Lost in bruselská secese

Jak to vypadá, když se obalím do svých myšlenek? Brusel, secese, Bakst, vafle, tanec

7. února 2019

Město, kde si koupíte tři knížky francouzských klasiků levněji než hrnek svařáku, kde se justiční palác opravuje tak dlouho, že bylo nutné kolem původního lešení postavit na jeho opravu nové, a kde můžete ráno začít kávou v historické budově rozhlasu, odpoledne si zajít na konferenci o českých překladech v královské knihovně a na výstavu o protestních plakátech v muzeu současného umění a den zakončíte třeba taneční performancí o ruských baletech.

Město, kde nenajdete dva podobné staré domy vedle sebe, ať se budete snažit, jak chcete.

(No dobře, nepočítajíce dva identické spojené domky, které nechal architekt Ernest Blerot postavit pro své dcery.)

Město, jehož kumulace různorodosti dosahuje až absurdních výšin – a přesto tak nějak příjemně drží pohromadě. Vedle všeobecné představy o Bruselu, tedy budov evropských institucí, vaflí s čokoládou a piva v malých lahvičkách (všeho zmíněného je zde ostatně opravdu dostatek), za to může specifický secesní nádech, který si s sebou metropole nese.

I v poměrně hluboké vzdálenosti od centra člověk snadno narazí na secesní vilku napasovanou mezi ostatní řadové domy. Nebo alespoň ornamentální vitráž nad vchodem, zdobené zábradlí na balkoně, obrovské kulaté okno, kterým dnes sledujete místo salónu něčí kuchyni… Domy navržené na míru umělcům, boháčům nebo jejich příbuzným se postupem času přeměnily na běžné obytné domky či byty, ambasády, muzea a prostory sloužící dnes „jen“ k obdivu jejich původních autorů (jako například Muzeum Horta, věnované životu a dílu nejznámějšího belgického secesního architekta).

Snadno si seženete průvodce po nejrůznějších bruselských čtvrtích, kteří vás dotáhnou do secesních zákoutí, popíšou základy, upozorní na zajímavosti a vysvětlí divnosti (proč má každý dům pididvířečka hned vedle hlavních dveří?!). Secesní architektura se tak nějak vpila do městských základů a Brusel pořád žije jedním prstem u nohy ve fin de siècle.

Z pasáží, průčelí domů, ze zábradlí okolo chodníku vyčnívají ornamenty – tím výrazněji,  že jsou obklopeny modernějšími budovami v jednoduchém až strohém stylu, vůči kterému se právě dřív tolik vyhrazovaly. Zdobné přírodní motivy, které se asi člověku v souvislosti  se secesí spíše vybaví (ať už na Muchových obrazech, nebo na nápisech nad vstupem do pařížského metra), sice časem nahradily motivy abstraktnější, geometrické, ale vedle hladkých obchodních center snadno vynikají i ty. To ale neznamená, že by se secesní architektura snažila přebít zbytek, nebo že by snad její okolí umenšovalo krásu starých ornamentů. Všechny budovy, vzory i příčky zábradlí se tak nějak naučily existovat  v symbióze.  

Lost in ballets russes

Budova divadla La Balsamine

Na první pohled zcela moderní-nesecesní divadlo La Balsamine, které pod svým heslem Sdílené. Utopické. Zodpovědné. zaštiťuje různé typy představení (z momentálního repertoáru například Cœur obése (Obézní srdce), zpověď ženy založenou na amatérském striptýzu, nebo De la poésie, du sport, etc. (O poezii, sportu, atd.)) uvedlo v prosinci také taneční performanci Lary Barsacq — Lost in ballets russes. Autorka propojila vzpomínky na otce, 70. léta, post-punkovou hudbu skupiny Bauhaus a dílo svého prastrýce, malíře a autora divadelních kostýmů Léona Baksta.

Závěrečná scéna

Na ploše pódia, zpředu olemované secesními kostýmními návrhy, zezadu promítacím plátnem a židlí s kapradinou, vytvořila Lara z pozic, do kterých jsou postaveny fiktivní modelky na Bakstových kresbách, postupně taneční ornament. (Podobně jako v případě literárního ornamentu, jak ho definuje Milan Exner ve své stati o literární secesi, autorka sama sebe stylizuje do určité pozice, potažmo dokonce do pozic různých, postupně jdoucích za sebou – „stylizace je [vlastně] specifickým ornamentem v čase“.) Statické pozice propojila v choreografii, která se v pravidelném rytmu opakuje neustále dokola, až vytvoří dokonalý, jednolitý taneční tvar. Ten pak na chvíli přejde do odosobněné podoby, na filmové plátno. Nakonec přechází v definitivní propojení tanečnice a zosobňovaného díla – nahá, celá obalená v lesklých, temně modrých fáborcích a v původním kostýmu podle prastrýcova návrhu se vlastně sama stává jeho dílem.

Trojúhelník na základě studie: M. Exner – Teze k pojmu (české) literární secese

Secesní umění pracuje s kontinuálním plynutím času, který se postupně pohybuje kupředu současně s dílem. Čtenář/divák/pozorovatel může mít dokonce pocit, že plynutí času vytváří on sám tím, jak postupně vnímá složky díla (postupuje ve čtení a podobně). Stejně tak Lara vytváří a posouvá dál inscenaci sestavováním choreografií z jednotlivých obrazů – až nakonec celé dílo uzavře závěrečným převedením sebe sama do dalšího pomyslného obrazu.

Secese pracuje s výraznou vizualitou zaměřenou na detail, s dokonalostí tvaru, s pohybem, který není jen povrchový, ale vychází z vnitřní jistoty. Ornament neslouží k ozdobě, ale je pevnou součástí díla, stejně jako nahá, třpytivá postava není v rámci inscenace bezúčelná, ale naopak performanci dotváří a uzavírá do jednotného celku. Ornament dílo charakterizuje a dílo samo se vlastně stává ornamentem.

V moderní budově vzniklo ornamentální, secesní představení. Nová performance vystřihává poklonu starému umění, nechává vedle sebe působit minulost a současnost, a aniž by musela některé prvky vyzdvihnout na úkor jiných, vytváří jednotné, celistvé dílo.

P.S. Dříve v těch pididvířečkách seděl kartáč na očištění bot před vstupem do domu.

Všechny použité ilustrace: Anna Fremrová