Milostný dopis Rize

6. června 2019

Zdroj: Vojtěch Frank

Mám pocit, že města, která jsme navštívili, ve své hlavě rozlišujeme hlavně podle toho, jak voní. Například Paříž mám nerozlučně spjatou s typickým nasládlým gumovým zápachem v metru. Plzeň voní mladinou z pivovaru. Praha páchne výfukovými plyny. Zdá se, že Riga žádnou typickou vůni nemá. A přece se vám zaryje pod kůži…

Ulice Marijas: polorozbořené secesní domy, korouhve roztodivných tvarů, za okny prázdné pokoje, před očima nejrůznější odstíny šedé. V kontrastu s modrou oblohou vzniká působivý a pro mě osobně dojemný obraz. Jako by v tom denním světle ještě jasněji křičely hlasy zašlé minulosti, kdy v baltské metropoli vzkvétal průmysl a kultura.

Dům na ulici Marijas, detail: „Můj dům, můj hrad.“ / Zdroj: Vojtěch Frank

Obrovskou secesní čtvrť tu nechal vybudovat na začátku 20. století rižský primátor britského původu George Armistead (Džordžs Armisteds, chcete-li). Boom městské výstavby tu tehdy byl tak velký, že je dnes Riga městem s největší koncentrací secesních budov na světě.

A že ta secese je tady mnohotvará: od bohatě zdobených barevných domů s motivy z antických bájí až po takzvaný národní romantismus ztělesněný tmavými budovami se surovými kamennými bloky a symboly z lotyšského folkloru (a není to zdaleka nic ve stylu pražského Hlaholu). I za hranicemi centra se dá občas narazit na secesní budovu, sžíranou zubem času a předměstské bezvýchodnosti.

Dům na rohu ulic Marijas a Elizabetes. / Zdroj: Vojtěch Frank

Ulice jsou tu široké, což je něco, na co Čech není zvyklý. Široké a dlouhé. Třeba taková Lačplesisova ulice má bezmála čtyři kilometry, a když jí procházíte, narazíte na nejrůznější architekturu, od polorozbořených dřevěných domků z 18. století přes tovární komíny až po luxusní činžáky z dob rozkvětu. Projdete si zkrátka celou mozaiku rozmanitých svědectví o proměně historických a sociálních podmínek města. Člověk tu před sebou nevidí nic než donekonečna se táhnoucí ulici a nahoře, na obzoru, jen nebe. Mám z toho zvláštní pocit svobody a cítím možnost se volně nadechnout. Dost místa pro všechny. Až příliš mnoho místa na to, jak málo lidí tady vlastně je.

Trochu jiný svět se vám otevře, když zavítáte do jednoho z početných dvorů. Vchody do domů se nacházejí často právě ve dvorech, parkují zde také auta a mají pelíšky pouliční kočky, kterých je v Rize mraky. Hlavně soundscape je tu jiný: na ulicích zaznívají hlasy lidí a křik aut, tady je ticho, jen klapot bot zní na prašné cestě a ptáci zpívají v korunách stromů.

Dvůr domu na ulici Dzirnavu. / Zdroj: Vojtěch Frank

Jaro do města přichází nenápadně, pozdě a je to trochu šok. Ve dvou třech dnech se neutěšenost ulic zahalí zelení všudypřítomných stromů a keřů. Početné parky a nábřeží se zničehonic zaplní lidmi: mladí přijedou na kole a hodiny rozprávějí v trávě o všem možném, některé starší dámy neváhají využít kvetoucí keře jako kulisu k nové profilovce (je zvláštní, kolik vlastně na sociálních sítích existuje různých paralelních vesmírů…).

Lidé v Rize, to je vůbec kapitola sama pro sebe. Domorodci žijící v centru se velmi vkusně oblékají, to je první poznatek. Málokdy se usmívají, to je druhý (i když mluvím trochu v hyperbole). Jsou to krásní lidé. Mají v sobě něco ze světlé severské tvrdosti i ze slovanských širokých a oválných rysů. Vnější projevy vnitřních pochodů jsou jim cizí. Na někoho to může působit chladně, ale to je jen neschopnost vidět trochu dál a do hloubky. Ostatně proti tomu mluví i fakt, že v hovorové lotyštině se hodně a často ve zvláštních kontextech používají zdrobněliny: suliņa, kartiņa, aliņš, ugunitiņa, lapiņa, naudiņa…

Mám pocit, že člověk by měl poznávat město právě podle lidí, kteří v něm žijí, podle domů, v nichž žijí, a ne podle muzeí, zámků a jiných atrakcí pro turisty. V Rize je malé historické centrum (Vecrīga) plné turistů, barů, obchodů se suvenýry, a když se setmí, tak i opilých skandinávských mladíků a studentů na Erasmu. Upřímně moc nevím, co má tahle čtvrť znamenat. Je to jakési odcizení. Několik ulic naroubovaných uměle na tělo toho klidného a vzdušného města. Hranici mezi historickým centrem a secesní čtvrtí tvoří dva rozsáhlé parky, které symbolicky protíná bulvár Svobody.

Riga je metropole plná kontrastů, která otevře náruč všem, kdo tu chtějí budovat něco pozitivního, tvořit hodnoty a poznávat sebe sama. Díky, žes mi to umožnila, a zase brzy na viděnou!