Cítit se jako nejhorší člověk na světě je v pořádku
14. března 2022
Ve filmu Nejhorší člověk na světě Joachima Triera hledá hlavní hrdinka Julie sama sebe, spřízněnou duši i své místo v chaotické realitě 21. století. Snímek může na první dobrou působit jako jednoduchá, sympatická vztahová dramedie, zaslouží si však uznání jako komplexní, aktuální a citlivě vystavěná výpověď o prchavosti vlastní identity.
Norský režisér Joachim Trier Nejhoršího člověka na světě popisuje jako součást své velmi volné „osloské trilogie“, do níž spadá i jeho debut Repríza (2006) a Oslo, 31. srpen (2011). Tyto tři samostatné příběhy dohromady nespojuje o mnoho více, než je patrné z jejich společného pojmenování – totiž že se odehrávají v Oslu. Přesto stojí za povšimnutí, že oproti předchozím dvěma filmům, které spojuje důraz na silnou psychologičnost a melancholii, vyrůstající z témat duševního onemocnění a drogové závislosti, se Trier ve svém nejnovějším filmu přesouvá (alespoň po většinu stopáže) do poněkud odlehčenější polohy. Právě kontext autorovy předchozí tvorby ale i zde nabádá k hledání hlubšího tvůrčího záměru.
Hlavní hrdinku Julie (Renate Reinsve) divák poznává ve chvíli, když nastoupí na vysokou školu. Po několika letech studia medicíny si hrdinka uvědomí, že smyslem jejího života není lidské tělo, ale psychologie; netrvá ale dlouho a přeruší i toto studium, aby následovala svou novou vášeň, fotografování; mezitím vystřídá několik partnerů a účesů. To vše se odehraje během pár úvodních minut, které předesílají napůl radostný, napůl úzkostný pocit životní neukotvenosti, jenž bude stěžejní pro zbytek příběhu. Hlavní zápletka začíná, když Julie poznává Aksela (Anders Danielsen Lie), o patnáct let staršího autora provokativních, nekorektních komiksů, s nímž se poprvé v životě tak trochu usadí. Když se o něco později setká s Eivindem (Herbert Nordrum), baristou svého věku, znovu pocítí nutkání vykročit ze zajetých kolejí a objevovat neznámé stránky života.
Takový stručný nástin zápletky Nejhoršího člověka na světě může navádět k dojmu poměrně přímočaré, klasické romance, vystavěné na půdorysu milostného trojúhelníku, ve skutečnosti je ale překvapivě těžké film žánrově přesně zařadit. Ona romantická linie je bezpochyby zásadní součástí příběhu, jedná se ale spíše o prostředek, kterým vyprávění ohledává svůj hlavní objekt zájmu, a to samotnou protagonistku Julie. Film by se tak dal označit za poněkud odlehčenější (ale přesto rozhodně ne povrchní) podoba charakterové studie, v níž sledujeme několik let Juliina života.
Důmyslné melodrama
Při zpětném ohlédnutí se některé momenty, zejména v závěru filmu, můžou zdát jako přepjatý „doják“ – tento dojem lacinosti či uslzenosti při celkovém pohledu na vývoj zápletky je ale nejspíše údělem filmů, které podobně jako Nejhorší člověk na světě bez omluvy přijímají svou melodramatičnost. Vypovídající ovšem je, že při samotném sledování filmu se tento dojem nedostavuje; naopak, snímek Joachima Triera se v kině odvíjí jako živoucí, energický, hluboce procítěný a upřímný portrét životního období na sklonku dvacátých let se všemi jeho banalitami i fascinujícími okamžiky.
ČTĚTE TAKÉ:
Devízou Nejhoršího člověka na světě je totiž schopnost vyprávění přesně a zároveň přirozeně se napojit na postavy a jejich momentální citové rozpoložení. To je ošemetné a nesmírně důležité umění, které je vlastní například i nejlepším romancím Woodyho Allena nebo dramediím Mikea Millse (zejména jeho nejnovější C'mon C'mon se, i přes značnou tematickou i žánrovou odlišnost, touto svou oddaností postavám Nejhoršímu člověku nesmírně podobá). Jak zachytit začátek romantického vztahu, rozchod nebo smrt blízkého – věčné melodramatické motivy, které už divák spatřil ve stovkách jiných příběhů – tak, aby působily jedinečně a nezapomenutelně? Tvůrcům se v Nejhorším člověku na světě daří vystavět vyprávění, které dokáže zprostředkovat přesně takový prožitek.
Názorným projevem této filmařské zručnosti je způsob, jakým Trier a spoluautor scénáře Eskil Vogt pracují se strukturou narace, jež příběh člení do prologu, 12 kapitol a epilogu. Tato segmentace se stává příležitostí pro osobitý rytmus filmu: jednotlivé kapitoly se od sebe znatelně liší délkou (některé zabírají možná 20, 25 minut, některé sestávají jen z krátké montáže), přičemž každá kapitola rovněž přináší mírně odlišnou náladu, svá vlastní témata a vnitřní konflikty hrdinů. Výsledkem ovšem není roztříštěné, kolísající vyprávění, ale dynamický, poutavý řetězec událostí v životě hlavní hrdinky, který dokáže jakoby bezděčně ztvárnit její existenciální stav životní nerozhodnosti a neustálý pocit „prozatímnosti“.
Bolestné zrcadlení
Právě tato ambivalentní emoce se ve filmu stává řídícím principem pro originální ztvárnění onoho motivu milostného trojúhelníku – což koneckonců možná není zcela správný popis zápletky snímku, protože dva muži, mezi nimiž Julie váhá, spolu nijak neinteragují a chybí zde aspekt jakékoliv rivality či důraz na vypjatý milostný konflikt. Namísto toho oba muži, Aksel i Eivind, vystupují spíše jako určité „fáze“ v Juliině životě, čímž ovšem neztrácejí nic ze své vlastní identity: obě postavy pro hrdinku spíše vytvářejí prostor pro zrcadlení a reflexi. Poněkud zjednodušeně bychom mohli říct, že zatímco Aksel je sečtělý, analytický a připravený se v životě usadit, Eivind je o poznání spontánnější a méně předvídatelný. Tuto dynamiku mezi věcnou, metodickou reflexí života a otevřeným, nadšeným prožíváním film využívá nikoliv k charakterizaci hlavní hrdinky, kterou vystihuje vychýlenost k těkavosti a nerozhodnosti, ale ke zprostředkování procesu samotného poznávání sebe sama, pozorování vlastního života. Člověk cítí jakousi potřebu mít v sobě jasno, neustálý proud nových prožitků a okolností ale naši představu o vlastním já vždy narušuje, a proto nezbývá než „plout“ dál.
Je nemožné popsat působivost Nejhoršího člověka na světě bez zmínky o hereckých výkonech, které jsou nejen jednou z hlavních příčin emocionálního účinku filmu, ale také jasným středobodem mizanscény. Herečka Renate Reinsve si z Cannes za hlavní roli Julie odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon, podobně pozoruhodný je ale i výkon Anderse Danielsena Lieho (Trierova dvorního herce) v roli Aksela. Jedním z důvodů, proč romantická linie vyprávění působí neotřele a autenticky, je právě osobité a neklišovité ztvárnění postav: Julie jako ženská protagonistka není jakkoliv „roztomilá“ nebo nejistá, ale naopak značně svéhlavá a autoritativní. Naopak vstřícnost a nekonfliktnost Eivinda, které by z něj měly dělat „muže snů“, se stávají spíše jeho nevyřčenou slabinou. Právě mezilidské konflikty a charakterové diskrepance jsou aspektem vztahů mezi postavami, které se Nejhorší člověk na světě nepokouší zahladit, ale zviditelnit – a do jisté míry vyzdvihovat jako prostředek, jímž mohou postavy, i přes emocionální bolest (anebo právě skrze ni), rozpoznat sami sebe.
Kondenzovaná přítomnost
Nejhorší člověk na světě se ale nepokouší být „pouze“ dobře odvyprávěným intimním příběhem; skrze celou stopáž lze pozorovat snahu filmu být až ostentativně současný a zasazovat dramata hrdinů do souřadnic každodennosti západního světa, a to se všemi společenskými, environmentálními a psychologickými souvislostmi. Témata, která se v průběhu filmu stávají součástí konverzací a prožívání hrdinů, zahrnují mimo jiné feminismus a #metoo, politickou korektnost, globální ekologické katastrofy, udržitelnou spotřebu v osobním životě, psychedelické zážitky a rituály. Natolik široké diskurzní rozpětí by bezpochyby mohlo být příliš ambiciózní i pro tříhodinovou filmovou esej. Je proto třeba mít na vědomí, že způsob, jakým může snímek jako Nejhorší člověk na světě k těmto tématům přispět, bude zákonitě omezený a vystavěný na reduktivním mikrokosmu své zápletky. Bylo by poměrně lehké celý tento aspekt filmu odmávnout rukou a zkrátka prohlásit, že si na pokusu o přesah kvůli přílišné povšechnosti „vylámal zuby“. Snímek si v tomto ohledu zaslouží o něco komplexnější čtení.
Právě z této snahy o širší výpověď vychází i název snímku: „Jako by všechna západní provinilost seděla vedle něj na pohovce a chodila s ním v noci spát. Všechno bylo poměřováno s vyšším principem […] Cítil se jako nejhorší člověk na světě,“ slyšíme hlas vypravěčky, která popisuje Eivindovy pocity z nenaplňujícího vztahu s ženou jménem Sunniva, která jej tlačí k přísně eko-etickému způsobu života, zahrnujícímu neúprosné monitorování vlastní uhlíkové stopy, intenzivní vědomí světových environmentálních krizí, cvičení jógy a obřady s ayahuascou. Právě vedlejší karikaturní postava Sunnivy je zjevným projevem oné zkratkovitosti, kterou s sebou nutně nese snaha postihnout všechna zmiňovaná témata. Máme ji vnímat jako podbízivou parodii na domněle naivní ekoaktivismus, nebo (vstřícněji) jako útok na domýšlivost, která logicky vyrůstá z individualistického pojetí morální zodpovědnosti za stav světa? V kontextu snímku dává větší smysl druhá interpretace, i přesto je ale tato stereotypizující postava v horším případě urážlivým, v lepším případě prostě plytkým prvkem příběhu.
Důvod, proč je nasnadě právě ono druhé čtení, souvisí s popisovaným způsobem, jakým vyprávění poetizuje onen dojem prchavosti vlastní identity. Tento dojem film už od začátku zvýrazňuje jako příznak mileniální existence, zahlcené „příliš mnoha vyrušeními, informacemi, feedy, neřešitelnými globálními problémy“. Nutno zmínit, že samotný Trier jako sedmačtyřicetiletý muž nepochybně vychází spíše z perspektivy Aksela (melancholie generace X je tu vyjádřena jako stesk po materiální, jasné uchopitelnosti světa ve formě CD, DVD a podobných fyzických objektů), ale jeho ztvárnění prožitku mladších generací zde není paternalistické ani zjednodušující, a to navzdory oné široké paletě témat. Naopak, právě ona „zahlcenost“ současným kulturně-společenským ovzduším jistým způsobem funguje v souladu s poetikou celého snímku a stává se tak výpovědí sama o sobě.
Proklínání sebe samotného jako „nejhoršího člověka na světě“ tedy funguje jako pojítko mezi oběma rovinami filmu, intimní i společenskou. Tato emoce vyvstává z konfiktu mezi rychle plynoucím, nepolapitelným světem a niternou potřebou najít v tomto světě pevnou pozici. Tento ve 21. století čím dál nemožnější úkol, jehož nenaplnění jde ruku v ruce s pocitem zanedbávání našeho okolí a mrhání časem, však Trier ve svém filmu nechápe jako prokletí, ale vlastně neměnný a samozřejmý aspekt existence, který je přítomný jak v její široce společenské, tak osobní dimenzi. Spíše než potlačovat intenzitu tohoto sebehledání se tak pokouší dát jí volný průchod – a zobrazit tento proces jako vzrušující a bolestný zároveň.
Nejhorší člověk na světě. Režie: Joachim Trier. Scénář: Joachim Trier, Eskil Vogt. Hrají: Renate Reinsve, Anders Danielsen Lie, Herbert Nordrum, Maria Grazia Di Meo. Kamera: Kasper Tuxen. Hudba: Ola Fløttum. Produkce: Thomas Robsahm, Andrea Berentsen Ottmar. Střih: Olivier Bugge Coutté. Norsko, 2021.
