní základ rodinné ságy, který je přístupný každému čtenáři.
Pořád jde ale především o milostný příběh, který líčí vztah dvou lidí z odlišných kultur, z nichž ani jeden nemůže měnící se zemi označit za svůj domov. Ten musí vytvořit v rámci budované rodiny, jejíž vazby mohou být pro cizího pozorovatele nepochopitelné nebo podivné, ale tuší za nimi lásku i houževnatost všech členů. Za vytrvalostí možná zčásti stojí nemožnost Mathildy zvrátit svůj osud a odejít, a zčásti Aminova láska k ní, která je stále ještě velká, i když se občas projevuje fyzickým násilím. Amina sice rozčiluje Mathildina evropskost (příliš dlouhé truchlení po otci, hlasité sdílení vlastních názorů), Mathilde zase naráží na jeho nepochopení či krutost – ale přesto jako by si hrdinové uvědomovali, že mají pouze jeden druhého. V rozbouřeném Maroku totiž není nikdo, kdo by se o ně postaral. Tamní společnost stojí na prahu rodící se nezávislosti a proti sobě bojující tábory vidí v tu chvíli věci příliš černobíle. Román působivě zahajuje rodinnou trilogii, jejíž druhý díl bude inspirovaný matkou Slimani, a závěrečný díl ságy se obrátí k současnosti a hlavní hrdinka tak bude vycházet ze samotné autorky. Celé dílo pak snad poutavým vyprávěním dovzdělá evropského čtenáře, jenž může dosud tuto osobitou zemi vnímat jen coby lákavou a exotickou turistickou destinaci. Maroko má za sebou náročné století plné krvavých bojů za nezávislost i upocených tváří dělníků a rodin snažících se uživit na neprostupné, kamenité půdě.
SLIMANI, Leila: Země těch druhých: Válka, válka, válka. Praha: Argo, 2021. 288 stran.
