Když se zamiluje penzista

23. března 2020

Vladimír Martinec vydal svou první sbírku básní v roce 2012 ve svých 78 letech v nakladatelství Dauphin, jež ho po právu označuje za svého nejstaršího básníka a rok co rok posílá do tisku jeho další knihu. Nyní vydává u tohoto nakladatelství již osmou sbírku, kterou nazval prostě – Láska.

Martincovo dílo vychází jako součást edice Česká slova, která „si klade za cíl představit čtenáři to nejlepší z nově se obrozující české literatury. Jedná se o výběrové tituly v omezených nákladech se zvláštním důrazem na grafickou úpravu“. Na podzim roku 2019 vydaná sbírka Láska v mnohém navazuje na svých sedm předchůdkyň, avšak na první pohled se od nich liší obalem. Škálu barev  obálek od hnědozelené přes šedou a modrou vystřídala, vzhledem k názvu poměrně klišovitá, starorůžová. Navozuje určitý sentiment, staromódnost, ale je také blízká intimní barvě pokožky. Právě intimita je jedním z hlavních motivů, ke kterému se ve svém nejnovějším díle básník z několika rozdílných pozic vztahuje. Důležitým vodítkem k této sbírce je autorova dosavadní tvorba, na niž jednak navazuje, ale jednak se pouští i do dosud čtenářům nepředstavených pozic.

Stará láska nerezaví

Martincovu poezii lze celkově označit jako naivní, civilizační, místy snad jednoduchou. Často nápadně připomíná každodenní arteterapeutické psaní – píše prostě, až na výjimky nevyužívá rytmické ani rýmové struktury, stejně tak jsou mu cizí metafory nebo jiné významové posuny. Všech předchozích sedm sbírek spojuje motiv touhy – po lásce, po něžnosti nejen tělesné, ale především citové, vztahové. Čtenáři je na ploše těchto knih předkládán dvojí příběh nešťastného muže: jednou promlouvá básník-penzista, nespokojený (i neuspokojený) ve svém manželství a jen těžce se vyrovnávající se vztahem ke svému synovi i k sobě samému. Podruhé se zjevuje v roli stárnoucího milovníka, překypujícího až platonickou láskou k cizí ženě, která ve většině básní vystupuje v roli implicitního adresáta pod jménem Támar. Autor je v první pozici daleko barvitější co do prostředků, motivů i témat, nebojí se věcných disputací o svém osudu přímo s Bohem, a dokonce s ním srovnává jeho vytouženou milenku. Nechává čtenáře nahlédnout do intimních částí svého rozpadajícího se manželského života, pouští ho přímo do ložnice, na záchod i k rodinnému stolu u večeře. Vyvolává silný pocit splynutí básnického subjektu s psychofyzickým autorem a přitom se nebrání humoru a ironickému odstupu.

Štěstí

Když syn odcházel z domu,
otočil se a řekl: „Čau.“
Nikdy mě nepozdravil,
až dnes.
Mám šťastný den.

(Rodina, 2013)

V předposledním Romanetu (2018) se ukončuje, a především přehodnocuje příběh až shakespearovsko-pateticky nešťastné lásky, která se doteď prolínala všemi sbírkami. Autor zde vystupuje ve své druhé roli – prošedivělého, něžného donchuána. Adresátem je opět a jedině Támar a touha po jejím citu, těle a pachu tvoří monotematickou nit táhnoucí se až k prasknutí všemi (sto čtyřiceti devíti!) básněmi. Její jméno, dosud jeden ze středobodů Martincovy poezie, však v nejnovější sbírce nápadně a příznačně schází. Jak píše sám básník: 

„TAKHLE VYPADÁ POZDNÍ VZPLANUTÍ STARÉHO PÁNA. TROCHU JAKO TORNÁDO A TROCHU TRAPAS“

Martinec ve starorůžově oděné Lásce, dělené do několika krátkých, významově soudržných oddílů, střídá hned několik poloh. V již osvědčené roli vzpomínajícího kmeta nabízí citlivé, sentimentální reminiscence většinou cudných příhod, stejně jako humorné, sebeironické popisy milostného života penzistů, okořeněné o lechtivé detaily. Touto částí navazuje na své předchozí dílo, je mu poplatný ve formě i stylu. Navíc nově nalézá intimní situace i mimo jeho osvědčený prostor bytu a pouští se do metra, autobusu a kasáren. Dokonce neváhá opustit horizont  vlastního příběhu a protíná jej s osudy mladých mileneckých párů. Absence ostychu na veřejnosti a na odiv dávaná erotická vášeň kontrastují se soukromými něžnostmi a strohou poetičností „stařeckých“ básní:

Odpoledne

Leželi jsme a chtěli
zádům přizpůsobit skálu.
Zpívali ptáci.
Nemluvili jsme.

V další poloze bilancuje a přitom poučuje, zobecňuje jeho osobní zkušenost a vztah k „něžnému pohlaví“. Posunem od konkrétních, byť na první pohled banálních obrazů, se ale Martinec připravuje o  největší kvalitu – autentičnost. Na rozdíl od první pozice, ukotvené ve skutečných příbězích i prostorách, se zde čtenář dostává do názorového vzduchoprázdna vysloužilé vztahové poradny. V oddílu přímo dedikovaném ženám pak básník ztrácí tolik sympatický a ironický nadhled nad skutečností, pojednává více o mužském vidění světa a definici role ženy v milostném vztahu než o dosud tematizované milostné blízkosti. 

Vyčnívající, výrazově nejplošší je oddíl O lásce, v němž se slovo láska nebo milovat opakuje snad v každé básni (v některé několikrát), jako by pro Martince nebylo možné o tomto nejstarším básnickém tématu mluvit bez jeho přímého pojmenování. Oddíl působí dojmem, že by mohl být z celku vyňat a vydán jako apokryfy o lásce v Levných knihách. V částech U Rybníka a Na plovárně se autor stylizuje do dosud nepředstavené polohy chlípného pozorovatele a komentátora ženských a dívčích těl. Kromě několika ňader, zadečků, stehen a zoufání si nad vlastní nemohoucností nic dalšího nenabízí a z banálnosti situací bohužel vystupuje pouze trapnost. 

Celkově sbírka vyznívá rozpačitě, kvalitativně i významově jsou oddíly každý jako z jiného těsta. Část jako by Martinec upekl dle svého osvědčeného receptu civilizační poezie, kterou jeho čtenáři už dobře znají. K další části si pak vypůjčil nejrůznější koření, s nímž zachází neopatrně, a v některých soustech kromě hořkosti či pálení není cítit nic. Přestože lze za sbírkou tušit snahu o bilanci autorových vzpomínek a pohledů na odvěké téma lásky, tyto se míjejí a nad knihou zůstává viset přání, aby se na příští těsto zadělávalo s větší rozvahou. 

MARTINEC, Vladimír: Láska. Praha: Dauphin, 2019. 163 s.