Domalewski s Olou na cestách k dospělosti
12. října 2021
Zdroj: Forum Film Poland
Jaké je to být Polákem, potažmo Středoevropanem, zaměstnaným na Západě a odtrženým tak od rodné země i nejbližších příbuzných? Jak překonat odcizení, které v takovém případě nevyhnutelně vznikne, a do jaké míry je to vůbec možné? A lze krizovým momentům efektivně vzdorovat humorem? Polský režisér a scenárista Piotr Domalewski hledá svým druhým filmem Nikdy nepláču (2020), rozkročeným mezi vlastí a zámořím i dětstvím a dospělostí, odpovědi na otázky, které nadnesl již debutem Tichá noc (2017).
Zatímco děj Tiché noci, soustředící se na štědrovečerní shledání jedné početné rodiny, situoval Domalewski do prostředí venkovského sídla, ve filmu Nikdy nepláču (2020) upouští od komorní stylizace a zachycuje sedmnáctiletou Olu na dlouhé cestě z Polska do Irska. Jejím úkolem je obstarat pozůstalost po otci, který tam zaměstnán coby dělník zemřel vinou tragické nehody na stavbě. Cesta za zesnulým otcem se v Domalewského pojetí stává svého druhu přechodovým rituálem, prostřednictvím kterého je Ola nucena poprvé se konfrontovat s tvrdou realitou, ale současně má také možnost přehodnotit svůj dosavadní žebříček hodnot a pochopit, proč její táta opustil rodinu a odešel za prací do zahraničí. V zásadě tak jde o archetypální příběh o hrdince, která se musí vydat do světa na zkušenou a splnit řadu náročným úkolů, aby nabyla nového společenského statusu – dospělosti.
Není náhodou, odkud a kam se vydává; cestuje mezi dvěma světy, mentálním i geografickým prostorem Východu a Západu. Středoevropský areál je přitom pro Čechy a Poláky možná trochu provokativně situován postavou otce gastarbeitera do pozice, kterou si tradičně spojují spíš s jihovýchodním (Bulharsko, Rumunsko) či východním regionem (Ukrajina). Film pak vybízí k porovnání obou světů, přičemž Polsko vykresluje jako domov, oázu jistoty, ale také zemi sevřenou v kleštích tradičních hodnot, kde pochovat otce v urně není společensky přijatelné, i když na letecký převoz rakve z ciziny nemá rodina peníze. Západ zosobněný Irskem je zase pozdně kapitalistickou společností obydlenou „manažery a právníky“ všeho druhu. Podobně jako v případě narativní struktury i zde narážíme na zažitá klišé, podstatné je ale to, jak Ola oba typy mocenských aparátů překlene. Naučí se, že pokud něco chce, musí se o to zasadit, stejně nezbytné je ale i umět empaticky ustoupit a spolupracovat. Mladí lidé, vybavení znalostí angličtiny, přitom mají k realizaci takové spolupráce napříč celým světem lepší předpoklady než bez ní.
Ola je vznětlivá, drzá, cynická a svým konáním se dlouho pohybuje na hraně společenské morálky a za hranou zákona. / Zdroj: Forum Film Poland
Zde je třeba dodat, že Nikdy nepláču není filmem v žádném ohledu sentimentálním a změkčilým. Domalewski se s potenciální hrozbou lacině moralistní zápletky vypořádal koncipováním postavy Oly tak, aby zprvu jen stěží vzbuzovala sympatie. Invenčně vypráví příběh o sbližování otce a dcery, z nichž jeden je po smrti a zarputilost druhé ani zdaleka nevystihuje český název filmu. Ola je vznětlivá, drzá, cynická a svým konáním se dlouho pohybuje na hraně společenské morálky a za hranou zákona. Drobnou krádež předražené turistické mapy lze ještě pochopit, mnohem problematičtější jsou pak scény, v nichž se hlavní hrdinka nezdráhá někoho vydírat nebo vloupat se do kanceláře, aby získala informace, které jí rigidní byrokratický systém odmítá dát. Právě reflexe Oliných činů, jejich zpochybňování i snaha najít pro ně pochopení, je jedna z úrovní, na nichž může film diváka obohacovat. Mnohonásobný motiv hledání cesty se tak odráží i do jeho vlastní zkušenosti, kdy se sám musí nějak dostat k Ole. Vzhledem k tomu pak dojemné momenty v závěru nejsou ničím nevěrohodné, ale ryze autentické.
Postupným přibližováním (zprvu) nesympatické hrdinky dává Nikdy nepláču vzpomenout na britský Fish Tank (2009) Andrey Arnoldy. Společný mají oba filmy i smysl pro velmi černý humor, kterým zejména první zmíněný cílí na pokrytectví a zkostnatělost společenských konvencí. Na rozdíl od Fish Tanku však zůstává relativně konvenční v rovině výrazových prostředků (práce kamery) i dramaturgie. Tam, kde Arnold překvapovala dalším zvratem nečekaně komplikujícím pozici postav i diváka, Domalewski žádné pasti nelíčí kráčeje po předem prosekané stezce „z bodu A do bodu B“. Svou hrdinku ale neodměňuje bez zásluh, neučí ji užívat si, ale žít – s tím dobrým i špatným, co přichází. Nepřináší tak maloměšťácky konejšivou podívanou, ale řemeslně i hodnotově poctivý a upřímný film.
Nikdy nepláču navíc sděluje ještě jednu důležitou zprávu: v Polsku vyrůstá nová generace filmařů, které stojí za to sledovat. Podobně jako Jan Komasa (Corpus Christi, 2019) nebo Jan P. Matuszyński (Poslední rodina, 2016) potvrzuje i Domalewski schopnost současného polského filmu zaujmout jak doma, tak v zahraničí (Nikdy nepláču bylo premiérově uvedeno na MFF v San Sebastianu a oceněno v Dublinu). Ani jeden z nich přitom nepotřebuje vyhraněný formální klíč jako jejich starší kolega Paweł Pawlikovski (Studená válka, 2018), ale spíše se spoléhají na psychologickou profilaci svých postav a žánrové konvence, které dokáží spolehlivě naplnit i jemně inovovat.
Jak najdalej stąd. Režie a scénář: Piotr Domalewski. Hrají: Zofia Stafiej, Kinga Preis, Arkadiusz Jakubik, Dawid Tulej, Nigel O’Neill, Shane Casey ad. Kamera: Piotr Sobociński Jr. Hudba: Hania Rani. Produkce: Jan Kwieciński, Julie Ryan. Střih: Agnieszka Glińska. Polsko, Irsko, 2020.
