OBRAZ KUCHYNĚ SVĚTA A PEKLA SLUŽEB PŘINÁŠÍ DO KIN BOD VARU
3. března 2022
Do českých kin začátkem února oficiálně vstoupil britský film Bod varu (2021), premiérově uvedený na 55. ročníku festivalu v Karlových Varech. Skoro-debut Philipa Barantiniho dostává své pověsti „divácké jízdy“, není však samoúčelnou efektní podívanou. Za fasádou artu pro každého se skrývá dílo s potenciálem odstartovat změny v distribuci uměleckých filmů.
Navštěvovat na filmových festivalech projekce snímků ze soutěžních sekcí je svého druhu dobrodružství. Pořadatelé si totiž nárokují možnost jejich prvního veřejného uvedení a dopředu tak o nich divák nezjistí víc, než prozradí krátká anotace v katalogu. V případě menších áčkových festivalů jako je ten karlovarský, kde často soutěží i méně známí tvůrci a debutanti, pak vůbec nemusí vědět, co čekat (kromě delegace tvůrců). O to větší pak může být překvapení i nadšení. Snímek Bod varu režiséra (a takřka neznámého herce) Philipa Barantiniho Křišťálový glóbus nakonec nevyhrál, získal si však velkou přízeň publika, na základě které jej distributoři z Aerofilms zakoupili pro tuzemská kina.
Úspěch si Barantini zaslouží, přinejmenším jako satisfakci za smůlu, s níž jeho kriminální debut Villain (2020) smetla první vlna pandemie z pláten kin – a povědomí diváků – rovnou na internetové platformy. Ne, že by k Bodu varu bylo nutno přistupovat se zvláštní shovívavostí, pozornost si zaslouží jako film v mnoha ohledech vydařený a aktuální, byť ne vyloženě výjimečný. Právě pro jeho univerzálnost se mu nicméně podařilo oslovit festivalové dramaturgy, stejně jako široké spektrum diváků. Není esteticky radikálním dílem, ani postmoderní žánrovou hříčkou, přednosti jiných filmů ale dohání angažováním relativně známé tváře Stephena Grahama do hlavní role a hlavně „gimmickem“, který jej činí nezapomenutelným. Celý je totiž natočen v jediném záběru.
Video, které mohl pořídit kdokoli
Střihem netknutý, hodinu a půl dlouhý záběr je záznamem jednoho hektického pracovního večera, který zažívá tým mimořádně nesehraných zaměstnanců britské luxusní restaurace vedené šéfkuchařem-notorikem Andym (Graham). Místo aby zachovávali neviditelnost aparátu a sloužili svým hostům, musí jeho členové neustále vystupovat ze svých rolí a řešit nastalé potíže – na rozdíl od filmařů, kteří provařený gimmick servírují s profesionální anonymitou. Je až překvapivé, jak přirozeně devadesátiminutový tanec kameramana Matthewa Lewise působí, jak rychle divák zapomene, že celý projekt musel klást ohromné nároky na vzájemnou kooperaci celého štábu. Snad je to tím, že s nástupem mobilní digitální techniky přestala být podobně koncipované videa vzácností a pořídit je může v podstatě kdokoli.
Amatérská videa nemají jejich tvůrci ani diváci potřebu kategorizovat zavedenými filmovými žánry a formáty – systémy, v nichž i Bod varu projevuje značnou nestálost. Podrobností, s níž sleduje chod restaurace, připomíná dokument, kocháním se smůlou v reálném čase reality show, na základě plynulých záběrů sledujících jednotlivé postavy a dění by zase bylo možné si jej splést se záznamem hrané videohry. Chce to ale velkou dávku fantazie – na rozdíl od děl, která tyto hranice skutečně narušují (jako například monstrózní konceptuální projekt DAU Iljy Chržanovského), je Bod varu svým vizuálním pojetím i strukturací děje stále nejblíž klasickému hranému filmu. Andy projde určitým dramatickým obloukem, příběh se posouvá díky dříve exponovaným motivům, i ten žánr dramatu je natolik vděčně vágní, že není problém jej pro film obhájit.
Dekonstrukce společenských konstrukcí
Právě v rovině vyprávění a žánru Bod varu nakonec trochu zklame – není ani dostatečně napínavý nebo psychologicky prokreslený, aby byl nezapomenutelný i něčím jiným než prací s kamerou. Na první pohled působí sice realisticky, v jádru ale zůstává show vzbuzující pochybnosti. Člověk se sám sebe ptá, zda někoho může skutečně potkat tolik smůly během jediného večera; zda Grahamovi lépe nesedí role jedinců z nižších příček společenského žebříčku, jimiž se proslavil (film Podfu(c)k, 2000, seriály Impérium – Mafie v Atlantic City,2010–2014, a Čas, 2021); zda by restaurace vedená partou takových břídilů mohla získat pětihvězdičkové hodnocení (a jak tento systém – v úvodu jemně satirizovaný – v Británii funguje). Zkrátka – zda Bod varu celý není, přeci jen, špičkově kamuflovanou konstrukcí, atrakcí.
Barantini nicméně pracuje s realismem sofistikovaněji než jen jako s mustrem uměleckého slohu, a výše jmenovanými „nesrovnalostmi“ nekonvenčně reflektuje jeho hranice. Exkurzí do kuchyně, kde se hezky aranžované pokrmy teprve připravují, ukazuje, jak „špinavý“ a fragilní systém za jejich přípravou ve skutečnosti stojí. Poselství Bodu varu je přitom přenositelné na jakoukoli jinou oblast služeb, a je tím aktuálnější, čím více je veřejné mínění konstruováno na základě fotek z Instagramu upravených filtry (a jejich PR obdobami). Jemnou dekonstrukcí robustních společenských konstrukcí činí ostražitějšími diváky západního světa, kteří žili do vypuknutí pandemie covidu ve stavu iluzorního bezpečí.
O budoucnosti restauratérství i filmové distribuce
Svým pojetím je Bod varu pro dnešní dobu stejně aktuální jako příznačný. Jeho tvůrci zpracovávají vážné téma, na druhou stranu se usilovně snaží přitom neztratit pozornost diváka, u nějž spíše nepředpokládají schopnost soustředit se. Restauraci plnou shonu, symbolizující dnešní dynamicky se měnící, nepřehledný svět, nahlížejí jako za jízdy po toboganu. Efektní, zhuštěné prezentaci současných problémů dávají přednost před jejich hlubší analýzou. Někdy jsou však jejich postřehy natolik pozoruhodné, že stojí za to je vypíchnout. Jako třeba zábavné dilema bez správného řešení, na němž si člověk může otestovat míru vlastního konzervativismu: zachovala se manažerka správně, když skupině influencerů slíbila uvařit k večeři chod, který restaurace v daný den nemá na jídelním lístku?
Fakt, že se tak zachovala, je bez ohledu na číkoli postoj k věci dostatečně výmluvný jako signál budoucí proměny společenských vztahů ve veřejném prostoru. Souběžně s trendem zmenšující se váhy formalit a (nepsaných) normativních řádů, stírají se rozdíly a sílí interaktivita mezi dvěma stranami – autoritou a podřízenými, výrobci a uživateli, restauratéry a zákazníky. Sám Bod varu, jenž byl do kin uveden po festivalovém ohlasu „na poptávku“ diváků, je příkladem tohoto trendu. Projektů, v nichž si filmový distributor nechal poradit od diváků, proběhlo/probíhá v českém prostředí vícero (Projekt 100, LFŠ uvádí), „případ Bod varu“ by však mohl tuto praxi zpopularizovat a vytvořit nový model limitované distribuce pro populární umělecké filmy z festivalů. Prvním výhonkem této sazenice je startující projekt Světozor uvádí.
Boiling Point. Režie: Philip Barantini. Scénář: Philip Barantini, James Cummings. Hrají: Stephen Graham, Hannah Walters, Jason Flemyng, Ray Panthaki ad. Kamera: Matthew Lewis. Hudba: Aaron May, David Ridley. Produkce: Hester Ruoff, Bart Ruspoli. Střih: Alex Fountain. Velká Británie, 2021.
