Dějiny násilí vyprávěné zvukem pračky a vůní broskví
12. května 2022
Dramatizace románu Dějiny násilí, v němž Édouard Louis nechává událost vlastního znásilnění líčit multiplicitou hlasů, vyniká v režii Tomáše Loužného a podání souboru Švandova divadla senzualitou materiálních vjemů. Úporná snaha smýt ze sebe znásilnění spáchané mužem, kterého si Édouard na Štědrý večer pozval k sobě domů, se za dunění otáček pracího bubnu rozmělňuje v mydliny různých podob násilí, jež vedle policistů, doktorů a Édouardovy sestry Clary ovšem vykonává i divák.
Louisův druhý román Dějiny násilí vyšel ve Francii v roce 2016 a stejně jako jeho autobiografická prvotina Skoncovat s Eddym B. vyvolal debatu o (ne)možnostech psaní a sdílení vlastního příběhu. Čtenář se o osudové noci dozvídá z úst Édouardovy sestry Clary, kterou Édouard poslouchá tajně za dveřmi, když jeho zkušenost líčí svému manželovi. Vkládá do příběhu své představy o prožívání bolesti, čímž ho nutně zkresluje, a především jej celý nahlíží prizmatem zášti, která sourozenecký vztah „queer intelektuála“ a „holky z vesnice“ definuje.
Dramatizace Davida Košťáka knihu formálně následuje. V roli ironické Clary exceluje Nataša Bednářová, její jízlivé poznámky, jimiž glosuje pro ni nepochopitelně opatrné, příliš pozérské chování Édouarda, který „ze všeho musí dělat kovbojku“, zesměšňují to, co se stalo. Událost brutálního znásilnění a pokus o vraždu se tak roztéká pod nánosy vzájemného nepochopení jako obří růžové lízátko, které Clara při svém projevu na poukaz Édouardova manýrismu demonstrativně oblizuje. Kostýmy a rekvizity vykreslují sourozenecké pnutí, ovšem má to jeden podstatný problém – možnost porozumění ze strany diváka je nevyrovnaně vychýlena na stranu Clary.
Čtěte také:
Násilí nepochopení
Édouard Oskara Hese působí totiž poněkud směšně. Jeho bezelstnost dráždí naivitou, jeho váhavost a nerozhodnost vyznívají jako póza. Když v ruce urputně svírá filozofické knihy a na vyzvání Redy (muže, který jej po konsenzuálním sexu nakonec znásilnil a pokusil se jej zabít) obsáhle básní o Nietzschem, vyznívá to tak, že se nad všechny povyšuje a že se cítí být něčím víc. Režijní koncept Loužného inscenující jeho bezmoc v neúprosně předsudečné společnosti je obtížně čitelný. Postrádá podrobnější zobrazení Édouardovy vnitřní motivace stylizovat se do městského intelektuála, totiž útěk před nuzným a provinčním původem, před heteronormativitou konzervativního severofrancouzského venkova. Knižní předloha sice pomáhá neviditelnou dynamiku rozklíčovat, její znalost ale není samozřejmá a inscenace by na ni neměla spoléhat. Má-li se lživá maska, nasazená pro přežití v prostředí pařížských elit odrážet v přehnaně estetizovaném výkonu Hese, pak bohužel vyznívá pouze jako prvoplánové zobrazení queer sexuality, stejně jako červené srdíčko na Hesových trenýrkách. Souzením Édouarda se tak všichni přihlížející v podstatě dopouští násilí na oběti.
Naopak v případě odsuzujícího okolí přehnanost a kýčovitost funguje. Když policista a doktor, představitelé rasistického a homofobního systému, zpívají francouzskou koledu s přehrávaným českým přízvukem „on n párl pa francé“, dávají pocítit odcizenost domnělých institucionálních opor, které vskutku nerozumí jazyku oběti. Projekce vlastní pozice do cizího příběhu ztvárněná unisono opakovaným prohlášením policistů „maghrebského typu“ Marie Štípkové a Davida Punčocháře na konto pachatele představuje heureka moment, který bezezbytku vysvětluje jeho delikvenci kladením rovnítka mezi rasu a násilí.
Édouard se redukci Redy na jeho rasu vzpírá, jeho důslednost v morálních principech, dokonce na prahu vlastní smrti, je přesně to, co je pro jeho okolí (včetně mě jako diváka) nepochopitelné. Paradoxně se i sám Édouard dopouští násilí na Redově otci, když příběh o jeho útěku z Kabylie připodobňuje ke svému. Nakonec tak dělá přesně to, co Clara, a v tento moment nabízí odpověď na ústřední otázku knihy: sdělit svůj příběh bez deformace není možné, neboť nikdy nebyl pouze náš. Édouard vidí v útěku Redova otce touhu po svobodném vyjádření identity, přemýšlí o něm narativně, avšak v očích Redy opomíjí nevyhnutelnou existenční bídu, jež otce hnala, a Redu to uráží. Vzájemné nepochopení se násobí a Édouard se chytá do stejné pasti, ve které se nachází Clara a nakonec i divák. Ta spočívá v zakalení snahy porozumět druhému domněnkami a očekáváními spjatými s vlastním společenským postavením.
Ontologie události znásilnění
Oba muži sedí v bílé sterilní krychli znázorňující Édouardův pokoj a přes hmatatelnou vzájemnou přitažlivost se mezi nimi otvírá propast. Snad právě proto, že se v interakci téměř ani jednou nedotknou. Fyzickou blízkost zprostředkovávají předměty, které nesou ambivalentní významy. Šťavnatá broskev, do níž se najednou zakousávají, se postupně proměňuje v symbol násilí – Reda plive kousky na zem a Édouard do publika stříká parfém se syntetickou broskvovou vůní, kterou intenzivně cítil se zabořenou hlavou v polštáři při aktu znásilnění. Obvazy na rukou působí jako svůdný drsňácký look pokérovaného Redy, mění se v laso, jímž Reda chytá a omotává Édouarda, který se sám zaplétá do řetězce činů, jež jej vedou téměř až za hranu života. To vše režie zachycuje v dynamických střizích za doprovodu gradující maghrebské hudby v živé kompozici Iva Sedláčka. Materialita útočí na všechny smysly diváka a dává na srozuměnou nejednoznačnost lidských vztahů vzpírající se černobílému scénáři, který hledají policisté.
Dějiny násilí tak ve Švandově divadle vypráví především objekty, příběh nejen zprostředkovávají, ale také tvoří. Dramaturgie umně zobrazuje, že ontologie události znásilnění je neredukovatelná na jednoho pachatele a oběť. Édouard, Reda, broskvový prací prášek, rasové předsudky, homofobie, rodinné křivdy, Édouardova kniha – teprve v interakci všech těchto aktérů se píše příběh znásilnění a reprodukuje se v něm násilí.
Scénografická dominanta bílé krychle obklíčená pohledy policistů a diváků takové násilí sugestivně evokuje, v kontrastu s cihlovými stěnami divadelního sálu zastupující vězení minulosti severofrancouzského venkova. Toto geografické násilí, o němž v knize autor hovoří jako o vězení ve vymezeném prostoru, se v práci s předměty přetavuje do násilí symbolického, jehož koloběhu se nevyhne ani divák.
Dějiny násilí. Režie: Tomáš Loužný. Dramaturgie: David Košťák. Scéna: Petr Vítek. Kostýmy: Martin Chocholoušek. Hudba: Ivo Sedláček. Premiéra: 12. února 2022.
Autorem fotografií je Michal Hančovský.
