Kulturní počin roku 2021
Strhující zážitky z klubů, kin i letohrádků
22. prosince 2021
Za námi je další rok, který v mnohém bohužel připomíná ten loňský, kultura však všemu navzdory naštěstí stále dokáže nadchnout a vytrhnout z pandemického vakua, které ne a ne skončit. I v redakci Klacku došlo na bilanční přemítání, a tak vám přinášíme souhrn kulturních zážitků, které našim autorům a autorkám uvízly v paměti.
Adam Dudek
Satirický seriál Městečko South Park v posledních letech hledá formát, kterým by oslovil dnešního diváka a zároveň si zachoval své specifické postavení v proudové tvorbě. Aktuální série South Park: Post Covid na dvou hodinových dílech vykresluje autorské vidění americké společnosti rámované příběhem částečně zasazeným do blízké budoucnosti. Její úvod je velmi osvěžující i díky tomu, že historicky tuto formu vyprávění tvůrci používali jen zřídka. Pro South Park příznačný humor bez servítek se ale letos omezil na „klasickou“ židovskou linku a několik kontroverzně-nekontroverzních skečů parodujících politickou korektnost nebo centralizaci konzumního života do několika všeobjímajících platforem. Pointa série sice hodnotově navazuje na historický odkaz seriálu, není ale ani tak hluboká, nebo naopak absurdní, jak asi býval pravidelný divák zvyklý. Výpovědní hodnota letošního South Parku tak možná spočívá právě v obroušení hran a pohybu v rámci mantinelů přijatelného.
Albert Maršík
Je to za námi, Bond naší generace se naposledy vrátil, aby se se ctí rozloučil. A to se povedlo. Film No Time to Die na nic nečeká a hned zkraje zneklidňuje až děsí, později napíná až běda a decentně přimíchává nostalgii (akcie Aston Martin můžou zase na čas spokojeně šplhat). Vrahounské Craigovo sólo, kterým snímek vrcholí, je báječně videoherní a skoro ze tří hodin se na patetický závěr povinný pro velkorozpočtové produkce vyhradilo jen asi pět minut. Tleskám a děkuji, tohle jsem sežral i s navijákem.
Anna Skočdopolová
Kromě všude zmiňovaných festivalových hitů jsem v poslední době střídavě koukala pouze na Bergmana a Harryho Pottera. Klidně bych je bývala doporučila, ani jedno ale bohužel není kulturní počin z tohoto roku. Naštěstí pro mne byl ale letos natočen film Bergman Island francouzské režisérky Miy Hansen-Løve. Coming-of-age drama o lidech, kteří jsou už dávno dospělí. Hlavní hrdinka částečně autobiografického filmu se vidí v protagonistce snímku, který sama píše. Já nepíšu nic, ale vidím se ve všech. A všechny máme rády Bergmana, i když vlastně nechceme. Trocha sebeironického kýče, hodně slunce, ideální film na zimní večer.
Barbora Schneiderová
Umíme v dnešní době milovat? A pokud ano, jak naše vztahy vypadají? A proč se pozice žen vůči mužům, jejichž ideálem je dnes promiskuitní život Leonarda DiCapria, měnícího dvacetičtyřleté holky z obálek Sports Illustrated jako na běžícím páse, tolik proměnila? Po téměř dvouletém životě v bolestivém pandemickém světě člověk těžko hledá energii na čtení, tím spíš na hutné filozofické a sociologické opusy. Proto může být vděčný za komiksový počin Nejrudější růže rozkvétá švédské spisovatelky a aktivistky Liv Stromquist, která mu výcuc těchto spisů a analýzu možností současných milostných vztahů sesumíruje ve stravitelném podání, navíc je k dispozici ve čtivém překladu Marie Voslářové.
Čtěte také:
Eva Soukeníková
Předvánoční přemýšlení o tom, co mě v kultuře za celý rok nejvíc potěšilo, vždycky přebije to, z čeho jsem byla nadšená naposled. Bilance Klacku mě tedy zastihla ve vstřebávání třetí série seriálu HBO Succession (v češtině Boj o moc). První série vyšla už před třemi lety a zdánlivě banální zápletka stále pokračuje – osmdesátiletý mediální magnát má čtyři děti, kterým chce a zároveň nechce předat žezlo. Tvůrci pod taktovkou Jesse Armstronga z příběhu privilegované ultra bohaté bílé americké rodiny udělali shakespearovské drama na renesančním plátně. Televizní a scenáristický masterpiece, kde i citoslovce „uh-huh“ má milion interpretačních možností.
Filip Novák
Česká divadelní scéna sice o svou existenci musela bojovat i v tomto roce, přesto se našly projekty, které to dotáhly do konce. Díky více než milionovému příspěvku od dárců z řad veřejnosti se podařilo prvního září 2021 otevřít „vršovickou kulturní křižovatku“ Vzlet. Celý projekt drží na svých bedrech tři organizace – divadlo Vosto5, Kino Pilotů a barokní orchestr Collegium 1704. Po sto letech od prvního otevření tak znovu ožívá budova bývalého sokolovského kina, současné výtvarné umění začíná pokrývat stěny uvnitř i venku a od února startují první pravidelné workshopy. Kéž by se touto rozmanitostí inspirovali také další!
Jan Bergl
Třebaže tematicky není s pandemií nijak spojený, potvrzuje britský snímek Svatá Maud (2019, v ČR uveden letos v rámci Febiofestu) schopnost hororu účinně reflektovat aktuální společenské problémy a traumata. Příběh o nábožensky zanícené ošetřovatelce, odhodlané spasit svou na smrt nemocnou, cynickou svěřenkyni, lze totiž chápat jako upozornění na dva nebezpečné jevy. Zaprvé ukazuje, jak kontraproduktivní je snaha zdiskreditovat své oponenty posměchem, zadruhé varuje před podléháním zjednodušujícím interpretacím komplexních dějů. V návaznosti na to přináší originální vyprávění, které má minimálně dva správné výklady, aniž je jasné, který z nich je preferovaný a který opoziční vůči záměru tvůrců. Mladá režisérka a scenáristka Rose Glass se svým audiovizuálně propracovaným celovečerním debutem řadí po bok současných nadějných hororografů Ariho Astera, Jordana Peelea či Roberta Eggerse.
Josef Havránek
Velšský producent Koreless vydal v červenci debutové album Agor. Autor na něm dekonstruuje svůj charakteristický zvuk, spočívající ve 4/4 rytmech, devadesátkových syntezátorech a naprogramovaných vokálech. Výsledkem je nebývale avantgardní počin, který i vzhledem k relativnímu úspěchu desky a autorově předchozí spolupráci (FKA Twigs, Rita Ora, SBTRKT) naznačuje, že je s Korelessem na poli britské elektronické hudby do budoucna třeba počítat.
Kamila Schewczuková
Objevem roku pro mě byl česko-britský techno popový projekt Josefiny Dusk, a to i přesto, že ji nenajdu ve svém Spotify Wrapped. Její performance se totiž kromě hudby zakládá hlavně na vizualitě a pohybu. Každý koncert představuje trochu jinou show, na pódiu je Josefina s DJem a jednou nebo více tanečnicemi. Neonové barvy a DIY kostýmy à la Die Antwoord ladí se zvukem synťáků a zkresleným extatickým ženským zpěvem. Na letošní účast ve Startéru Radia Wave navázala Josefina Dusk řadou koncertů a v červenci vydala i EP Virtues of the Necessary.
Kateřina Matušková
Přestože už se nejedná o aktuální událost, za připomenutí stojí výstava SETINY, která vznikla k příležitosti stého výročí narození Bohumily Grögerové. Výstava probíhala od června do října v letohrádku Hvězda a pojímala autorčinu tvorbu v celé její rozmanitosti. Zahrnovala tak i ty části jejího díla, které dosud nebyly zpřístupněny, a celkovou atmosféru skvěle doplňovalo členité prostředí letohrádku. Pokud jste ji nestihli navštívit, můžu alespoň doporučit k přečtení třeba autorčin lyrický vzpomínkový text Dva zelené tóny. Grögerová v něm citlivě a sugestivně zprostředkovává své prožitky z dětství, a i když se jedná o text úsporný, díky své plynulosti a jemnosti zanechává specifický dojem.
Kristina Hamplová
Kulturním počinem roku je pro mě jednoznačně režijní debut Michala Nohejla Okupace. Sedět v kině na fakt dobrém českém filmu je zkrátka zážitek na několik let dopředu.
Laura Vassileva
Jednou z nejočekávanějších filmových událostí roku bylo nepochybně nové Villeneuveovo zpracování již klasické sci-fi Franka Herberta Duna. Tvůrci spíše než na vyprávění mnohovrstevného příběhu, jehož každý malý detail by vystačil na svébytný film, vsadili na velkolepou podívanou. Výsledkem nelehkého úkolu, kterého se předtím poměrně neúspěšně zhostil David Lynch, je audiovizuálně mistrovsky vykreslené univerzum světa Duny, jež přitáhlo i ty diváky, kteří se s Herbertem nikdy nesetkali, nebo dokonce nijak zvlášť neholdují sci-fi (mě nevyjímaje). Hudba, která jako by nechávala mluvit samotné duny, a estetika oživující každý prvek rozdělených světů zdaleka nebyly jediným počinem nového zpracování. To, co nejvíce vystupovalo, bylo poselství zobrazující dnes více než aktuální téma neobyvatelného a vykořisťovaného světa. Světa kolonizovaného člověkem, nárokujícím si nezávislost a svrchovanou moc nad přírodou a nad těmi, které považuje za jiné a jemu podřadné. Po více než dvou hodinách monumentálního zážitku člověk odchází s pocitem, že se nestalo nic a zároveň úplně vše.
Matěj Hřib
Venezuelská hudebnice Arca na přelomu listopadu a prosince neočekávaně vydala hned čtyři nová alba, Kick ii-iiiii. Spolu s loňským Kick i tvoří „experimentální elektronický operní cyklus“ a ambice má vskutku wagnerovské. Tři hodiny hudby provádí posluchače mytickým světem zabydleným alter-egy umělkyně, kterýmivyjednává svou identitu nebinární trans ženy. Projekt je kopancem kategoriím společenským i hudebním, producentka dekonstruuje latinskoamerický reggaeton, techno nebo i klavírní ambient a spolu s vizuály 3D umělce Frederika Heymana vytváří neskutečný surreálný trip. Budoucnost je tady!
Nikola Bečanová
Netflix představil kromě tisící variace na reality TV také nenápadnou minisérii The Chair (Vedoucí katedry), která přináší vhled do zkostnatělého fungování katedry angličtiny na prestižní americké univerzitě. Post ředitelky přebírá progresivní Ji-Yoon Kim (Sandra Oh) a jako první žena nebělošského původu míní změnit zajeté pořádky, které představují profesoři „pamětníci“ přednášející pro prázdné místnosti, a dát šanci mladé akademičce, jejíž svěží pojetí klasických témat rezonuje mezi studenty. V naplnění svých záměrů ale fatálně selhává, a to nejen kvůli románku s profesorem – bohémem, jehož politická nekorektnost přestává být vtipem –, ale rovněž kvůli hranicím stávajícího systému. Satira na fungování univerzitního ústavu míří do správných míst a je výbornou kritikou nejen amerického vysokoškolského vzdělávání.
Sára Sichingerová
Z bohaté hudební produkce letošního roku nakonec nejvíc zaujalo to nejjednodušší album: SOUR Olivie Rodrigo. Od tiktokových trendů až po jeden z nejvydařenějších Tiny Desk koncertů zpěvačka opakovala stejných pár písní dokola a její 34 minut dlouhá popová deska se ještě nestihla oposlouchat. Čím je lákavý její rozzlobený obsah, je asi zřejmé – jak jinak si začít stěžovat v dalším pandemickém roce než slovy „God, it’s brutal out here!“.
Šárka Kadavá
Elektronická, stejně jako jiná hudba se v posledních pandemických letech z klubových prostorů přesunula do domácích, často zvukově nedostačujících podmínek. O to silnější až skoro nostalgický efekt mělo vydání debutového alba Organ britského drumandbassového producenta Dimensiona v první polovině letošního roku. Dlouho očekávaný kousek obsahuje 17 tracků, které variují napříč žánry, ale spojuje je posedlost detailem, čistým zvukem a zároveň nespoutaná energie. Tohle album je zkrátka masterpiece. Opus, který začíná líbivými vokálovými liquidy, vrcholí v raveových bangerech, které jsou totálně utržené ze řetězu. Tohle si naživo nechcete nechat ujít.
Štěpán Truhlařík
Nevím, zda kulturním počinem, ale minimálně strhujícím zážitkem pro mě byl letošní jediný pražský koncert pořádaný hudebním vydavatelstvím Genot Centre. Na konci července se v pražském divadle Archa představila začínající tuzemská umělkyně Ursula Sereghy s albem OK Box. Šíři a výrazovou pestrost, jakou současná post-clubová hudba nabízí, divákům během večera předvedl producent ABADIR, jemuž tento rok na zmíněném labelu vyšlo album Pause/Stutter/Uh/Repeat. Název evokuje přeřeky, nedořečená slova a pauzy, které jsou součástí běžné mluvy. Hudebník z těchto zbytných zvuků učinil základ svých ambientních kompilací. S důsledným narušováním jasných struktur pracuje i maďarský hudební alchymista Fausto Mercier. Organickou syntézu zvuků připomínající neustále se vyvíjející neuronovou síť lze zažít na jeho albu FULLSCREEN.
Tomáš Blatný
Křížení žánrů a uměleckých médií není nic nového, loutková opera je ale unikát. Inscenace Din opera vznikla v koprodukci německých hudebníků Friedy Gawendy a Matiase Baresela a studentů KALD DAMU Dariy Gostevy a Josefa Havelky. Na ploše 45 minut jsme svědky intenzivně aktuální, přesto ne agitační tragédie o vymírání druhu. Od ambientních zvukových ploch až po vícejazyčné árie, od bujících mikroorganismů až po naříkající brontosaury. Imaginativní show se silným tématem, pohlcující atmosférou, nádherným zpěvem a silnou vizualitou vykračuje daleko za stereotypní představy o tom, co je to české loutkářství a světová opera.
Václav Křenek
Finská lyrika byla pro českého čtenáře doposud z velké části zahalena hávem neznáma. To na jaře změnila antologie Bílé přeludy na vlnách, kterou editorsky připravil předseda Skandinávského domu Michal Švec s týmem finštinářů z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a již vydalo nakladatelství Pavel Marvert. Kniha pokrývá finskou lyriku od poloviny 16. století až téměř po konec 20. století. Českému publiku se tak některé básnické persony, jako je Pentti Holappa, Jyri Schreck a další, představují svou tvorbou vůbec poprvé. Antologie zároveň díky precizně odvedenému historickému komentáři rekonstruuje složitou a zajímavou evoluční cestu lyriky země tisíců jezer, která svým čtenářům nabízí a zpřítomňuje kouzelnou, mihotavou mystiku vzdáleného severu, jenž může v našich končinách občas působit jen jako jakýsi bílý přelud.