Bible z konce století

Virtuální exkurze do krajin zoufalých duší

26. března 2020 

Na konci 19. století vznikají obrazy odrážející tabuizovaná témata, extatické prožitky a sexuální deviace. Umělci vytvářejí stylizované autoportréty, ale i zjednodušené grafiky a zdobné secesní obrazy lesknoucí se zlatem. Všem je společné jedno: vztah k biblické tradici.

Na první pohled by se mohlo zdát, že autoři období fin de siècle se jednoduše rozhodli popřít koncept náboženství jako takový, zříci se naděje na spásu, která je nedílnou součástí nejen křesťanské tradice, a zároveň provokovat v co největší míře konformní dobovou společnost.To by samozřejmě mohlo platit na některé ojedinělé umělecké výpady, jinak je to ale pozorování nespravedlivě zjednodušené. Umělci v této době přebírají náboženství jako součást běžného života, vůči němuž je třeba se vymezit a jehož pravou hloubku je třeba analyzovat.

Realita se koncem 19. století s moderními vynálezy začíná nenávratně zrychlovat, městský život se proměňuje na pulzující masu, v níž se umělci zoufale snaží udržet si vlastní individualitu. A právě zde má své pevné místo spiritualita. I tu je ale v tomto kontextu bezpodmínečně potřeba předvést ve všech jejích aspektech, tedy i v pozicích razantního odmítnutí církve přecházejícího až k satanismu („Jsem apoštol nového žití,“ hlásá Stanislav Kostka Neumann), v přepracování biblických příběhů do nového narativu (Jidáš jako nepochopený mučedník), ale i v hluboké meditaci Březinových sbírek (Stavitelé chrámu) či Kupkových raných obrazů.

Biblické motivy se v rukou umělců tohoto období mění mimo jiné na společenský komentář, na nejhorší možnou, zvrácenou verzi reality – tedy takovou, jakou ji autoři sami vnímají v kontrastu ke snové krajině vlastní duše: deformovanou, nechutnou, zhýralou, a hlavně beznadějnou.

Deformace církevního motivu se projevuje v tvorbě pravděpodobně nejvýraznějšího zástupce satanismu Stanislava Kostky Neumanna. Vytváří nový básnický kult (a také zakládá časopis Nový kult) a anarchistické hnutí. 

Zatímco jeho (ale třeba i Procházkův) satan je anarchistickým prorokem symbolizujícím revoltu a protest proti autoritám, satan výtvarný se o něco přísněji drží své biblické funkce – je z něj ultimátní pokušitel zosobňující vášeň, která vede k zatracení. 

Dekadentní umění pracuje se snem, halucinacemi a opojením jako pravdivým odrazem uměleckého prožitku. Ten je zároveň postavený na kontrastu k šedé neurčité realitě. Právě umělec si uvědomuje bezvýchodnost člověka, který je nucen zůstávat na hranici mezi skutečným a imaginárním světem a nikdy nemůže dosáhnout uspokojení ani v jednom z nich. „Dekadence v plném svém významu značí nejvyšší možný výstup, závratný vrchol, z něhož nelze postoupiti a kde nelze setrvati, a proto také střemhlavý pád do bezedné prohlubně. Vrchol a propast v jednom,“ píše český dekadent Arnošt Procházka. 

Ukřižování básníka

V tomto období mají umělci tendenci vnímat sami sebe jako mučedníky. Básník-mučedník se izoluje ze společnosti a tvoří exkluzivní umělecká díla (autoři mimo jiné vydávají bibliofilie, tedy sběratelské tisky knih v minimálním počtu exemplářů). Podtrhují vlastní jedinečnost a odlišnost. Přestože je jejich vydělení z běžného života dobrovolné a cílené, uvědomují si zároveň vlastní osamělost. Stávají se vyvrženci, jež už konformní společnost nemůže přijmout zpět mezi sebe. Tak koneckonců vzniká pojem „dekadence“, který se z hanlivého označení proměňuje v hrdý odznak výlučnosti. 

Představy vlastního utrpení na zemi se autorům zhmotňují často v postavě umírajícího Krista. Právě zde se protíná mučednický motiv ústřední pro biblickou tradici s autostylizací autorů – vznikají autoportréty umělců-trpících. 

Se stylizací do podoby Krista pracuje specifickým způsobem například dekadentní básník a malíř Karel Hlaváček. Jeho série autoportrétů, jež běžně čmáral na okraje novin či na volné listy knih, skoro jako by se snažil o deníkový zápis vlastní tváře, eskaluje v díle Můj Kristus. Hlaváček a Kristus splývají v jedno. Kristus pro Hlaváčka přestává být symbolem náboženským. Stává se reprezentací extrémní individuality, stylizované lidské jedinečnosti, odrážející momentální stav umělecké mysli.

Fatální síla ženy

Výrazným motivem konce století, známým po celém světě už jen díky Klimtovým či Schielovým obrazům, je žena. Opět se objevuje ve vyhrocené poloze, tedy jako femme fatale: svou svůdnou zhýralostí vede muže do záhuby. Stává se z ní symbol vášně, která je pro muže smrtící, představuje vrchol, k němuž ve svém prožitku nutně spějí, ale kterého nelze nikdy dosáhnout, mučivou touhu, již nelze uspokojit. 

Žena dobových obrazů i textů si navíc dobře uvědomuje, že je především sexuálním symbolem a muži jsou jí vydáni na milost. Ropsovy ženské postavy jsou zahaleny do sexuálních atributů, jimiž pokouší mužské pohledy – viz například jeho nejznámější Pornokratés, kde je žena oblečena pouze do podvazků, podpatků a kožených rukavic. Klimtova Judita si zase s rozkošnickým pousmáním užívá triumfálně získanou useknutou hlavu Holoferna.

Pravděpodobně nejvýznamnějším ženským motivem tohoto období je právě kombinace senzuality a smrti, nejčastěji v postavě Salome. Mýtus biblické dívky (mimochodem věděli jste, že jméno Salome v samotné bibli vůbec nezazní?), která se svůdným tancem vloudí do přízně krále a vyžádá si na matčinu radu hlavu Jana Křtitele, oživil svou divadelní hrou Oscar Wilde. Jeho Salome zavrhne Křtitele za to, že neopětuje její city, a v závěru hry líbá jeho uťatou hlavu.

Ztělesnění svůdnosti, podepřené erotickým tancem „sedmi závojů“, a podlá krvežíznivost po smrti světce z ní dělají ideální příklad rozkládající se morálky i prostředek k provokaci. Erotika a smrt jako dva póly skutečnosti, jejichž hranici umělci konce století překračují a značně rozmlžují. Vzrušená Salome s Křtitelovou hlavou v náručí se proplétá díly celého období, často právě ve vyhrocených podobách sexuální extáze spojené s motivem smrti, krve a Křtitelova utrpení. 

Široká, ale přitom svou zvláštní vyhroceností specifická vizuální tvorba fin de siècle nabízí propracovaný obraz krátké epochy promořené pocity zoufalství a představy konce, jež s sebou, v očích autorů tohoto období, zlomový letopočet nesl. Počínaje Baudelairovými Květy zla, ohlašujícími už v 60. letech rozklad laskavých básnických květinových motivů, se mění pohled umělců – teprve tam, kde neexistuje žádná umělá estetizace skutečnosti, ale ani žádná tabuizovaná témata, může vznikat pravdivý odraz reality ve vší její kráse i odpornosti. Vůbec poprvé nastává na konci 19. století v umění obrovské rozrůznění stylů, které eskaluje v morózních tématech 90. let a připravuje prostor uměleckým experimentům avantgardy.