Český bílý nosorožec
aneb Jak definitivně zlikvidovat psanou češtinu
2. února 2019
Předešlé týdny nabídly až překvapivé množství příležitostí k diskusi nad stavem českého jazyka – minimálně rozhovory s docentem Václavem Cvrčkem a docentem Karlem Olivou doporučujeme vaší pozornosti. Text, u kterého bychom se chtěly pozastavit – rádoby revoluční komentář k potřebným jazykovým změnám od Josefa Boušky –, naopak lehce podráždil naše nervové buňky, a aniž chceme aspirovat na další Obranu jazyka, rády bychom se k tomuto zlobivému jeho utrhači vyjádřily.
Jakkoliv je autorův záměr jistě veden úctyhodnými myšlenkami, tedy zabránit českému jazyku v následování osudu bílého nosorožce, nedělá to příliš šťastným způsobem. Logiku „zrušme, čemu nerozumíme a co nám nejde“ bychom samozřejmě všichni uvítali – dnes si například pohodlně vystačíme s kalkulačkou (v nejhorším případě musí stačit trojčlenka). Tohle je ovšem typicky české řešení důsledků. Není to tak dávno, co se kvůli nedostatečným výsledkům u maturit pár politiků rozhodlo pro zavedení takzvaného cut-off skóre.
Autorovým argumentem je především nedostatečná kompetence rodilých mluvčích češtiny, nicméně je podle něj „namístě zamyslet se, nakolik jde pouze o chybu oněch chybujících, a nakolik jazyka samotného“. Zde však vzniká první problém – nepochopitelný a komplikovaný není jazyk, nýbrž jeho kodifikovaná podoba. Autor se (možná nevědomky) dotýká skutečně relevantní otázky, a to přístupu k normě a k jejímu „nedodržování“. Problém totiž tkví právě v tom, že kodifikace mění živý jazykový organismus v kámen a nedovoluje mu tak vývoj, ve společnosti neustále a nezadržitelně přítomný. Namísto preskripce by se proto lingvisté měli zaměřit na deskripci – popis skutečné podoby jazyka. Na slovníky, nikoliv pravidla. O problému jazykové normativity mluví koneckonců právě i docent Cvrček v rozhovoru pro Deník N. S tím však souvisí i fakt, že výroba takového knižního slovníku je náročná, především časově – při jeho vydání tak jazykový úzus může vypadat zase úplně jinak. Z této zdánlivě bezvýchodné situace nás nicméně vyvádí jednak možnost online slovníku (v tomto směru by se i internetová jazyková příručka mohla aktualizovat), jednak možnost využití korpusu, tedy jakési „banky“ obsahující všelijaké texty (publicistické, beletristické apod.), a to i přepisy mluvených projevů.
Bouška v textu často odkazuje na jakési elitářství těch, kteří pravopis a gramatiku naopak ovládají (opravdu se omlouváme, že umíme rozlišovat mě a mně). Sociální diskriminace na základě jazykové (a jakékoliv jiné) kompetence však není žádné novum. A vzhledem k tomu, že zrovna v českém prostředí má přístup ke vzdělání, a tedy i k výuce českého jazyka, opravdu téměř každý, stačí jen snahy správně nasměrovat. Autorovy návrhy nicméně vedou pouze do pohlcující propasti. A abychom se tu jen vágně nerozčilovaly, pojďme se na ně zevrubně podívat.
„Sjednoťme psaní všech vlastních jmen tak, aby […] se za vlastní jméno považovalo vše, co v řeči zastává tuto úlohu.“
To je ovšem momentální situace. Za vlastní jméno (psané s velkým písmenem) se podle současných pravidel považuje vše, co označuje nějakou osobu/věc/skutečnost a tak dále, a vymezuje ji tak jako jedinečnou. Zatímco Marťan je vlastní jméno označující obyvatele Marsu, pozemšťan je jméno obecné (nahradit by ho mohlo jedině snad neexistující *Zemšťan). Pokud se bavíme o označování konkrétní, respektive jedinečné skutečnosti, neobstojí ani návrh psaní velkého písmena u dnů a měsíců, které se periodicky opakují. Jestliže je navíc jedním ze základních stavebních kamenů Bouškovy češtiny 21. století apel na běžné používání jazyka, nedává tato změna smysl – naopak by nejspíš způsobila časté chyby v nyní naprosto bezproblémových slovech.
Je samozřejmě pravda, že velká písmena nejsou obecně zrovna nejsnazší látkou (a nutnosti revize si jsou vědomi i elitáři z ÚJČ), nicméně problémy nastávají většinou u slovních spojení a delších názvů, jejichž zápis autor svým návrhem nijak neřeší. Dokládat navíc tuto problematiku na názvech divadel není příliš šťastné, často totiž nemusí odpovídat doporučeným zásadám psaní velkých písmen (už například v případě Divadla Na zábradlí se neshodují příručka a divadlo samotné) – je to asi podobné, jako kdybychom se rozhodly dokazovat kvalitu Aktuálně.cz na základě Bouškova titulku.
„Když už jednou máme unikátní české Ě, zrušme zájmeno mně a nechme ve všech pádech mě.“
Co se týče této otázky, jsme trošku v rozpacích – opravdu je tak neřešitelným problémem naučit se používat tyto tvary správně? Svou obtížností tento jev zdaleka nevybočuje. Jednoduchou výměnou zájmena třeba za Pepíka (kratší forma Pepíka – mě, delší Pepíkovi – mně) dojdeme neomylně ke správnému tvaru. Řešení je tedy přibližně stejně (ne)komplikované jako všechny ostatní případy, u nichž je potřeba použít záměnu, tedy vzor (např. rybíz bez rybízu jako hrad bez hradu) – a na to jsme zvyklí v podstatě u všech ohebných slovních druhů. Stejné řešení se nabízí i v problematice ji/jí. Pro ověření stačí záměna za tu/tou.
„Nejlépe zrušme psaní -mně úplně ve všech slovech, písmeno N je v takových případech zcela zbytečné.“
Pokud na tento návrh přistoupíme, můžeme se rovnou pustit do zpochybňování celé struktury českého jazyka (potažmo i jazyků jiných). To, že nám něco nepřijde na první pohled logické či užitečné, ještě neznamená, že to tak opravdu je. Jeví se sice rozumné vypustit n ve slovech jako pomněnka či domněnka, při dalším rozboru ale dojdeme k tomu, že slovo domněnka vzniklo z domnívat, kde už je n jednak slyšitelné, a jednak očividně potřebné: Nebo by vypuštěním -mně došlo také k vypuštění n ve všech ostatních tvarech příslušných slov? Stojíme zde před problémem, zda tedy psát jemný, ale *jemě, nebo dokonce přejít na psaní *jemý a *jemě či *jemost – v této fázi se ovšem ocitáme před problémem ještě větším: jednak slova změníme násilně, navzdory jejich běžnému užívání v jiné podobě, a jednak jim nebude nikdo rozumět.
„Skončeme s dualitou I/Y na konci sloves kvůli shodě podmětu s přísudkem. […] Stačí jen nahradit u mužského životného tvaru měkké i za tvrdé, a hotovo.“
O tom, že psaní i/y je složité, a zabírá tedy v osnovách velké místo, není pochyb. Opět se ale vracíme k problému, že tento jev je součástí vývoje jazyka a má v něm své místo. Bylo by teoreticky možné diskutovat o vypuštění i či y z celého jazykového systému (což je v praxi nereálné), případně o vypuštění i/y ze slov, u nichž by úprava nezpůsobila změnu významu (být a bít) a kde nemá i/y vliv na nic dalšího (například výslovnost). Nabízela by se tedy spíše případná diskuse o změně (některých) vyjmenovaných slov, u nichž už dnešní mluvčí necítí etymologickou ani jinou potřebu psaní y.
Sjednocením i/y v přísudku se neřeší vůbec nic. Naopak nám budou vedle méně problematických případů vznikat také paradoxní struktury typu: *Naši muži byly bity., *Mladí pracovníci byly pochváleny. či *Nevinní vězni se vrátily zdrávy. Opravdu není v silách českého mluvčího určit jmenný rod podmětu a přizpůsobit mu odpovídajícím způsobem tvar přísudku? Autor komentáře navíc upozorňuje, že jím navrhovanou změnou „zmizí zhůvěřilosti jako metamorfóza dětí ze středního rodu v jednotném čísle na ženský v plurálu“. To ale není pravda – změna i na y v přísudku neovlivňuje rod podstatných jmen a nesjednocuje ani koncovku přísudku v množném čísle, stále se nabízí možnosti a/y.
(Mimochodem, Buty vystoupily se odvíjí od nářečního výrazu pro boty. V takových případech – podobně například Tři sestry vystoupily – nastupuje y. A pokud by snad měl někdo strach o Pastrňákovu maskulinitu, může s klidným svědomím napsat třeba Členové kapely Buty vystoupili.)
„Rozdílné ne/psaní čárek před spojkami a & nebo. Ať už tam čárka je nebo ne, nemá vliv na nic, dokonce ani estetický dojem z psaného textu se nijak nenaruší.“
Estetický dojem se neodvažujeme hodnotit. Co nicméně zhodnotit můžeme, je sémantický význam. Je totiž rozdíl mezi Chceš žít, nebo umřít? a Dáš si kávu nebo čaj?. Jak navíc řešit čárku před a/nebo v souvětích? Mělo by se tedy psát vše bez čárky (*Pospěšte si nebo vám ujede vlak.), nebo vše s čárkou (*Ve škole se učíme číst, psát, a počítat.)? A co s vloženými vedlejšími větami, které se běžně čárkou ohraničují? (Bez čárky by se text, který po vložené větě následuje, vztahoval k úplně jiné části souvětí.)
„Opravování tvarů aby jste / aby jsme patří k oblíbeným kratochvílím intelektuálních prudilů, ale skutečností je, že oba tvary se už nejspíš vyskytují častěji než ty správné.“
Tvary (a)by jsme a (a)by jste se rozhodně nevyskytují častěji než (a)bychom a (a)byste, a to jak v psaném, tak i mluveném jazyce. Pokud by zde mělo dojít ke změně, a nebude to nejspíš trvat dlouho, nabízí se spíše uznání tvaru (a)bysme, který se často vyskytuje v mluvené podobě a který by odpovídal i spisovnému tvaru (a)byste.
Porovnání variant (a)byste a (a)by jste v ČNK / Zdroj: Český národní korpus
Porovnání variant (a)bychom, (a)bysme a (a)by jsme v ČNK / Zdroj: Český národní korpus
„Specifickým případem české tvrdohlavé exkluzivity je psaní cizích jmen. […] je zjevné, že člověk bez konzultanta z jazykového ústavu nikdy nedokáže správně přepsat arabské jméno.“
To je pravda. Člověk neznalý arabštiny totiž těžko přepíše jméno z arabského písma a zároveň těžko uspěje, pokud jméno nechá v originální podobě – zatímco Marilyn Monroe může klidně nechat tak, jak ji najde v anglickém textu, aniž by český čtenář výrazně tápal, v případě Chášukdžího, tedy جمال خاشقجي, si přejímání původního zápisu jména dovolit nemůže. Stejně tak nemá například člověk neznalý azbuky šanci použít v latince správně ruské jméno, aniž by požádal o pomoc odborníka.
Anglický přepis jména, který autor přijímá jako mezinárodní, je přizpůsoben anglofonním příjemcům a snaží se vlastně jen docílit co největší zvukové podobnosti. Stejným způsobem pracuje čeština, která se (bohužel?) výrazně liší od angličtiny a disponuje jinými hláskami, které odpovídají odlišným zvukům (fonémům) než v ostatních jazycích. Vliv sebevědomí jazyka na způsob transkripce také jako argument příliš neobstojí, je dokonce až trochu paradoxní. Buďme sebevědomí a nechme angličtinu všude, kde to jde? Čeština se přitom s moderní dobou a svým cizojazyčným okolím vyrovnává velmi zdatně, takovým příkladem je třeba sloveso lajkovat. Jeho uzpůsobení českému morfologickému systému nám naopak umožňuje ho používat, jako by bylo tradiční součástí domácího slovníku.
Vedle problémů českého jazyka, kterým se autor komentáře věnuje, by bylo dobré zmínit ještě další, kterých si nijak nevšímá. Proč mu například nevadí časté chyby v s/z, stále používané tvary již neexistujícího duálu (který způsobuje paradoxy i v rámci jedné věty – Dívala se na mě svýma hnědýma očima. versus Dívala se na mě svými dvěma oky na punčoše.), psaní spřežek, problematika čárek jinde než před a/nebo či existence tvarů přídavných jmen končících na -ej (v obecné češtině jasně převažujících)? Návrh změn nutných ke vzniku moderní češtiny tak působí spíš jako postěžování si na pár samostatných jevů, „které nás na češtině stejně všechny akorát štvou“. K jazyku nepřistupuje s žádnou jasnější koncepcí a nebere ani zdaleka v potaz všechny jeho složky.
O tom koneckonců svědčí i schopnost vymýšlet opravdu zajímavé, leč neadekvátní metafory o syntaxi a pizze. Autor se zde však rozvášnil až příliš a nejspíš zapomněl, co nám syntaktické rozbory skutečně ukazují. Dovolme si tedy ještě poslední lingvistické okénko: slova ve větě nejsou samostatné jednotky izolované od svého okolí. Řídí se určitými pravidly – shodou v pádě, čísle a tak dále. Je tedy sice pravda, že ochutnání rajčete, mouky a sýru vám chuť pizzy nenahradí, ale syntaktický rozbor takového jídla na toto ani neaspiruje. Naopak vás učí, které jednotky (potraviny, chcete-li) kombinovat, aby z toho vznikla věta, případně dobrá a jedlá pizza.
Většina problematických jevů češtiny a jejich potenciální řešení se však týkají „jen“ psané podoby, a už jen proto není namístě apokalypticky hlásat vymření jazyka – i dnes najdeme národy, které grafické zaznamenávání nemají vůbec, a jakkoliv si můžeme myslet, že tito domorodci nedosahují takové intelektuální vyspělosti jako moderní civilizace, stačí se podívat třeba na práce amerického antropologa Franze Boase. A starost o „společenskou relevanci“ našeho jazyka bychom rozhodně mít neměli – dokud je slovo jediný způsob, jak naplnit komunikační potřebu člověka, nepřijdeme o něj. Chceme-li ale opravdu psanou češtinu pro 21. století, je třeba zavádět změny, které jsou smysluplné, koncepčně promyšlené a zároveň respektují samotnou strukturu našeho jazyka. „Úzkostlivé“ zavádění radikálních, libovolných změn přinese do hrobu ji i nás.
Všechny použité fotografie: Anna Fremrová