Vzkříšením Matrixu pohřbila Wachovski jeho posvátnou auru
28. prosince 2021
Po fantaskní Duně (2021) Denise Villeneueva a finální „craigovské“ bondovce Není čas zemřít (2021) přichází do českých kin poslední z nejočekávanějších titulů roku. Kdo se na Matrix Resurrections (2021) těšil coby na pokračování populární vědecko-fantastické série (totiž ladnou kombinaci produkčních kvalit dvou zmíněných snímků), bude zklamán. Režisérka Lana Wachowski se vrátila ke své slavné trilogii a natočila film zcela vymknutý z kloubů standardní žánrové produkce, který vyvolává víc otázek, než zanechává odpovědí.
Devadesátá léta minulého století byla pro americkou kinematografii šťastným obdobím. Pozornost diváků po celém světě získali mladí progresivní filmaři postmoderních a eklektických filmů jako Pulp Fiction – Historky z podsvětí (1994) nebo Big Lebowski (1998), které se vzdor svému komerčnímu úspěchu rychle staly kultovními. Tento status totiž v pravém slova smyslu náleží převážně „podivným“, okrajovým filmům zbožňovaným úzkou skupinkou diváků.
Celou dekádu pak symbolicky uzavřeli bratři Wachowští (oba v průběhu následujících let prošli tranzicí) filmem Matrix (1999), který aktualizoval platónský mýtus o jeskyni pro nadcházející 21. století: hacker Neo se dozvídá, že současnost, kterou považoval za realitu, je počítačová fikce promítaná do mozků celého lidstva, které si porobily vyspělé stroje. Odvážným spojením filozofických a komiksových prvků, uplatněním revolučních filmových triků i nabídkou alternativy k rutinnímu životu strávenému v kancelářské kóji si Matrix získal všeobecnou popularitu, zařadil se po bok výše vzpomínaných děl a z Wachowských učinil ostře sledovanou tvůrčí dvojici.
ČTĚTE TAKÉ:
Ta na svůj hit navázala o čtyři roky později dvěma pokračováními, Matrix Reloaded a Matrix Revolutions (oba 2003), která na rozdíl od všeobecně pozitivně přijatého prvního dílu rozdělila diváky i kritiky na zastánce a odpůrce. Zdaleka ne každého oslovil přesun od vyprávění s jasnými parametry – člověk kontra stroj – k abstraktnímu souboji principů doprovázenému stále spektakulárnějšími a delšími akčními scénami. Z komerčního hlediska nicméně všechny Matrixy uspěly, na rozdíl od tří následujících režijních projektů sourozenecké dvojice. Matrix Resurrections by tak měl představovat „návrat ke zdroji“, jak hlásá reklamní kampaň: částečně povědomou a přece úplně novou zkušenost. Mimo jiné i proto, že jde o první dílo Lany Wachowské, které vytvořila bez spoluúčasti své sestry.
Od abstraktna ke konkrétnu
S předchozími díly Matrixu sdílí Resurrections většinu postav, bezohlednost vůči publiku z hlediska kulometné kadence dávkování informací a hrst záběrů z původní trilogie, které se vmísily mezi tok nových obrazů. S prvním Matrixem má pak do určité míry společnou ještě konvenční dějovou kostru o probuzení vyvoleného, jenž je předurčený ke spáse světa, halí ji však do „karnevalového“ pláště zcela nesrovnatelného s barevným asketismem (zelená a modrá) a sevřeností předchozích dílů. Každý z nich byl totiž navzdory opulenci formálních postupů stěsnán do několika sekvencí a prostorů; mohl být vykládán mnohoznačně, ale jeho páteř tvořila jedna základní myšlenka. Matrix Resurrections postupuje naopak, abstraktní koncepty a sevřenost opouští ve prospěch neutříděnosti, myšlenkové přelétavosti a zemitosti.
Tyto změny se odráží ve větší inklinaci tvůrců k vyprávění příběhu, dramatičtějšímu střídání úrovní realit a ústupu od dlouhých akčních sekvencí. Fyzické akci je v Resurrections oproti předchozím dílům věnováno podstatně méně prostoru, je rychleji stříhaná a detailněji snímaná (snad i proto, že se na její koncepci poprvé nepodílel slavný čínský choreograf Woo-Ping Yuen). Přestože není naturalistická, působí fyzičtěji a tím i více realisticky, podobně jako postavy Nea a Trinity, které přestaly být ryze archetypálními figurami. Nejenže jejich tváře proměnil čas, ale také už nosí „sportovnější“ oblečení a jejich účesy nejsou dokonale ulízané. V původní trilogii podtrhovaly tyto umělé prvky artificiálnost matrixu, v Resurrections je nahradila ultimativní meta-hra, v níž matrix odhaluje svou vykonstruovanost citací sebe sama. Vložené záběry z minulých dílů tvoří jen špičku ledovce odkazů.
Hláškovací finále a banální zjištění
Tvůrci možná považovali za nutné uchýlit se ke konkretizaci, neboť virtuální realita se od dob prvního Matrixu stala běžnou součástí lidských životů, zejména v podobě internetu. Dnes je však příliš pohlcující a dokonalá na to, aby připouštěla tak okaté zcizovací prvky, které se navíc staly součástí popkultury, jako jsou sluneční brýle držící na nosech hrdinů i ve chvílích nejvypjatějších soubojů.
Je smutné, že vybaven silným nástrojem sebereflexe nakonec Resurrections nedospěl dál než k podvolení se zažitým schématům, v jejichž duchu se nese druhá, romantická polovina děje. Zvláště proto, že důslednější práce se sebereflexí by mohla fungovat jako alibi pro porušování pravidel univerza. Místo toho film lhostejně kráčí vstříc závěrečné rádoby frajerské a okázale „hláškovací“ scéně, která svou jednorozměrností zcela podrývá „nehollywoodsky“ sofistikované, mysticko-skeptické východisko Revolutions.
Samozřejmě lze tvrdit, že je to celé ze strany Wachowské ironie, parodická fantazie o popcornovém pokračování Matrixu. Tím spíš, když dvojici milenců hrají prkenný Keanu Reeves a Carrie-Anne Moss, původně vybraní a stylizovaní tak, aby působili co nejméně lidsky a co nejvíce asexuálně. Nabízí se chápat jej jako obžalobu konzumně orientovaného Hollywoodu, který donekonečna křísí mrtvé ságy, nebo ironický úšklebek nad nemožností onoho návratu ke zdroji. V obou případech však autorka mnohovrstevnatého Matrixu dochází k dosti banálnímu zjištění na úkor potenciálně zajímavých motivů.
Kultovní potenciál čtvrtého Matrixu
Nese-li Matrix Resurrections alespoň jednu zřejmou kvalitu, pak je to schopnost vyvést diváka z komfortní zóny a nutit jej stále znovu promýšlet (a přehodnocovat) svůj postoj k tomu, co se před ním na plátně odehrává. Na rozdíl od jiných přeplácaných, leč konformních, komfortních a opatrnických bijáků (viz Star Wars: Vzestup Skywalkera, 2019), je totiž po vzoru prvního dílu opět snímkem, který apeluje na osvobození mysli. Přestože bystřit si smysly a rozšiřovat (po)vědomí lze celou řadou záměrně matoucích a paradoxních artových filmů, i ty jsou svého druhu zbožím (často zbaveným prostředím výskytu původně zamýšlené hrany.)
Zůstává k diskusi, jestli může být z nejnovějšího Matrixu někdo autenticky nadšený. A pokud ano, zda jde o adekvátní reakci, vzhledem k partyzánským záměrům autorky. Vzkříšením Matrixu pohřbila Wachowská jeho posvátnou auru a předestřela jej jako nový problém k řešení. Odpovědět na otázky, které jím nastolila, ale asi bude možné až s časem a po opětovných zhlédnutích. Třebaže k němu nemusí mít člověk hned chuť, je sympatické, že Matrix Resurrections nelze zredukovat na pětadvacet slov podložených hvězdičkovým hodnocením.
Nelze teď také s jistotou říct, nakolik bude či nebude globálně divácky úspěšný. Rozhodne to, zda převáží zavádějící reklamní kampaň apelující na nostalgii, nebo šeptanda vyvolaná pravověrnými vyznavači původního Matrixu. Vzhledem k ambivalenci Resurrections je těžké si představit, že by na jeho základě mohl v budoucnu vzniknout stejný kult jako v případě jedničky, což však neznamená, že by o kultovní potenciál byl ochuzen docela. Právě naopak. Jenomže jeho kult už nebude masovým fenoménem, nýbrž vznikne „postaru“, pomalu a postupně, iniciován okraji publika, přičemž jeho stoupenci by se mohli rekrutovat z řad příznivců bizarní Apokalypsy (2006) Richarda Kellyho. Váháte-li ale, zda stojí za návštěvu kina, pak vězte, že zkusit se s ním poprat je vzrušující už teď.
The Matrix Resurrection. Režie: Lana Wachowski. Scénář: Lana Wachowski, David Mitchell, Aleksander Hemon. Hrají: Keanu Reeves, Jessica Henwick, Yahya Abdul-Mateen II, Christina Ricci, Carrie-Anne Moss, Ellen Hollman, Priyanka Chopra Jonas, Jonathan Groff, Neil Patrick Harris, Daniel Bernhardt, Jada Pinkett Smith, Lambert Wilson ad. Kamera: Daniele Massaccesi, John Toll. Hudba: Johnny Klimek, Tom Tykwer. Produkce: Grant Hill, James McTeigue, Lana Wachowski. Střih: Joseph Jett Sally. USA, 2021.
