Panahi učí žít život jako sen
4. dubna 2022
Na svou premiéru přijely oba dva loni do Cannes, na festivalu v Karlových Varech si o pár měsíců později získaly první příznivce z řad Čechů a od letošního března jsou dostupné v běžné kinodistribuci. Vedle červeného Saabu z Drive My Car (2021) by stříbrné Mitsubishi z íránského filmu Na cestě (2021) šlo snadno přehlédnout. Opomenout road movie s poněkud všedním názvem by však byla mimořádná chyba.
Co činí z určitých filmů výjimečná díla, vystupující z nespočetných řad každoroční produkce? V oblasti takzvaného středního proudu si publikum cení srozumitelných, emotivních příběhů se zapamatovatelnou pointou a „služebností“ formálních postupů. Na festivalech, tvořících srdce oběhové soustavy uměleckého filmu, naopak často vyhrávají snímky vážně laděné, odtažité, narativně skromné, vzdorující konvencím. V obou případech jde nakonec o naplnění různých očekávání. V plném slova smyslu výjimečné filmy jsou takové, které se pohybují mezi oběma modely – jako debut režiséra Panaha Panahiho Na cestě. Synovi klasika íránské kinematografie, Džafara Panahiho, se podařilo natočit formálně odvážný, emotivně vyčerpávající film, který se nikomu nepodbízí.
Líčí putování čtyřčlenné rodiny složené z rodičovského páru a dvou synů k hranicím Íránu, odkud chce starší z potomků uprchnout na Západ. Zápletku Na cestě lze takto shrnout bez problémů, zredukovat film na elementární tezi či jednu zprostředkovanou emoci však ne. Jeho četné scény jsou přirozeně prodchnuty pocitem smutku z nadcházejícího loučení, ozvláštňují je však momenty svébytné situační komiky, které účelně tiší osudový patos a snímku dodávají svěží, překvapivě lehké vyznění. Politikum, jakkoli je zjevným katalyzátorem děje, režiséra příliš nezajímá. Malá i velká témata všednodennosti a koloběhu dějin překračuje a zaujímá mnohem univerzálnější pohled na život než mnozí z jeho kolegů.
Vděčný žánr road movie
Velkou volnost dává Panahimu žánr road movie, na základě kterého lze od filmu čekat jediné – že jeho hrdinové budou cestovat. Na cestě navíc relativizuje i klišé road movies v podobě transformačního potenciálu cesty, která má mít moc své účastníky zásadně proměnit. O mladších hrdinech snímku Panahi mnoho neprozrazuje – jeden je nevypočitatelným hyperaktivním děckem, druhý dospělým introvertem, jehož mlčenlivost patrně umocňuje nervozita z přechodu hranic –, jejich rodiče zase představuje jako komplexní lidské bytosti, průběžně překvapující svým jednáním. Například když vyjde najevo, že rodinného psa Jessyho zachránil z ulice otec, budící dojem mrzouta, možná až despoty, zatímco jindy přecitlivělá matka jej chtěla pro jeho nemoc nechat utratit.
Čtěte také:
Na cestě odmítá standardní uměleckou praxi zhuštění reality do archetypů – jasně čitelných postav– a děje s jednoduchým dramatickým obloukem, nerozplývá se ale ani do nesouvislého proudu situací a obrazů. Rámec road movie Panahimu umožňuje sjednotit epizody z cesty, i ty nevypointované, do koherentní formy, která zase přes svou přístupnost není v žádném ohledu banální. Výrazně k tomu přispívá netradiční pojetí humoru, výše trochu eufemisticky označeného za svébytný. Založen především na tom, jak nevybíravě „šijí“ rodiče do svého staršího syna, nevyvolává (hlasitý) smích, ale spíše pousmání, místy až diskomfort. Svou lehkou absurditou ponouká diváka ke zbystření, větší empatii vůči postavám i dění na plátně, a film tak činí netradičně humanistickým. Přeneseně pak navádí ke zvýšené citlivosti vůči umění vystupujícímu ze zavedených norem.
Život jako krátký sen
Na cestě tematizuje pohyb na dvou úrovních. Jednak přímo – jako způsob překonání fyzické vzdálenosti (dle režisérových slov autenticky zachycuje proměny íránské krajiny od středu k severu země), a jednak obrazně – pomáhá překonat mentální horizonty. Dlouhými záběry zdůrazňuje kameraman Amin Jafari realitu a komplexnost (filmového) světa, promyšlenou inscenací mizanscény do „plochých“ plánů, mezi nimiž hrdinové („ploše“ snímaní z profilu nebo ánfasu) přecházejí, všechny myslitelné směry pohybu. Jeho nekonečný potenciál čekající na zužitkování i nejistotu výsledku konání zpodobňuje záběr, v němž stojí matka na pozadí horizontu docela zastřeného mlhou. Bílá neprůhledná oblaka mohou symbolizovat stejně tak mlhavou budoucnost jejího syna v zahraničí jako potenciál, který v sobě skrývá.
Na základě posledního odstavce by se Na cestě mohlo mylně jevit jako akademicky sucharské, výjimečnost Panahiho filmu se však odráží ve schopnosti stimulovat stejnou měrou intelekt jako emoce. Nejsnazší je nechat se vést jeho hudební dramaturgií, rozpolcenou mezi několik klavírních tónů, které se s mechanickou přesností periodicky vrací, a horečnatě sentimentální íránské pop-songy, jejichž texty zrcadlí dění na plátně. V jednom z nich, který zazní záhy po začátku filmu, zpívá matka spolu s autorádiem o životě, který vnímá jako krátký sen. V pouhých dvou verších předjímá katarzi, kterou je Na cestě při správném naladění schopno navodit. Lidský život, jakkoli dramatický, je ve své pomíjivosti nakonec úsměvný, nikoli trudný, a stojí za to jej prožít do poslední chvíle, i kdyby měla přijít brzy – jako v případě psa Jessyho.
Na cestě (v) dál
Spolu s Na cestě se v prvním čtvrtletí letošního roku do českých kin dostaly i další dva íránské filmy prověřené světovými festivaly: Balada o bílé krávě (2021) v režii Behtashana Sanaeehy a Maryam Moghadamy a Hrdina (2021) Asghara Farhadiho. Jakkoli jsou oba podnětné, projevují jistou rigiditu ve vztahu k národní kinematografii svého vzniku – jsou situovány do městského prostředí, přibližují strasti obětí íránského právního řádu a roztáčí koloběh nevratných provinění a křivd (byť nutno dodat, že Hrdina s tímto konceptem uvědoměle pracuje). Na cestě ve stříbrném Mitsubishi nechává hnědošedé ulice měst za sebou a objevuje přírodu – homolovité hory, pouštní pláně, šumící řeku – nositelku univerzálnějších principů. Jako se Džafar Panahi vyučil u Abbáse Kiarostamího a vnesl nové podněty do íránského filmu, sebevědomě jej teď začal posouvat a oživovat i jeho syn Panah. Na hodnocení jeho autorského stylu je pochopitelně ještě brzy, snímkem Na cestě se nicméně zařadil mezi nejpozoruhodnější mladé filmaře současnosti.
Na cestě. Režie a scénář: Panah Panahi. Kamera: Amin Jafari. Střih: Ashkan Mehri, Amir Etminan. Hudba: Payman Yazdanian. Hrají: Hassan Madjooni, Pantea Panahiha, Rayan Sarlak, Amin Simiar. Írán, 2021.
