Na jedno hejno až příliš mnoho myšlenek
5. dubna 2022
Inscenace Hejno bez ptáků divadelního souboru 11:55, kterou jsem měla možnost zhlédnout v rámci festivalu Malá inventura, je adaptací stejnojmenného románu. Spisovatel, ekonom a expert na umělou inteligenci Filip Doušek na něm pracoval dvanáct let a už samotný titul odkazuje k jednomu z ústředních filozofických témat, kterými se autor zabývá – je celek víc než součet jeho částí, existuje hejno bez ptáků? Režisérce a zároveň člence souboru 11:55 Tereze Volánkové se podařilo vytvořit adaptaci, která funguje bez nutnosti byť minimální znalosti předlohy, přesto se mi zdá, že se do inscenace obtiskly některé problémy vycházející právě z Douškova románu. Ambice knižní předlohy vysvětlit všechno v příliš rozsáhlém kontextu zapříčinily to, že je i inscenace obsahově nahuštěná a pro své intelektuálně složité téma formálně strádá.
Původní román Hejno bez ptáků se skládá ze dvou svazků – bílého Příběhu a černé Knihy. Černobílost se odráží i ve velmi jednoduchém a funknčím scénografickém pojetí. Na scéně stojí tři pojízdné černé křídové tabule, na které herci v roli přednášejících píší bílými křídami tituly svých témat, důležitá fakta nebo kreslí grafy. Barevná kombinace je ale využita i v kostýmech – herci mají černé kalhoty a bílá trička nebo košile s abstraktním černým vzorem. Právě ve výtvarné složce se ale ukazuje jisté prvoplánové a neopodstatněné napojení na předlohu. Pokud by autoři chtěli zůstat barevně věrní, přišlo by mi logické využít kostýmů, které tuto barevnost přirozeně „obsahují“ –, ať už by to byly společenské obleky korespondující s konceptem přednášky nebo kouzelnické fraky podporující téma iluze, které je v inscenaci rozvíjeno. Ležérnost zvolených kostýmů zapříčinila, že postavy působily spíše jako finanční poradci nebo motivační koučové, kteří si před přednáškou narychlo přečetli jednu příručku.
Inscenace je totiž postavená na konceptu přednášky – herci se střídají u tabulí a postupně divákům přednášejí o různých filosoficko-ekonomických tématech a pokouší se publiku přiblížit složité myšlenkové koncepty. Pojícím prvkem většiny přednášek je slovo „iluze“, které zpochybňuje běžně užívané pojmy jako pravda, hierarchie, kauzalita nebo realita. Celou inscenaci protkávají drobné kouzelnické triky, které jsem vnímala spíš jako příjemná osvěžení celkem monotónního přednášení a jako názorný odkaz k pojmu „iluze“, nikoli jako esenciální součást inscenace.
Nespojitá směsice faktů a idejí
Formát přednášky (či konference) s sebou nese břímě jisté nezáživnosti a nenabízí příliš potenciálu k situaci – většinou komunikuje herec (přednášející) s publikem. Situace nevznikají z kontextu ani nevyplývají z předchozího dění. Namísto toho jsou uměle nahrazeny drobnými interakcemi mezi herci, které působí vykalkulovaně a nepřirozeně. Například když se postavy přetahují o to, kdo smaže tabuli, a postupně si tento úkol přehazují jako horký brambor, až houba skončí u služebně nejmladšího z nich. Na tuto rozepři pak naváže tematizování hierarchie. Občas se přednáškový princip – tedy ukazování tématu v praxi – podaří rozvinout, například když Michal Bednář nakreslí na tabuli jednoduchý kroužek a pomocí něj – jako by to bylo tlačítko „volume“ – ovládá zvukaře sedící v kabině. Vzniklý gag tak dokáže téma ukázat v jiném a zábavnějším světle. Většinou jsou však tyto pokusy nepatrnými odkazy na téma přednášky a mají sklon k popisnosti a ilustraci.
Těmto částem inscenace nepomáhá ani zvolený typ herectví, který se blíží polopatickému, až agitačnímu způsobu projevu – herci hrají tak, aby bylo naprosto evidentní, o jaké téma v prezentované situaci jde, podporují ho každou svou grimasou, intonací i gestem. Naopak úlohu přednášejících herci zvládají výborně. Je vidět, že přednášeným tématům opravdu rozumí, a tak nemají problém je s lehkostí a sebevědomím prezentovat publiku. Bylo zábavné sledovat schopnosti herců, jejich zápal a flow, se kterou se jim dařilo o složitých konceptech mluvit.
Čtěte také:
Jako nejproblematičtější vnímám na inscenaci množství informací, které se na diváka valí. Témat je příliš mnoho a jsou vykládána v rychlém tempu i sledu. Na konci představení jsem byla ve všech filozoficko-ekonomických myšlenkách ztracená. Porozuměla jsem útržkům, ale ty se mi neskládaly do nějakého většího dramaturgického celku. Pokud je inscenace založená na konceptu přednášky, měla bych především pochopit, o čem se přednáší. Touha tvůrců pojmout a říct úplně všechno znemožnila ve výsledku říct alespoň něco. Samozřejmě že jistá míra zahlcení mohla být jejich záměrem. Pokud to tak ale bylo, chybělo mi opodstatnění tohoto rozhodnutí. Přestože se inscenace opírá o existující literární dílo, tak ve výsledku působí jako směsice faktů, idejí, dojmů a selského rozumu. Možná jí totiž chybí to základní – jasná interpretace adaptovaného díla, která by divákovi pomohla se v něm lépe zorientovat.
Hejno bez ptáků. Režie: Tereza Volánková. Dramaturgie: Natálie Preslová. Scéna: Tereza Volánková a Linda Vondrášková. Kostýmy: Linna Vondrášková. Hudba: Jan Čtvrtník. Pohybová spolupráce: Johana Matoušková. Lightdesign: Sebastian Vích. Sound design: Jan Sedláček. Premiéra 20. 9. 2021.
