Rok odpočinku je nevyhnutelnou léčbou v pozdním kapitalismu

16. března 2022

Můj odpočinkový rok líčí dobrovolnou izolaci mladé, krásné a bohaté studentky dějin umění, jejíž odpor k dosavadnímu vedení života i sobě samé ústí do ročního projektu hibernace. Od něj si slibuje nejen delší odpočinek, ale úplné znovuzrození – nové já. Kniha americké autorky s chorvatsko-íránskými kořeny Ottessy Moshfegh vyšla v USA před třemi lety, na konci minulého roku se dočkala i českého překladu. Přestože její výpověď silně doléhá právě nyní po zkušenostech s pandemickými roky, nutnost zpomalit, po které volá, je vlastní celému 21. století.  

Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka knihy, jejíž jméno čtenáři není známo – snad právě proto, že svou identitu chce vymazat a probudit se jako někdo jiný –, má na první pohled pohodlný a příjemný život. Zděděný majetek jí zajišťuje finanční stabilitu a bydlení v solidní newyorské čtvrti, diplom z dějin umění na Kolumbijské univerzitě práci v galerii. Přesto se již na začátku knihy čtenář dozvídá, že „nedokáže přijímat podněty z okolního světa“, „přeje si utlumit své myšlenky a neustálé soudy“ a „uniknout ze svého těla a mysli“. 

Obálka českého vydání / Zdroj: Albatrosmedia

Spouštěč této nálady je nejasný, zpočátku je zjevné jen to, že hrdinka „už nemůže“, a rozhodne se spát. Od spánku očekává absolutní vypnutí, „osvobození od zoufalství bdělého stavu“. Byť se důvody jejího zoufalství postupně vynořují – objevují se informace o pokřiveném vztahu s matkou, otcem, přítelem i nejlepší kamarádkou –, její extrémní zhnusení životem je stále trochu neuvěřitelné. Děsivě pak působí především metoda, kterou pro svůj hibernační projekt volí –  nechává si předepsat téměř smrtící koktejl prášků od pochybné psychiatričky Tuttleové, jejíž jméno si našla v telefonním seznamu. 

Vypnout, vyčkat a nečinit

Italský filozof Giorgo Agamben v jedné ze svých knih diagnostikujících úskalí moderního světa a také v esejích k pandemii, které vydal bezprostředně po jejím vypuknutí, píše, „že nám byla sebraná schopnost nečinnosti“. Člověk je totiž chápán coby člověk jen nakolik je efektivní, jeho posláním je něčeho dosáhnout, někým se stát. K této mantře užitečnosti, která se společnosti v pozdním kapitalismu jeví jako pravá podstata lidství, filosof připomíná, že je pouhou fikcí, kterou jsme si na sebe sami ušili. Člověk přece nemá předem vytyčený úkol, je neurčený, může dělat cokoliv a zároveň také nic – právě proto je člověkem. Život se pro hlavní hrdinku knihy stává nesnesitelným nakonec proto, že nemůže dělat to, co by ze všeho nejvíc chtěla – nic. 

Její hibernační projekt je zprvu pokusem, jak toto nic znovu dostat do světa – jak ukázat, že pravým smyslem člověka je nic. Vyvázat lidství z povinnosti stále se někam hnát, jak diktuje kapitalismus. Více než o rezignaci na systém jde o snahu v systému přežít, fungovat jinak, a možná ho tím také nepatrně změnit. Jsou to totiž právě malé změny, začínající u lidí samých – schopnost vyčkat a dělat neužitečné věci –, které mají podle Agambena potenciál měnit zavedená schémata. 

V novém světě, do kterého se hrdinka chce probudit, se produktivita nemá měřit podle množství práce, ale podle spánku a poklidu. A  ona sama v něm bude moci být jinak, určená sama ze sebe, nikoli podle představy o produktivní podstatě člověka. Autorka knihy Ottessa Moshfegh se v rozhovoru pro Intersections svěřila, že sama trpí chronickou bolestí zad a celý život se cítí strašně unavená, protože nemůže pořádně spát. Prostřednictvím bezejmenné hrdinky chce obnovit schopnost nečinnosti pro všechny lidi a také vzdát hold spánku, aktivitě, která je v dnešním světě považována za bytostně anti-produktivní. 

Zároveň si je vědoma toho, že odpočinkový rok je výrazem vysokého privilegia – kdo si může dovolit na rok doopravdy vypnout? Snad proto je forma, kterou volí, tak drastická a nereálná. Infermiterol, poslední z předepsaných prášků způsobující hrdince třídenní výpadky paměti, je vymyšlený lék, samotným svým názvem navozující pochybnosti, zda se vůbec jedná o realitu, nebo je hibernační projekt pouhým výplodem fantazie (infer v angličtině znamená vyvozovat názor na základě informací, které jsou předloženy, pozn. aut.).  

Figura 11. září jako obraz nového světa? 

Realita hibernace se záhy potvrzuje v pro některé poněkud uspěchaném konci za pomoci odkazu k 11. září. Hrdinka se probouzí v den, kdy dvě letadla naráží do Světového obchodního centra. Prvním obrazem, který jí nový svět předkládá, je skok její nejlepší kamarádky Revy z osmasedmdesátého patra Severní věže, aby se zachránila. Přestože se může zdát, že konec je opravdu uspěchaný či odbytý – autorka tematizuje celosvětovou tragickou událost v kontextu své vlastní historie pro vyvrcholení příběhu – v již zmíněném rozhovoru pro Intersections trvá na tom, že 11. září má v díle své místo. Předně proto, že svět, který je v knize popsán, tedy svět, ve kterém je možné celý rok prospat, je pro autorku nutně světem před touto událostí. Sociální média a ještě intenzivnější zahlcenost podněty z okolí totiž zabraňují lidem doopravdy vypnout. Zároveň je v katastrofální události předznamenán, byť velmi trpce, onen náznak změny.

Obálka knihy v originále / Zdroj: Albatrosmedia

Nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, Reva, je v mnoha ohledech jejím protikladem, není krásná ani bohatá, „je posedlá světem materiálna“, a se svou matkou má dobrý vztah. I ona ovšem bojuje – s utajovanou bulimií, s nenávistí k sobě samé, s představami o životě, kterého nikdy nedosáhne. Přestože s ní zprvu čtenář sympatizuje více než s hlavní hrdinkou, možná proto, že nemá stejné privilegium odpočívat, v průběhu působí stejně otravně a na rozdíl od ústřední protagonistky coby apatická, neschopná vyjít z koloběhu nesnesitelného života. To se jí daří až na samotném konci knihy, když se skokem ze Severní věže „vrhá do neznáma a je přitom úplně vzhůru“. 

Nemilovaní a ponižovaní 

Postavy Ottessy Moshfegh nejsou vyloženě postavami na okraji, ale nějakým způsobem se vždy vymykají, působí podivně a osaměle. Eileen, protagonistka stejnojmenné knihy, pracuje jako sekretářka ve vězení, stalkuje svého kamaráda a sní o znásilnění; Vesta Gul, paranoidní padesátnice a hlavní postava Moshfegh nejnovější knihy Smrt v jejích rukách žije se svým manipulativním manželem v opuštěném skautském táboře v Maine. Reva a hlavní hrdinka   Mého odpočinkového roku sice nijak zvlášť nevybočují, čtenář se s nimi ovšem seznamuje jako s nestabilními, nejistými a úzkostlivými. Jejich přátelství je více než vzájemnou důvěrou soutěží o oblíbenost okolí, když potřebují pomoci, mlčí a namísto podpory si závidí. Reva své kamarádce její krásu, ona Revě lásku rodičů. 

Z pozice čtenáře je však těžké jim to mít za zlé – obě pouze opakují vzorce, které jim byly po celý život vštěpovány, ať už rodiči, nebo společností. Matka ústřední protagonistky spáchala sebevraždu a v dopise na rozloučenou ji zmiňuje až jako šestou. „Mám tě ráda“ od ní vypravěčka nikdy neslyšela. Nebýt milovaná se posléze projevuje nejen v jejím vztahu k sobě samé, ale i v představách o vztahu s partnerem, kterým střídavě je a není spolužák z vysoké Trevor. „Nejradši mi vrážel penis do pusy, když jsem ležela na zádech a předstírala, že spím. Jako by se dalo zaspat vědomí, že mi jeho pták buší o hrtan.“ V ponižování obě hrdinky nachází dobře známé uspokojení. 

V jedné z nejsilnějších pasáží knihy vypravěčka píše, „že nejvíce si se svou matkou rozuměly, když obě spaly“. To je další z důvodů, proč kýžený klid při své snaze zpomalit a nečinit nachází opět ve spánku. Jak již bylo zmíněno výše, G. Agamben naznačuje, že nepatrné a spíše pasivní posuny lidí samých mohou vést ke změnám. A postavy Ottessy Moshfegh jsou nakonec i přes značné antipatie právě těmi, kteří se o ně snaží a odmítají se vzdát. 

Můj odpočinkový rok dokládá, že právě odpočinek a dobrovolné vypnutí jsou nezbytné nejen k obnově každého člověka zvlášť, ale také k přehodnocení představ o vztazích, které jsou často lidmi navazovány jen proto, že uspokojení nedokáží nalézt jinde než vně jich samých. Je to až na konci knihy, zatímco se hrdinka probouzí ze své roční hibernace, kdy jí její nejlepší přítelkyně přijde doopravdy krásná a odvážná. Je to až na konci knihy, kdy čtenář už nijak nepochybuje o tom, že hrdinčin šílený projekt hibernace je reálnou snahou vzepřít se extrémnímu tempu života v pozdním kapitalismu právě pomocí toho, co by v něm nemělo chybět – neděláním ničeho.  

MOSHFEGH, Ottessa: Můj odpočinkový rok. Přel. Jana Jašová. Praha: Mladá fronta, 2021. 221 s.