Cirk-UFF: Čas hledání společné řeči
22. června 2021
Jedenáctý ročník festivalu Cirk-UFF letos proběhl od 2. do 6. června. Protipandemická opatření se uvolnila, trávníky a parčíky v okolí kulturního centra UFFO se začaly hemžit performery, dětmi i náhodnými kolemjdoucími. Na trávě i na betonu vyrostly konstrukce se šálami, venkovní scény s kruhy a lanovými stěnami, samozřejmě i šapitó a ze sedadel divadelního sálu zmizel prach. Trutnov navíc zasáhly první teploty ke třiceti stupňům, zasněženým špičkám Krkonoš navzdory. Komunikace mezi diváky i performery ale ani přes žízeň po kultuře nebyla úplně hladká.
V oparu dezinfekce a s omezenou diváckou kapacitou ve vnitřních prostorách uvedl tento ročník celkem 23 inscenací – od improvizace, grotesky a klauniády přes pantomimu, žonglování, akrobacii až po light show či site-specific performance. Dramaturgii festivalu, tradičně bohatou na mezinárodní účast, také ovlivnil půlroční lockdown – na jednu stranu se recyklovaly některé inscenace z minulých let (například FysioART: Hnízdo na nitkách), na stranu druhou jsme mohli být svědky čerstvých premiér, které uzrály přes karanténu (Cirkus Tety: Voyerky, Losers cirque company: Konkurz). Ze zahraničních hostů se do trutnovských ulic vrátili chilští klauni a mimové Murmuyo (Christian Casanova a Victor Gracia), představilo se česko-skotské duo žonglérů a párových akrobatů Balancealots (Aleš Hrdlička a Hannah Lennox) a vzduchu na akrobatické obruči vévodila světoznámá akrobatka Thula Moon Martin z Havaje.
Podpultové kulturní zboží
Lockdownovou zkušenost posledních dvou let však nešlo ignorovat. Během moderované diskuse po představení 7cihel Zuzany Drábové interpretka připustila, že se jí po dlouhé pauze a pro poloviční publikum hrálo velmi těžko, podobná reakce zazněla i po premiéře Konkurzu od akrobatů z Losers Cirque Company. Diváci s pochopením konstatovali, že i pro ně byla hodina v respirátoru a poloviční divácká kapacita nezvyk. V tematických plánech inscenací se nápadně opakovala izolace, vzájemný kontakt nebo odstřižení, online prostor a jeho úskalí, bariéra obrazovky, sledování ostatních, ztráta a rozpad osobní identity, integrity a opětovné hledání sebe sama, bezpečí domova a risk, který znamená jeho opuštění. Šlo však o kolektivní zkušenost. Stejně tak všichni sdíleli euforii z alespoň částečného návratu k normálu. Trutnovská divácká základna totiž dokázala inscenace patřičně ocenit a performery odměnila výživným potleskem, vztah diváků i pořadatelů k interpretům a k jejich práci byl emotivní a otevřený. Pobyt venku se, stejně jako kultura, za poslední dva roky totiž stal podpultovým zbožím, které není radno propásnout.
Reakce trutnovského publika svědčily o tom, že nový cirkus uvítalo, zároveň však poukázaly i na řadu rezerv českého „mainstreamového“ diváka. O novém cirkusu stále nemá valné povědomí a postráda vyjadřovací prostředky, které by mu posloužily jako vhodné nástroje k interpretaci jednotlivých složek. Proto se v site-specific performanci Fish Eye, která cílí především na emoce,snaží nejeden divák hledat děj nebo se netrpělivě ptá, „kdy už ta akrobatka začne aspoň cvičit“. A naopak v pohybové symbolice výrazně dějového Hnízda na nitkách souboru FysioArt odsouvá vnímání příběhu stranou a očekává především efektní fyzickou dovednost. Zdá se, že obdiv k cvičícím artistům má stále navrch nad vnímáním jednajících postav.
Dobrosrdečná groteska
Zároveň festival připomněl problém, který na scéně tuzemského pohybového divadla není ojedinělý – pořadateli nevhodně zvolené prostory pro hostující inscenace a nemotorné zacházení s performativními tvary, které se vymykají klasické kukátkové scéně. Například nešťastně zvolené frontální a dlouhé hlediště pro venkovní inscenaci Vrány souboru HOLEKTIV. Scéna této inscenace je vertikální, děj se odehrává nejen na vrcholu stožáru, ale velká část i na zemi, kam diváci ze čtvrtých řad neměli šanci dohlédnout. Prostor, v němž se performance odehrávala, přitom umožňoval například využití kruhového hlediště nebo ještě ideálněji elevace, která by problém s viditelností vyřešila. Dalším příkladem bylo nešťastné nasvícení akrobatky Thuly Moon Martin (Rising up), která vystoupila v šeru podvečera a kterou sice bodový reflektor na akrobatické obruči horlivě nasvěcoval, ale oslňoval zároveň i diváky. Ti měli štěstí, zahlédli-li z hvězdy Cirque du Soleil alespoň obrys.
K tomu připočtěme čtyři fotografy, kteří se pro co nejlepší záběry vrhali do vody za performerkou a neúnavně se kolem ní brodili dravou bystřinou. Strhávali tak většinu pozornosti z lyrického, emotivního site-specific Elišky Brtnické (Fish Eye) na sebe. Završil to kolektiv laskavých, neúnavných uvaděček, které dohlížely na plynulý průběh festivalu a zručně provázely malé i velké návštěvníky bezpečnostními opatřeními. Kvůli nedorozumění ale během inscenace OK(N)O souboru Cie pieds perchés vyhnaly děti ze scény v momentě, kdy je performeři v rámci interakce zapojili coby nepostradatelné hybatele děje. Řada organizačních záležitostí tak sama o sobě působila trochu jako dobrosrdečná groteska. Mainstreamové české prostředí, divácké i personální, často neumí s „alternativními tvary“ mimo kukátkové jeviště ještě zcela zacházet. Klíčová a cenná je však vůle k dialogu a vzájemnému pochopení, kterou žádné z organizačních složek Cirk-UFFu rozhodně nelze upřít.
Efektní či efektivní
Čtěte také:
Na druhou stranu jisté neumětelství při zacházení s neobvyklými performativními útvary určitým způsobem platí i pro performery. Pohybové divadlo, které zahrnuje fyzicky náročné akrobatické a gymnastické prvky, snadno svádí tvůrce ke „spartakiádě“ – k inscenacím, jejichž rámec či téma jsou pouze záminkou k předvedení pásma fyzických dovedností. Akrobatické prvky se stávají smyslem a pointou inscenace místo toho, aby posouvaly děj. Nehledě na jejich náročnost či obdivuhodné technické provedení se brzy okoukají. Budou-li inscenace i nadále stavět především na zdokonalování techniky – příště ještě o metr výš, ještě o jedno salto navíc, ještě o dva míčky víc – brzy narazí na vlastní limity, a tedy i na limity diváckého zájmu.
Takovým směrem má nakročeno zejména Airgym Art Company s inscenací Létající sen č. 245, ale částečně i duo Balancealots s Link the click a Zuzana Drábová s autorskou prací 7cihel. Přitom poslední dva jmenovaní mají očividnou tendenci hledat pro fyzické dovednosti a akrobatické prvky nové významy. V řadě momentů zacházejí s pohybem symbolicky – při žonglování různě barevné míčky generují různé hudební tóny, scénický pohyb performerky je omezen a zmrzačen „postrojem šatů“, které si postava dobrovolně obléká. Zůstává však u nesmělých „nástřelů“, které nejsou důsledně dotaženy, a hlavní důraz je stále kladen na výsledný efekt.
Inscenacím s obdobnou nesnází (napříč českým novým cirkusem a pohybovým divadlem jich lze nalézt mnoho) by výrazně prospěla pečlivější režie herecké techniky, která by sjednotila důrazy a timing pohybových znaků tak, aby byly pro diváky čitelné. Stále je tu totiž velký prostor pro vzdělávání českého publika o novém cirkuse a jeho „výchova“ ke čtení, porozumění a vlastnímu vyjadřování. Zřetelným symptomem upřednostnění efektu před smyslem je pro mě i způsob zacházení s diváckou interakcí (cirkusem a klauniádou neodmyslitelně spjatou). Přestože řada tvůrců s úlohou diváka pracuje jako s určitým symbolem či z něj přímo vytváří nezbytnou součást představení, zároveň interakce s ním často zneužívá coby rozptýlení, oživení nebo laciného pobavení publika. Co se týče promyšlené dramaturgie i zralé nesamoúčelné práce s publikem, ráda bych vyzdvihla pražské soubory Losers Cirque Company, FysioArt, švýcarsko-francouzsko-české novocirkusové uskupení Cie pieds perchés a performerku Elišku Brtnickou. Jejich práce nezapře pečlivě vystavěnou kompozici jednotlivých složek, zvolené inscenační jazyky divácky zpřístupňují více než první plán, a inscenace tak dalece přesahují pouhou přehlídku nevšedních dovedností.
Aktivní snaha o zprostředkování vzájemného dialogu a porozumění byla však zřetelná i v rámci festivalu – po vybraných představeních (Konkurz, 7cihel a Voyerky) probíhala pod názvem Dvě deci o víně moderovaná diskuse zaštítěná internetovým časopisem Taneční aktuality. Byla jakýmsi prvním výrazným mostem mezi diváky a interprety, snažili se o nalezení společné řeči a kultivaci vlastního vyjádření, o zbourání komunikační bariéry mezi novým cirkusem s pohybovým divadlem a tuzemským publikem. Nový cirkus působí v našem prostředí stále exoticky a hledá v něm své místo, stejně jako mu my neohrabaně rozevíráme náruč a hledáme způsob, jak ho do ní vstřícně přijmout.
Zdroj fotografií: Miloš Šálek
