Nácvik na večírek, který se nepovedl
8. března 2022
Studentské univerzitní divadlo (SUD) v Českých Budějovicích uvedlo na konci prosince hru Mileny Štráfeldové Nácvik na večírek. Tragikomická historická hříčka sleduje poslední roky života prvorepublikového humoristy Karla Poláčka, který nejspíše zahynul při pochodu smrti v lednu 1945. Představení však kromě biografických informací a starohumorních gagů nepřináší nic příliš nového.
Milena Štráfeldová (*1956), autorka knih věnujících se signifikantním personám/událostem českých dějin, naposled zarezonovala v roce 2021 svým lehce beletrizovaným životopisem malířky Toyen To je on! O té, co si říkala Toyen. Nyní uvedla ve Studentském univerzitním divadle svou hru o osudu spisovatele Karla Poláčka a jeho družky Dory Vaňákové. Plánovaná premiéra se měla původně uskutečnit již v roce 2020, ale kvůli covidovým restrikcím byla o více než rok posunuta.
Krátká tragikomická hříčka zobrazuje období od roku 1938 až po Poláčkův skon v roce 1945 a je rozdělena na dva segmenty. Obsah první části je čistě komediálního charakteru. Poláček s Dorou si připravují humorné vystoupení na silvestrovský večírek, jenž se má uskutečnit u Ferdinanda Peroutky. Onou scénkou je text Poláčkovy méně známé knihy Hedvika a Ludvík (1931). Parodická „rodinná sága“ z Rychnova nad Kněžnou, která je zde předávána klasickou metodou hraní hry ve hře, funguje do jisté míry rozporuplně. Na první pohled se totiž může jevit jako pouhý retardér děje a divák si klade otázku, proč by ho všichni ti „tatíčkové“ a „matičky“ měli zajímat. Přesto však při pozornější recepci dává obraz nervózního Poláčka, kterému se zatím dělají vrásky pouze z myšlenky „Co o tom napíše Šalda?“, tušit, že se schyluje k tragédiím mnohem větším, než je negativní recenze.
Nepřehledná lavina neštěstí
Pravý charakter spisovatelovy družky – Dory Vaňákové –, je zatím skryt pod masou pitoreskních postaviček, kterými se to ve většině Poláčkových knih jen hemží. Takto zprostředkovaná maloměstská mozaika nakonec nehledě na počáteční rozpaky příjemně navnadí do dobové atmosféry. Výprava je celkem decentní a neustále omílaný rok 1938 se i přes zjevnou nervozitu postav stává pouze dalším bezvýznamným číslem, jednotkou na časové ose. Poláčkův text, jejž si autorka do hry vypůjčila, zde nakonec překvapivě dobře připravuje prostor pro šok z druhé části. Zároveň nelze ani opomenout fakt, že u neznalého publika využívá jakousi edukační funkci a předává hrubý obraz o spisovatelově tvorbě. Již zmíněné navnazení do dobové atmosféry je spíše vedlejším produktem než primárním účelem první části představení. Ten lze hledat v domnělé hravosti, která připravuje prostor pro příchod druhého (vážného) aktu. Vztah jednotlivých celků se dá charakterizovat hlavně kontrastem, lehkost a hravost vystřídá nekonečná linka tragiky. Na druhou stranu důležitým spojujícím prvkem je autorská hudba, za kterou stojí dvojice Martin Doucha a Sára Suchá. Melancholický leitmotiv v první části zastává roli zlé předtuchy, později naopak funguje jako hořká vzpomínka na „šťastné časy“.
Druhá polovina, jejíž záměr je od počátku jistý, totiž jednak podat dobové svědectví, jednak přetlumočit co nejvíce neštěstí, se rozpadá od samého začátku. Není to ani tak vina herců či zvolených kulis, ale textu samotného. Jedná se o smršť tragických událostí, počínající postupným zaváděním restrikcí omezujících životy Židů v protektorátu přes různá osobní dramata obou postav až po transport do koncentračních táborů. Úspornost, jakou je vše deklamováno, až zaráží. Otázkou tedy zůstává, zda za textovou strohostí sledovat umělecký záměr, který se nepodařilo na jevišti sdělit, nebo závažný nedostatek textu samotného, jenž brání jakémukoliv hlubšímu prožitku či ztotožnění se s postavami. Divák totiž v bezmála půlhodině prožije s postavami jak jejich osobní, tak i dějinné tragédie. Nemá téměř sebemenší šanci nechat na sebe vážnost událostí působit, nechat je v sobě usadit nebo je jinak zpracovat. Dorotin potrat a transport do Terezína na jevišti odděluje jen deset sekund za absence jakéhokoliv gesta, které by publiku předalo alespoň střípek pocitu či informace týkající se osobního vyrovnání se se ztrátou dítěte.
Problematický moment rychlého a nepřehledného přesunutí od potratu do koncentračního tábora se týkal hlavně prvních repríz představení a posléze byl změněn k lepšímu. Tvůrci se rozhodli pro přidání tolik kýženého gesta, kterým je v tomto případě společné setrvání postav v objetí za zvuku německého žalmu Richte mich, Gott. Němčina v tomto místě zároveň skvěle propojuje rovinu osobních bolů s tragičností dobového kontextu. Krátká minuta strávená ve štronzu také alespoň na chvíli brzdí onu nekonečnou lavinu neštěstí. Postavám pomůže se vyhrabat zpod laviny událostí, kvůli které už pro diváka přestávaly být viditelné. Je možné je dostihnout a pokusit se s nimi soucítit, alespoň na chvíli přestávají být jen černobílými postavičkami. Chaotickou situaci zachraňují i postupné a pomalé vyklízení scény a její následná „industrializace“. Text nicméně stále lehce zavání stylem à la Pejsek s Kočičkou: pokud na postavy v rychlém sledu vysypu sto neštěstí, bude to stokrát nejsmutnější. Konečný výsledek je však pouze mdlé a nezáživné bolení břicha.
Stylistické cvičení historii ocení
Konec je zpracován klasickou dokumentaristickou metodou, kdy herci přeříkávají „referát“ o smrti svých postav. V tomto případě to ničemu nevadí, tempo tragiky se totiž zpomalí, publikum má čas si vydechnout a vše nechat usadit. Hercům se navíc i do na první pohled poněkud suchých monologů podařilo vměstnat notnou dávku emocí. Divák tak může odcházet s dojmem, že alespoň někde se proces ztotožnění opravdu povedl, protože o to tu nejspíš celou dobu jde. Přiblížit a aktualizovat historické persony pro současné publikum. Kromě toho hra bohužel nenabízí žádný přesah či nějakou formu ať už politické, nebo jiné satiry.
Jak už bylo řečeno, hlavní problém celého představení tak není v nezvládnuté režii, scénografii či špatných hereckých výkonech (vše ze zmíněného funguje obstojně), ale v textu samotném. V první části je divák přesycen rozvláčnou archaickou poláčkovskou mluvou, ve druhé zase stručnými tragédiemi. Kontrast však v tomto případě vyznívá spíše rozpačitě, než že by nějak zajímavě ovlivňoval dynamiku představení. Chtělo by se až říct, pro příště snad méně Hedviky a Lukáše a více psychologizace postav (alespoň) během jejich těžkých chvil. Problematika textu na druhou stranu ukazuje na fenomén týkající se jakési tragiky dějin jako zaručené ingredience na silný příběh. Autoři zkrátka spoléhají, že ta za ně odvede většinu práce. Nácvik na večírek je opravdu tím, čím se prezentuje – je lehce edukativní hříčkou bez většího přesahu. Je však nutné mít na paměti, že pokud text kulhá a nemá úplně co sdělit, nezachrání ho ani sebelepší provedení, a zůstane tak u pouhopouhého stylistického nácviku.
Pražský divák může divadelní představení Nácvik na večírek zhlédnout 13. 3. ve studiu Řetízek od 19.00 v rámci divadelního festivalu autorské tvorby Nablízko.
Autor je členem spolku divadla SUD.
Autorem fotografií je Hynek Král.
Nácvik na večírek. Text: Milena Štráfeldová. Režie: Martin Doucha a Adéla Kalusová. Hrají: Adéla Kalusová a Martin Doucha. Hudba: Sára Suchá a Martin Doucha. Premiéra: 20. 12. 2021.
