Drama v Bratislavě
30.května 2019
Divadelná Nitra, Dotyky a spojenia, Nová dráma. Ano, i Slovensko má divadelní festivaly, které se honosí několikaletou tradicí. Poslední zmíněný – Nová dráma/New drama se konal již po patnácté, a to od 4. do 9. května jako vždy v Bratislavě pod záštitou slovenského Divadelního ústavu Bratislava.
Program festivalu sestává z prezentací slovenských inscenací, přednášek a workshopů zahraničních odborníků v oblasti nové dramatiky a performativního umění, doplňují ho i tematické výstavy a mezinárodní konference. V neposlední řadě je pro festival zásadní aj stimulácia kreatívneho písania formou soutěže původních dramatických textů ve slovenském jazyce (Dráma). To avizují webové stránky festivalu. Zní to poměrně ambiciózně, ještě když uvážíme, že Nová dráma/New drama je soutěžním festivalem. Na starosti toho mají organizátoři tedy poměrně dost.
Každý rok je sestavena odborná mezinárodní porota, která uděluje hlavní cenu festivalu. Stejně tak se udílí cena studentské poroty, která je složena z účastníků každoročního seminára mladej kritiky, a další ocenění lze obdržet i z rukou diváků na základě divácké ankety, kteří hlasují bezprostředně po skončení představení. Do soutěže bylo letos zařazeno deset inscenací z různých slovenských divadel. V off-programu bylo možno zhlédnout i dvě inscenace, z nichž jedna vznikla v rámci projektu Divadelního ústavu Mliečne zuby (inscenace Søren Kierkegaard v režii Silvie Debu) a druhá přijela až z Řecka (inscenace REVOLT ATHENΣ od ODC Ensemble v režii Elli Papakonstantinu).
Festival odstartoval až příliš slavnostním zahájením s dlouhým proslovem letošního zahraničního patrona festivalu, jímž byla rumunská dramatička Gianina Cărbunariu. Následoval žúr v Městském divadle Pavla Országha Hviezdoslava, který končil ještě před půlnocí. Pro nadšené diskutéry a degustátory však nebylo zřízeno žádné festivalové centrum, snad kromě Siedmej struny, podniku velebícího Vladimira Vysockiho, kde se však scházeli spíš organizátoři festivalu a zaměstnanci Divadelního ústavu. Navíc v místnosti, kde na zdech visí nově nakoupené kytary a do jejich tvaru jsou vyřezány také vyso(c)ké stoly, se člověk necítí příliš komfortně. A tak jsem s láskou vzpomínal na divadelní šapitó v Olomouci nebo absintový klub LES v Ostravě.
Absence záchytného bodu a pro festivaly neodmyslitelného nočního života pravděpodobně ovlivňuje i fakt, že se festivalu nezúčastnili téměř žádní studenti, potažmo mladí lidé. V čem tkví, že festival mladé diváky nepřitahuje a že bylo publikum složeno převážně z postarších lidí? Ze závěrečné debaty s dramaturgickou radou festivalu mám pocit, že ani ona nemá jasno pro koho je tento festival vlastně určen. Jak bylo konstatováno, studenti prý mají v době konání festivalu zkouškové období, většinu bratislavských produkcí již viděli, a ve výsledku se vše shodilo na obecný problém, že studenti a vlastně i profesionální tvůrci dnes o návštěvu divadelních festivalů nemají zájem. Z těchto tvrzení vyvstávají pochybnosti ve chvíli, kdy je četná účast studentů ze Slovenska hned o týden později na olomoucké Floře. Není to tedy spíše v metodách, jak mladé lidi na festival přilákat?
Kromě semináře kritiky Vladimíra Mikulky (díky bohu za něj) se žádný jiný seminář ani workshop pro zájemce neotvíral, taktéž jsem nenarazil na avizované doprovodné výstavy. Nebylo možné si přečíst ani festivalový zpravodaj, poněvadž nebyla redakce, která by ho mohla vést. Kromě dvou přednášek zahraničních hostů a dvoudenní mezinárodní konference Ekologické otázky a environmentálne problémy v divadle a performancii tak byla do pozdního odpoledne, kdy začínala většina produkcí, volná zábava. Všichni se rozptýlili, a nevznikla tak festivalová atmosféra, v níž by účastníci pulzovali, diskutovali, sdíleli, kritizovali a bavili se.
Nutno podotknout, že i celkový dramaturgický výběr festivalu se řídil pochybnými kritérii. Pět členů dramaturgické rady vybíralo asi ze 70 produkcí z celého Slovenska. Každý měl však možnost prosadit do programu libovolnou inscenaci dle vlastního uvážení a vkusu bez ohledu na názor ostatních členů rady. Je tedy otázka, zda má festival nějaký fokus, nebo je opravdu jediným kritériem pouze nálepka současné drama a pak děj se vůle boží.
Navíc když se pozastavíme nad tím, že hlavní ambicí festivalu je podpora nové dramatiky a její inscenování, je zarážející, že se na festivalu objevily pouze tři texty zapadající do škatulky drama v klasickém slova smyslu (Znovuzjednotenie Kóreí Joëla Pommerata, Vedľajšie účinky Lucy Prebble, ze slovenských pouze Vodka a chróm Viliama Klimáčka)
S tím související otázka řeckého teatrologa a člena mezinárodní poroty Savase Patsalidise, zda festival za dobu svojí existence reflektoval zpětně svoje gains and losses, ve smyslu kolik slovenských dramatiků se díky festivalu dostalo do obecného podvědomí nebo na divadelní trh, však zůstala opět nezodpovězena. A tak to vypadá, že Slováci mají pouze Klimáčka (který tedy již opravdu není žhavou novinkou).
Na konec byly rozdány ceny (letos všechny kategorie převálcovaly ženy – režisérka Júlia Rázusová obdržela ceny z rukou obou odborných porot a Divadlo NUDE zase od diváků). Konference, seminář a tím se v podstatě i celý festival ocitl u konce, samozřejmě až na druhý žúr v Berlince – kavárně přidružené k Slovenské národní galerii.
Kam tedy dál? Příští ročník má poněkud vysoké ambice. Ku příležitosti stého výročí založení Slovenského národního divadla bude Nová dráma/New drama hostit Mezinárodní asociaci divadelních kritiků AICT/IATC. Snad se prostřednictvím setkání mezinárodních kritiků, a to jak studentů, tak profesionálů, podaří festival rozhýbat a osvěžit. Poněvadž v současné podobě to téměř působí, že festival žije ze setrvačnosti, že se při životě spíše udržuje a organizuje se zejména proto, že se organizovat má.
Přitom přístup organizátorů (ke mně jakožto ke studentovi divadelní vědy z Prahy) byl více než vstřícný, ať již stipendiem na cestovné, nebo uhrazením a zprostředkováním ubytování v budově VŠMÚ, ve výsledku se i každý problém rychle vyřešil. Jako kdyby do festivalu ale nebylo vloženo více energie, než bylo nutné, a on tak ustrnul jen na přehlídce toho, co se ve slovenských divadlech za poslední rok vytvořilo bez snahy o širší dopad. Což je při potenciálu, který festival současné dramatiky v slovenském hlavním městě bezpochyby má, vskutku škoda.