Lil Nas X zve na desce Montero emo děcka na večírek do Versailles
7. října 2021
Britney Spears kdysi řekla, že svět je jako cirkus: rozdělen na účinkující a diváky. Je málo současných interpretů, kteří by svou manéž ovládali se stejnou odstředivou silou jako rapper Lil Nas X. Jeho očekávaný debut, deska Montero, je koncentrovaná energie, megalomanská jízda, smrtelně vážně míněný vtip i připomínka toho, co je na popu nejzábavnější: že cesta k autenticitě nemusí vést jen skrze osobní zpovědi, ale i skrze kostýmy a pózy.
„Brzo zase začnu dělat hudbu, peníze z Old Town Road už docházejí,“ tweetnul dvaadvacetiletý rapper Lil Nas X na jaře 2020. Stín svého mega úspěšného country-trapového debutu se mu podařilo překročit už dávno. Za dva roky kariéry Lil Nas X, vlastním jménem Montero Lamar Hill, dokázal, že je nejen král Twitteru a asi nejmilejší internetový troll, ale také multižánrový kouzelník. Jeho neotesaný smysl pro humor a vášeň pro extravaganci posluchače bavily i pobuřovaly (kdo by to byl řekl, že vlastní krev v teniskách a vtípky o satanismu nebudou pro americké publikum univerzálně přijatelné), především ale strhávaly pozornost. Debutové album Montero tak mnoho fanoušků očekávalo s podobně nervózním napětím, jako když se bojíte, co na rodinné oslavě pronese váš drzý bratranec.
Lil Nas X oslavil vydání alba těhotenským photoshootem a promo videem, ve kterém bojuje s kontrakcemi na porodním sále. Normálka. Zdroj: Instagram
První vypuštěné singly i přebal, decentní asi jako plakát na striptýzovou show Marie Antoinetty, dávaly tušit opulentní album plné trapových beatů a slovních hříček, kterými si Lil Nas X získával posluchače v poslední době. Ve skutečnosti ale rapper své publikum jen úmyslně mátl. Na desce totiž odlehčených momentů najdeme jen pár. Jedním z nich je třeba klasicky trapově nafoukaná skladba Scoop, na kterou si Lil Nas X přizval zpěvačku Doja Cat – interpretka, která se neváhala na přední příčky hitparád i doslova probučet nebo odmoderovat předávání cen VMAs v botách ve tvaru obřích kuřecích pařátů, je asi jediná, kdo se alespoň na první pohled může rapperovi rovnat svou originalitou a bezstarostností.
Rock už není sprosté slovo
Jinak ale albu dominují úplně jiné zvuky a pocity: osamělost, pochyby a bezradnost podložené někdy energicky frustrovanou elektrickou, jindy plačtivou akustickou kytarou. K nostalgickému zvuku skladeb jako That’s what I want nebo Lost in the cidel se spíš než tanečky z Fortnite hodí křik na posteli uprostřed oplakátovaného pokoje, potom co vám váš první kluk na „ajsku“ napsal, že už vás nechce. Rock, nu metal nebo pop punk, jejichž energii si Lil Nas X vypůjčuje, jsou pro velkou část rapperovy generace hudbou, na které sice vyrostli, ale která jim nikdy úplně nepatřila. Na přelomu devadesátých a nultých let dávala prostor k vybití vzteku a frustrace – téměř výhradně ale jen té mužské, bílé a heterosexuální. Rock konce tisíciletí se bouří proti neurčité mašině, která nás nutí dělat, co řekne. Ty opravdové jedoucí mašiny, třeba rasismus, seximus nebo homofobii, ale nechává netknuté nebo hrdě přidává plyn. Vzít si zpátky zvuk, který formoval jeho mládí, a naplnit ho tvářemi a příběhy, které v něm původně chyběly, se přitom Lil Nas X nesnaží sám, společnost mu dělají interpretky generace Z, jako jsou třeba Olivia Rodrigo, Willow Smith nebo Ashnikko. Miley Cyrus, interpretka, která rock, pro jistotu ještě o generaci starší, oprášila jako první, uzavírá desku v překvapivě funkčním emocionálním duetu Am I dreaming.
Ani v Nasových skladbách, které z rocku čerpají nejvíc, není ale výjimkou, že se vrací i trapový beat. Hudebník Moby v dokumentu o katastrofálním festivalu Woodstock 99: Peace, love and rage vysvětluje, že i když rock přelomu tisíciletí vychází z hip hopu, funk nebo r’n’b nechává úplně stranou. Když tedy Lil Nas X do rocku přináší prvky trapu, humor, melodičnost i genderovou nonkonformitu, hudební historii nenapodobuje, ale opravuje.
Konec devadesátých let také znamenal dobu, kdy se naštvaní chlapečci obrátili proti MTV, hudební televizní stanici, která je vlastně původně stvořila, a vyhlásili válku slaďákům a kýči, jako byli třeba Back Street Boys nebo Britney Spears. Lil Nas X jako by i tuhle starou šarvátku ve své hudbě smiřoval. Zatímco v rocku přelomu tisíciletí hledá často inspiraci hudebně, jeho klipy svojí extravagancí, opulencí a často i komplexní dějovou linkou připomínají tvorbu Britney Spears nebo Lady Gaga. Na druhou jmenovanou dokonce přímo odkazuje i klip k hitu Industry baby, parafráze její společné skladby s Beyoncé Telephone. Hudebně i vizuálně se tak Lil Nas X často pouští do prostředí, která jsou dominantně bílá. Podobně jako kdysi poskakoval po prašné country cestě, vládne ve smyčce klipu Dolla sign slime ze zlatého blyštivého trůnu svému vlastnímu fantasy království.
Lil Nas X chápe moc kulis a převleků. V každém klipu tvoří podmanivý retrofuturistický svět, od kterého je těžké odtrhnout oči. I tady hraje nostalgie důležitou roli. Vizuální i hudební inspirací Dolla sign slime byla například scéna z filmu Shrek 2. Nasovy cíleně neobratné animáky evokují podobnou dobu jako pop punkové melodie, stejně jako slavný zlobr i album Montero má ale vrstvy a příjemná nostalgie leží jen na povrchu.
Dej mi své jméno
Dobrý příkladem toho, že se v Nasových rádiových hitech často skrývá víc, je právě titulní skladba alba. Video, ve kterém Lil Nas X sjíždí po striptýzové tyči do surreálně animovaného pekla, aby věnoval tanec na klíně samotnému satanovi, pro interpreta zároveň představuje jeden z jeho nejzranitelnějších momentů. Zpěvák byl sice před vydáním skladby Montero znám jako nebojácný drzoun, pořád ale v kontextu maskulinního rapu. Tentokrát se však rozhodl svým fanouškům ukázat stránku sebe sama, která dosud zůstávala ve stínu, a jasně vzkázat: stydět se nebo naznačovat nemá cenu. Montero je hymna hrdosti. Má ale daleko k plochým proklamačním popovým songům o tom, že lišit se je v pořádku, kterými nás mainstream, obzvlášť okolo měsíce června, občas sužuje. Text i vizuál, ve kterém je Lil Nas X obsazen do role všech postav, zkoumá i komplexnější a temnější emoce: touhu po ztrátě kontroly a závist.
Youtuberka Natalie Wynn, která stojí za kanálem Contrapoints, mluví ve svém posledním videu o zvláštní nejistotě, kterou je možné zažít v přitažlivosti ke stejnému pohlaví. Popisuje pocity, kdy si přestáváte být jisti, zda chcete být osobou, která se vám líbí, nebo zda chcete být s ní. Do podobně kalných vod lidské touhy se vydává i Lil Nas X, když zpívá: „chci ojet ty, kterým závidím“ a následně svoje slova uvádí v praxi se svým dvojníkem. Montero tak instinktivním způsobem otevírá komplexní a tabuizované téma daleko za hranicí toho, co od letního hitu očekáváme.
Prvoplánová není ani hudební reference: středem skladby je kytara a tleskání dlaní, které na první pohled připomínají latino nebo flamenco rytmy. Producenti celé desky, kteří tvoří pod společným názvem Take a day trip, v podcastu Switched on pop vysvětlili, že inspirace ve skutečnosti pochází z blízkého východu a do Nasova rádiového hitu neměla úplně přímou cestu. Omar Fedi, izraelský kytarista a producent, jehož struny v písni slyšíme, má skrze svého otce, známého izraelského bubeníka, blízko ke komunitě mizrachimských Židů. Jejich hudba, pro změnu zase se silným řeckým vlivem, patřila v 60. a 70. letech k izraelskému undergroundu, který se dal nejčastěji zaslechnout v zákoutích multietnické telavivské centrální autobusové stanice. V 90. letech, po privatizaci médií, se mu podařilo proniknout i do televizních pořadů a dnes je pevnou součástí blízkovýchodního, a jak je vidět, nakonec i amerického popu.
Čtěte také:
Frygická stupnice, jejíž tóny skladbu otevírají, v západní hudbě asociuje nejen geograficky vzdálené kraje, ale i tajemno a odlišnost obecně. Tvůrci skladby tento hudební kód využívají a obrací proti protagonistovi samotnému. Od refrénu, jehož výraznou součástí je neartikulované mručení, až po konec ztracený v nesrozumitelné mumlání se pouští do momentů ztráty kontroly, kde je člověk sám sobě hadem v zahradě, ďáblem i sváděným.
Přes svoji nevyčerpatelnou energii má deska Montero i pár generičtějších a méně nápaditých momentů. Jedním z nich je třeba skladba Sun goes down, která sice hudebně pracuje se stejnými vlivy jako zbytek alba, nikam je ale nerozvíjí a ve výsledku tak zapadá do hromady hitparádových hitů na jedno použití. Přesto se ale desku vyplatí poslouchat pozorně. Bylo by totiž překvapením, kdyby se Nasovi nepodařilo nakazit i další interprety svou nostalgickou rockovou energií, divokými úniky do fantaskních světů i kontrastujícími momenty brutální upřímnosti. Nebude to asi náhoda, že se již zmíněná zpěvačka Ashnikko ve svém posledním klipu vyrovnává se svou úzkostí za zvuků devadesátkové akustické kytary v idylických kulisách ráje. Montero tak dost možná naznačuje cestu, kterou se pop vydává dominantně.
Montero. Interpret: Lil Nas X. Vydavatelství: Columbia Records, 2021. Minutáž: 41 minut.
