Země slunce naťukává hranice časoprostoru
Zemí slunce prostupuje pocit pospolitosti. Oproti Reálu, autorově předchozí sbírce, ustupují do pozadí motivy romantické lásky i jiných mezilidských vztahů, ale přesto básník není nikdy sám. I ve vzácných momentech, v nichž vystupuje z wir-formy, se vždy kdesi na pozadí objevuje tábořiště, smluvené místo setkání, náznak společného života. Dojem společenství je v knize budován pomocí motivů sdílených znalostí, systému kódů a hesel, ritualizovaných postupů, řetězce úkonů, o jejichž smysluplnosti nemůže být pochyb, ale jejichž přesný cíl zůstává čtenářovi skrytý.
V takových řetězcích ritualizovaných kroků přirozeně ustupuje individualismus. Právě prvek autonomie jednotlivce je jedním z mnoha konceptů, které autor ve sbírce nabourává: „máme stejné oči jakékoliv tělo nebo věc je výsledek procesu spojování síť se neustále / modifikuje je ráno jdeme vedle sebe“. Architektka sítí, jediná postava, jež se v Zemi slunce vyskytuje opakovaně, tak může být vztahována k řetězcům vztahů, rituálních úkonů, anebo k takřka matrixovské tkáni světa, jejž autor buduje.
Blízko spekulativní fikci
Nejednalo by se zdaleka o jediný cyberpunkový motiv. Figury obývající světy obou Škrobových sbírek jsou výrazně žánrově zabarvené. Ve směsi motivů se objevují dýky, prsteny, hackeři, masky zvířat, paměťové karty či kuše. Přestože v přístupu ke psaní tzv. angažované poezie došlo nesporně k obrovskému posunu, je stále pozoruhodné vidět v českém kontextu explicitní antikapitalismus vnořený do rebelských tradic žánrové literatury. Obyvatelé Škrobova světa mají rysy akčních hrdinů, jsou obklopeni atributy protagonistů známých filmů a počítačových her, a čtenář si s nimi tedy spojuje hrdinství i pocit, že možná všechno dobře dopadne, který zná z jiných příběhů.
K motivu násilí, jehož se lze v tomto světě plném agentů, skrývání a zbraní těžko zcela vyvarovat, přistupuje Škrob citlivě. Nevyhýbá se mu, nesanitizuje, rozhodně jej ale také neslaví: „je pro mě těžké / nenechat se touhle válkou / definovat…“. Násilí je zkrátka součástí světa, který autor tvoří, a zdaleka nejvíc obrazů destrukce zde má podobu vizí environmentálního kolapsu: písečné bouře, nedýchatelný vzduch, ruiny.
Sbírka je plná instrukcí, návodů k nevysvětleným krokům („musíš najít schody ve skále budou asi taky jinde než si / pamatuješ zkus na to nemyslet“), jejichž kontext jako by ležel ve sdílené pravdě onoho společenství, jehož přítomnost je v Zemi slunce stále naznačována. Opakují se špionážní motivy, výměny hesel, sdílení dat. Smluvená gesta a úkony agentů, sama o sobě zdánlivě nahodilá, nabývají na významu, stávají se zvláštní performancí: „posadíš se k prvnímu stolu / u dveří paměťovou kartu schováš / do ubrousku objednáš si vejce benedikt / a dvě kávy…”. Blíží se tak rituálům šamanského typu, s nimiž se ve sbírce rovněž hojně pracuje.
Právě budování symbolických systémů, které nemusí být nutně čtenářovi osvětleny – stačí, že je o jejich existenci ujištěn – spojuje Škrobovy básně s postupy spekulativní fikce snad ještě zásadněji než všechny dýky, kuše či společenství hackerů. Země slunce se velmi doslova věnuje worldbuildingu, a to jak ve smyslu budování fikčního světa, tak ve smyslu politickém – hledání alternativ k současnému způsobu života. Svůj důraz na společenství, spiritualitu a snahu o budování nového ve spálené zemi sdílí Země slunce například se sérií Podobenství Octavie E. Butler. (První díl této zásadní, žánr definující i překonávající dystopické sci-fi, Podobenství o rozsévači, vyšel letos v překladu Petra Kotrleho v nakladatelství Argo.)
Cyklický čas a nejasné hranice
Čtěte také:
Srovnání s předcházející sbírkou se není snadné vyhnout. Reál a Země slunce jsou si nesmírně blízké stylově i tematicky, zůstává Škrobův charakteristický naléhavý, přerývaný verš a také žánrový pastiš. Obě sbírky spojují motivy tajného společenství rebelů, obrazy environmentální destrukce či spirituální motivy vycházející jak z křesťanských tradic, tak z takřka šamanistických obrazů transformace. Čtenáři, jemuž nevyhovoval Reál, lze Zemi slunce doporučovat těžko; stejně tak kritik, který od každé další sbírky vyžaduje posun ve smyslu výrazných formálních nebo obsahových změn nebude možná spokojený. Přesto zde dochází k vývoji.
Země slunce je velmi sevřená kniha. Díky relativní tematické a formální jednotě je snadné všechny texty pojímat jako součást téhož fikčního světa, který přebírá a dále rozvíjí určité prvky z Reálu. Zdánlivě vnitřně soudržný svět, který Škrob v obou sbírkách buduje, zároveň v Zemi slunce subtilně nabourává. Podobně jako autor nabourává hranice jednotlivce, hravě zpochybňuje i plynutí času. Sbírka je plná odkazů na povědomá místa (jež ale jistě vypadají jinak, než si je pamatujeme), motivů nemožnosti návratu, ale také déjà vu, náznaků cyklického pojetí času. Dokonce i linearita lidského života je opakovaně napadána: „pustina má začátek a konec stejně jako smrt“ … „řekni mi o smrti která je už teď“.
Tyto prvky jsou pro sbírku zcela klíčové. Dodávají řetězcům rituálních postupů silnější mystický přesah. Ze skupin poutníků a odbojářů se puncem věčnosti stávají hrdinské figury, jejich boj najednou není alegorií pro ten či onen politický střet, ale mění se v nutný boj, součást vesmírných zákonitostí a Škrob se dostává blíž k budování představ bytostně jiného světa.
ŠKROB, Jan: Země slunce. Stříbrná Skalice: Viriditas, 2021. 55 s.
