Patos ve stotisícovém nákladu: Listopád nenabízí alternativu ani historickou sebereflexi
21. června 2021
Zdroj: WikiCommons
Jedna z nejčtenějších současných českých autorek se ve své nové knize Listopád věnuje alternativním dějinám po krachu sametové revoluce. Titul vyšel v na tuzemské poměry rozsáhlém nákladu sto tisíc výtisků. Alena Mornštajnová své dílo uvozuje poznámkou, že bychom na nedávnou minulost neměli zapomínat – tím cílí nejen na mladší, ale i na starší generace, které na ni dle jejího názoru vzpomínají s nostalgií. Jednorozměrný příběh s prostoduchými postavami čtenáři předkládá již mnohokrát vyprávěné příběhy spíše než zamyšlení nad možným směřováním dějin.
Život bez McDonaldu? Žádné avokádové tousty? Dovolená v all inclusive hotelu taky ne? Při výročích sametové revoluce máme v posledních letech možnost vídat různé komerční reklamy pracující s otázkou: „Co by se stalo, kdyby události listopadu 1989 nedopadly tak, jak dopadly?“ Stejně se zamýšlí i spisovatelka Alena Mornštajnová v úvodu své nové knihy. „Nikdo neví, jak jiný by byl náš život. Tato kniha podává jen jednu z milionu možných verzí,“ odpovídá si sama na řečnickou otázku. Avšak konstrukce alternativní historie vždy bude alespoň z části poodhalovat, jaké představy si o minulosti neseme, jinak řečeno, jak vzpomínáme. „Přesto se všechno, co je zde napsáno, kdysi kdesi dělo a někde na světě stále děje,“ zní poslední věta krátkého úvodu.
Obálka a grafická úprava Veronika Kopečková. / Zdroj: Host
Listopád je tak mementem nejen mladším generacím, ale i „lidem, kteří komunismus zažili a zpětně si jej začali idealizovat,“ jak říká autorka ve svém rozhovoru pro DVTV. Tuto funkci textu vyzdvihuje i Aleš Palán v recenzi pro Aktuálně. Když Mornštajnová během interview popisuje svoji životní zkušenost před listopadem 1989, využívá postkomunistickou společností stále obecně uznávanou autoritu pamětnice. Inspirovala ji prý ale i historiografie nebo současná politická situace v přetrvávající čínské a severokorejské komunistické diktatuře.
Tato paralela není v rámci našeho historického kontextu náhodná. Zatímco se na prahu 90. let komunistická zkušenost stala vývozním artiklem bývalých disidentů-spisovatelů směrem na západ, nyní už promlouvá pouze k národnímu společenství. Asijské diktatury, vytržené mimo jejich geografický a historický kontext, Mornštajnové slouží pouze jako další memento, tentokrát k utvrzení vlastního argumentu, že naše národní historie (a její alternativní pokračování) sdílí podobný osud jako jiné země pod komunistickými vládami. Nulová snaha rozlišovat je však typická pro celý Listopád.
Nezvratný osud
Kniha je rozdělena do dvaceti kapitol, v nichž Mornštajnová umně vypráví dvě odlišné příběhové linie, jejichž (čtenářem očekávané) protnutí dynamizuje poslední třetinu knihy. První kapitoly představují příběh jedné ze dvou hlavních postav, Marie, které, přestože dosahovala výborných studijních výsledků, nebylo před listopadem 1989 dovoleno studovat na lékařské fakultě. Motiv nenaplnění vlastních cílů se line celým Mariiným životem. „Já si myslím, že to, co jsme zažívali před listopadem 1989, byla taková bezmoc. Člověk nebyl pánem svého osudu,“ říká Mornštajnová ve zmíněném rozhovoru. Osudovost, ale i biblické odkazy, se snaží příběhu vetknout hlubší a složitější smysl. Děj je však stejně povrchní jako celý autorčin fiktivní svět a jeho postavy, jejichž vzájemná konfrontace spěje k očekávatelnému rozuzlení.
Po krátkém románku se starším primářem Marie otěhotní. Přestože situace matky samoživitelky byla a stále je velice tíživá, Marie ani na chvíli nepomyslí na možnost potratu, jelikož její rodiče „věděli, co je hřích, a jakýkoliv život – i život nenarozeného dítěte – byl pro ně posvátný“. Naštěstí se brzy seznámí s vrstevníkem Joskou, se kterým započne nový rodinný život. Na pozadí totalitního státu Mornštajnová rozvíjí téma příbuzenských vztahů z perspektivy ženských postav. Rodina je pro ni místem nezpochybnitelných hodnot a mezilidské důvěry přinášející člověku naplnění i v systému totalitní mašinérie, která nastoupí po nezdařeném převratu.
Ultra-normalizace
Hlavní hrdinka je po potlačení revoluce zatčena a odsouzena k mnohaletému pobytu ve vězení. Prostřední část knihy je věnována Magdaléně, kterou stát odebral rodičům a která nyní vyrůstá v převýchovném zařízení, jehož cílem je vypěstovat budoucí elitu národa. Kromě vyvíjení ideologického nátlaku vychovatelky dětem vštěpují nenávist k rodině a nalhávají jim, že je jejich praví rodiče opustili. Část děje v převýchovném táboře se věnuje jeho vnitřní mocenské dynamice mezi hlavními vedoucími, avšak konečné rozuzlení jen potvrzuje jednostranné charaktery zápasících postav. Magdina naivní dětská perspektiva přináší kontrast s autoritářským vedením instituce, ale zároveň více apeluje na čtenářovy city. Jana, jedna z Magdiných spolubydlících, je na rozdíl od hlavní hrdinky přesvědčená o nespravedlnosti nového řádu, stejně jako čtenář, jenž vidí jasně rozlišitelné kontury zla a dobra už od prvních stránek.
Mornštajnová neselhává jen v komplexnějším vykreslení postav, ale i v rozpracování alternativního vývoje komunistické diktatury. Na podnětnou otázku, zda dějiny, které čtenáři předkládá, nejsou jen přepracováním příběhu normalizace, odpovídá: „Kdyby situace (po nezdařené revoluci – poznámka autora) zůstala stejná, tak by totalitní režim musel ještě více přitvrdit.“ Přitvrzení z autorčina pohledu znamená nejen zapojení armády, ale i rozvětvenou síť konfidentů a prominentních státních úředníků. Mornštajnová bohužel nedokáže zasadit krach sametového převratu do souvislostí s minimálně evropským politickým vývojem a vystačí si s jednoduchým rozuzlením – krvavým potlačením a následnou vlnou čistek a omezení. Potlačená revoluce je ve vyprávění zasazena do trpitelského národního příběhu „mnichovské zrady“ a srpna 1968, pracujícího s ustálenou pamětnickou figurou liknavých a vůči Čechům sobeckých západních mocností. Pro vypravěčku je signifikantní ironický odstup od stabilizující se moci a štiplavé komentování historických událostí.
Ve snaze vykreslit hlubší ideovou podstatu přetrvávající komunistické moci spisovatelka využívá odkazy na slavný dystopický román George Orwella 1984, který se bohužel stal obecným rezervoárem metafor zjednodušujících skutečnost. Jednou z nich je i emblematické přirovnání státu k Velkému bratru, zosobňujícímu jak represi, tak totální ovládnutí vlastního obyvatelstva. Zároveň stojí v opozici vůči přirozenému řádu rodiny, jejíž funkci v mnoha případech symbolicky nahrazuje.
Vesničko má středisková
Ve světě Listopádu nevystupují skoro žádné reálné historické osobnosti a příběh se (kromě samotné revoluce) neorientuje ani na konkrétní události a jejich možný průběh. Od politiky se pohled přesouvá na obyčejné lidské postavy, jejichž příběhy se skoro vždy odehrávají v některé z represivních státních institucí: vězení nebo převýchovném ústavu. Mornštajnová však nedokáže čtenáři nastínit, jak moc proměnila vztahy mezi obyčejnými lidmi a co pro ně zmařená revoluce znamenala. Pouze se můžeme dočíst o „zašlapa[ných] výhoncích svobody, které se odvážily vykouknout na světlo“.
Vítaná je změna prostředí v poslední třetině knihy. Marie se musí po vykonání trestu přestěhovat do pohraniční vesnice, pro jejíž obyvatele zpočátku představuje rušivý element. Avšak hrdinka se brzy usadí a nalezne nejen kýžený klid, ale i možnost naplnění osudu v pomoci druhým. Mornštajnová tak volí tradicionalistický pohled na vesnickou krajinu jako na místo původních vztahů mezi člověkem a přírodou. Podtrhuje konzervativní vyznění celé knihy založené na protikladu mezi poctivým životem Marie a kádrové špičky Magdy, mezi relativně spokojeným rodinným životem v domečku na vesnici a bezdětným vztahem v odcizeném městském bytě.
S knihou Aleny Mornštajnové nelze svádět argumentační souboj na rovině soudobého historiografického výzkumu, který koriguje některé zaběhnuté představy o naší nedávné minulosti. Současní historici a historičky upozorňují na vnitřní dynamiku československé komunistické společnosti a její složitost napříč čtyřicetiletým vývojem. Dřívější představa totálně řízené společnosti je nedostačující například pro výklad sociální politiky státu. Nové pohledy upřednostňují participaci lidí na systému, jejich kooperaci s mocí pro dosažení vlastních cílů. Vyhrocená debata o výklad minulosti se odehrála minulý rok, jejíž kultivovanější podoba proběhla i v pořadu Historie.cs.
Čtěte také:
Spisovatelce je však nutné ponechat nárok na vlastní spekulativní pohled přesahující reálný historický rámec. Zvolený příběh je ale natolik banální a nezajímavý, že stěží může vést čtenáře k hlubší reflexi. Přestože román má přiznané ambice odhalit povahu přetrvávající komunistické moci, čtenář se o ní nedozví nic kromě několika zaběhnutých klišé o vládě strachu a lži. K těm patří mnohé další metafory jdoucí i za hranu mravní přípustnosti. V jedné pasáži je například nápis Prací za mír nad vchodem do JZD přirovnán k bráně koncentračního tábora.
Alena Mornštajnová na otázku, zda je její kniha varováním před křehkostí dějin, odpovídá: „Nemyslím si, že by literatura měla až takovou moc, že by cokoliv jedna jediná knížka změnila“. Listopád se již přes dva měsíce drží na prvním místě v prodejnosti knižních titulů a svého čtenáře si dle očekávání nakladatele, který knihu vydal v rozsáhlém nákladu, našel. Autorčin oddechový příběh využívá zaběhnuté paměťové figury o šedivých panelácích, prázdných výlohách a bezčasí. Lze se jen dohadovat, jaký vztah má bestseller k současnému vzpomínání na sametovou revoluci a komunistickou minulost. Alena Mornštajnová však nedokáže komplexněji pracovat s tak mnohavrstevnatým fenoménem, jakým naše historická zkušenost bezesporu je a o které má na rozdíl od Listopádu smysl stále uvažovat.
MORNŠTAJNOVÁ, Alena: Listopád. Brno: Host, 2021. 303 s.
