Jak servírovat dýně Evy Švankmajerové

7. března 2022

V nakladatelství Dybbuk vyšel loni nový titul Evy Švankmajerové – Zvuk dýní v zákulisí. Šestnáct let po autorčině smrti se tak k veřejnosti dostávají texty dosud knižně nevydané, co víc, některé mimo okruh Surrealistické skupiny neznámé. Žánrová pestrost a imaginativní trip mohou lákat, avšak skýtají i nebezpečí ztráty půdy pod nohama. 

Způsob tvorby Evy Švankmajerové je herní parazitismus. Snaží se narušit cokoliv, co považuje za řád. Působí na něj trochu jako rakovina – na první pohled se tváří jako jeho zástupkyně a mezitím ho postupně likviduje zevnitř. V případě literatury napadá snad všechny složky textu – kašle na spisovnost, vysmívá se syntaxi, parafrázuje stylistiku, obsah převrací a soudržnost textu přerývá svou všežravou imaginací. Skrze hru se staví proti všem možným druhům represe – státnímu aparátu, genderovým rolím, církvi či konzumerismu. Obecné společenské neduhy míchá s vlastním soukromím. Tabu nejsou erotika, drogy, dětská traumata ani mateřství. Švankmajerová si hraje vážně, rituálně, stejně jako dítě plně ponořené do herního světa. „No tak si jenom hraju. Vždyť jde jen o všechno.“

Ruku v ruce s hrou jde humor, který je v podání Švankmajerové bez chichotu, bez úšklebku. Nepřevrací jako ironie, nezvětšuje jako groteska, ale pokoutně podvrací řád a přeměňuje ho do para-polohy, aby ho nachytal při činu. Autorka pracuje s čtenářskou zkušeností a představivostí. Pohrává si se styly výchovných příruček, červené knihovny i vysoké literatury, stejně tak nabourává formu deníku, dopisu, divadelní hry a filmového scénáře. Vytváří tak sémiotickou síť, ve které se polohy jazyka vzájemně proplétají, prolínají a narážejí na sebe, nikdy však nezůstávají ve své čisté, původní formě; Švankmajerová si je přivlastňuje – parazituje na nich. Zkoumá onen prostor mezi, který umožňuje mnohost a nepojmenovatelnost, je fluidní, a tedy pro řád neuchopitelný.

Tyto rozmanité způsoby práce s prozaickým textem zachycuje nová publikace Zvuk dýní v zákulisí, kterou loni vydalo nakladatelství Dybbuk a která shromažďuje přes padesát autorčiných kratších textů. Vyjma samizdatových a časopiseckých publikací je to čtvrtá vydaná kniha této autorky (Jeskyně Baradla, Dosud nenamalované obrazy, Biče svědomí), přičemž většinu textů spatřuje veřejnost vůbec poprvé. Někdy se jedná o prvopisy nebo náčrty próz, jindy už o vycizelované útvary. Jistě je to důvod k oslavě u fanouškovské základny surrealismu, autorčiny prózy byly totiž dosud reflektovány převážně v této skupině. Pověstná složitost recepce však před současné vydání staví nový úkol. Stačí představit tuto literaturu jen tak a prostě ji nechat působit?

Texty Švankmajerové často vyvolávají dvojí reakce: něco u čtenáře*řky zarezonuje a v mysli se ze slov zrodí představa a s ní povzdech „Geniální!“, jindy však oči jen bezhlavě tápou po řádcích. Je snadné spadnout do frustrace z nepochopení, autorka si totiž krom hraní libuje také v imaginaci na základě analogie. Svůj postup přibližuje v jednom z textů: „Není-li tomu jako obvykle naopak. Všechny naše stavy, stavy naší psýchy, se analogicky prokazují. A předměty taky. A zvířata taky, i ryby to dovedou. Hořící letadlo se podobá ptáku ohniváku i s jejich princeznami.“ Zveřejňuje vše a na čtenářskou orientaci v textu nebere ohledy, cílem není pochopení, ale obraz, vlastní vnitřní spojení. A právě z analogické imaginace a podvratného herního humoru vzniká velké nebezpečí neporozumění a útěku od knihy. Chce to proto začít ohledávat postupně, zvykat si a zahodit vlastní nároky na orientaci. 

JAK STRÁVIT PARAZITY

Pro alespoň trochu bezpečný a zároveň lákavý vstup do díla se hodí například krátký text Hra erotismus hra erotismus hra (v knize až na straně 245). Proklamativně proti sobě staví racionalizovanou, spoutanou podobu lásky a hravý erotismus s dávkou tajemství. Tradičnímu pojetí sexuality se vysmívá, volá po nevědomosti, která podněcuje touhu. Brojí proti vyznavačům společenského řádu, kteří stanovují rozdělené úlohy v partnerství jako klaunské masky a pohlavní styk vidí málem jako nutnost – citovou intimitu vynechávají. Švankmajerová vyznává právě hru jako vnitřní princip erotismu, jako jeho hybnou sílu protikladů. Sexuální touha je prvotním vjemem i projevem. Vrcholem lásky není milostné splynutí, ale dynamické působení sexuálních tužeb vedoucí k tvůrčímu erotismu. 

Publikace je rozdělena na pět tematických částí. Texty podobné výše popsanému vznikly z vnitřního podnětu nebo na popud skupinové výstavy nebo oblíbeného žánru Surrealistické skupiny – ankety – a autorka se v nich vyjadřuje přímo. Skrze fenomény snů, taktilismu, obrazotvornosti či libida tak lze ohmatávat její myšlenkový rámec. Ostatní krátké texty na pomezí básně v próze a povídky či divadelní a filmové pseudoscénáře už jsou ke strávení podstatně těžší. Promluvy se kupí vedle sebe, skáče se z obrazu do obrazu a forma se rozpadá. Scénické poznámky slouží k vyprávění, hranice mezi vypravěčem a postavou neexistuje, stále znovu se zveřejňuje materialita textu, ožívají kulisy, případně kamera. Nebezpečí ztráty naprosto všech čtenářských jistot je na vrcholném bodě.

Je trochu nešťastné, že právě části, které jsou na vnímání mnohem složitější, jsou umístěny na začátku knihy hned po krátkých reflexích autorčina dětství. Pro toho, kdo nemá s její prozaickou a dramatickou tvorbou žádné zkušenosti, to musí být drsný náraz. Texty z poslední části Skupinové ankety a hry jsou přitom mnohem snáze stravitelné a řečeno lidově i „zábavné“. Švankmajerovou nenásilně vsazují do kontextu Surrealistické skupiny v Československu a poodkrývají její tvůrčí východiska. Jako úvod by jistě posloužily daleko lépe, o to víc, když kniha neobsahuje žádný komentář k dílu. Lze namítnout, že každý by se měl s textem popasovat podle svého a že čtenáře zkrátka buď zaujme, nebo ne. Zároveň přijde-li člověk poprvé do podniku s pálivým jídlem a objedná si to nejvíc kořeněné, nejspíš se jen těžko vrátí.  

Nakladatelství Dybbuk se pyšní podtitulem „knihy pro náročnější čtenáře“. Vedle filozoficko-spirituálních titulů vydává například Weinerovy rané prózy, básně Karla Hynka či současný experiment Daniela Hradeckého, a stává se tak baštou literárních labužníků. Jenže když k tak náročnému chodu, jakým je Zvuk dýní v zákulisí prolezlý herním parazitem Evy Švankmajerové, neservíruje prolog či jiný „pomocný text“, hodilo by se alespoň jednotlivé části seřadit tak, aby se lépe trávily. Ingredience a jejich zpracování jsou však i přesto famózní a zachovávají si svůj původní, podvratný potenciál. 

ŠVANKMAJEROVÁ, Eva. Zvuk dýní v zákulisí. Praha: Dybbuk, 2021. 347 s.