O NETEČNÉM BOHU A SPOLEČENSKÝCH STRUKTURÁCH V DUCHOVNÍM HÁVU
11. listopadu 2021
Po řadě úspěchů se svými dvěma krátkometrážními filmy natočila pětatřicetiletá Gruzínka Dea Kulumbegašvili první celovečerní film příznačně nazvaný Začátek (2020). Premiérové uvedení na festivalu v San Sebastianu provázelo všeobecné nadšení kritiků, korunované následným vyznamenáním snímku hned čtyřmi cenami. Čím je výjimečný v kategorii spirituálních filmů i v kontextu vnímání gruzínské kinematografie?
Debuty mají v rámci režisérských filmografií specifickou pozici. Jde-li o autorská, osobní díla, přináší první zprávu o světonázoru a vkusu svých tvůrců, kteří se jimi představují. Jsou vstupenkou do všech pater světa filmového průmyslu, diváci i kritici jim leccos odpouští a případně na jejich základě hádají, kterými cestami by se ten který filmař mohl v budoucnu vydat. Čas od času ale vznikne první film, který nezanechá pochybností nejen o talentu, nýbrž i o vyspělosti svého režiséra. Neobyčejně „hotovým“ debutem Začátek se loni představila Dea Kulumbegašvili. Její snímek je vedený jistou rukou, otevřený interpretaci a přitom názorově vyhraněný.
Na jeho výsledné kvalitě má snad své zásluhy i výkonný producent, slavný mexický filmař Carlos Reygadas, který před necelými dvaceti lety debutoval neméně vyspělým Japonskem (2002). Ať už je však jeho podíl na Začátku jakkoli velký, podobnosti mezi režijními styly obou tvůrců jsou patrné. Stejně jako on klade Kulumbegašvili důraz na osobní vztah režiséra k tématu i jeho zpracování a všední život nahlíží transcendentální optikou. Na rozdíl od Reygadase, jehož filmy jsou do jednoho osobní a intimní, se však prostřednictvím duchovních témat posouvá k úvahám o fungování lidské společnosti jako celku a vypovídá o obecnějších problémech.
O pasivitě a netečném bohu
Začátek se zrodil s nápadem natočit film o ženských postavách, které v klasických příbězích zastávají jen vedlejší role, ale konkrétní obrysy získal až poté, co se Kulumbegašvili rozhodla vyprávět o svědcích Jehovových žijících na gruzínském maloměstě. Protagonistkou svého příběhu učinila Janu, manželku lídra komunity Davida, který po napadení modlitebny skupinou extremistů musí na pár dní odjet mimo město. Janu, která zůstává doma sama se synem, překvapivě neohrozí stejní agresoři, ale detektiv Alex, jehož návštěva skončí převážně verbálním, sexuálně motivovaným útokem. Začátek je příběhem o nezáviděníhodném postavení náboženské menšiny v Gruzii a současně i žen v silně konzervativní, patriarchální společnosti. Víc než konkrétní politickou agendou se ale analyticky zabývá strukturami, které lidská společenství vytváří, stratifikací moci v jejich rámci, a (ne)možností se z nich vyvázat. Tato témata tvůrci reflektují skrze originální estetickou koncepcí, jejmíž srdcem je práce kamery.
Až na několik výjimek je celý film nasnímán ve statických, pečlivě komponovaných „čtvercových“ záběrech, zpovzdálí zaznamenávajících scénické dění. Objektiv kamery neuhýbá, ani když pohled na plátno přestává být příjemný, střih často přichází až chvíli poté, co postavy opustí záběr. Ten, kdo se nachází mimo rám, má přitom výhodnější pozici oproti postavám v obraze; stává se manipulátorem, který svým hlasem dokáže ovládat bezbranná těla podrobená pohledu kamery. Zdá se, že Alex stupňuje nátlak na Janu tím více, čím méně se ona brání. Jana se přitom buď bránit nechce, nebo toho není schopna, což není ničím překvapivým vzhledem k tomu, že se v rámci osobního rozvoje učí pouze poslouchat autority (Jehovu) a opakovat biblické fráze. Začátek nicméně není kritikou žádné konkrétní církve, ani církevní instituce na rovině obecné. Pouze na jejím příkladu ukazuje, jak klišé a automatismy člověka do značné míry oslabují.
Stereotypizace vede k pasivitě, která se propisuje do asketické estetiky celého snímku. Jana podobně jako další postavy mluví v převážně krátkých větách, četné scény stráví v neměnné pozici bez jediného slova. Stejně tak autor soundtracku, experimentální hudebník Nicolas Jaar spíš mlčí, než by film a jeho děj oddaně doprovázel. Teoretik spirituálního filmu Jaromír Blažejovský shrnuje tyto prostředky ve své disertaci jako „modální atribut pasivity“ vyjadřující podřízenost lidských figur vyšší entitě, jejíž pohled může simulovat postavení kamery. Je-li Bůh přítomen i v Začátku, pak je stejně pasivní jako všichni ostatní. Není ani hněvivý a mstivý, ani milosrdný a odpouštějící, ale zkrátka netečný. Věřící nečeká spása a vystoupit z řetězců oprese lze jediným možným, bezprecedentním způsobem uskutečněným v závěru filmu.
Konfrontovat se s radikálním uměním
Z dosud napsaného by Začátek mohl působit až nihilisticky, v pátrání po neznámém či nepoznatelném se však objevuje i stopové množství naděje. Z tichých monochromatických místností rodinného domu uniká Jana do přírody, kde šumí listí a zurčí voda. Zhruba v polovině filmu pak přijde pětiminutová scéna, kterou stráví „hrou na mrtvou“ – ležíc bez hnutí na spadaném listí v lese. Postupně utichají zvuky okolí, chvilková nirvána je na dosah. Začátek tak implikuje existenci vyšších struktur přesahujících lidskou civilizaci, neříká však, že jsou nutně „správnější“ nebo spravedlivější. I příroda je krutá a má své vlastní cykly, které jsou lidským vědomím proniknutelné jen do určité míry. Některé úkazy, z nichž jeden vykresluje poslední obraz filmu, racionálně vysvětlit nelze.
Začátek přináší novum i v oblasti vnímání gruzínské kinematografie za hranicemi Kavkazu. Na rozdíl od filmů jako Pokání (1984), Mandarinky (2013) nebo Kukuřičný ostrov (2014), díky kterým se ve světě proslavila za minulého režimu i v nedávné době, Začátek neobsahuje žádné politické jinotaje nebo válečné motivy, ani není barokně opulentní nebo symbolistní. Je intimní i nadosobní, křišťálově čistý a jasný. Kulumbegašvili se nesnaží moralizovat, brojit, ani lobovat, přesto zprostředkovává poznatek, kterému se mnohá festivalová a „cinefilní“ díla brání. Dokazuje, že film sám o sobě nemá vykupitelskou moc. Probudit se z nevědomého opakování zautomatizovaných úkonů (třebaže určitá míra automatizace je pro život nezbytná) a vystoupit z bludného kruhu pasivity musí každý sám za sebe. Konfrontace s radikálním uměním, jakým je Začátek, mu k tomu však může být dobrým prostředníkem.
Dasatskisi. Režie: Dea Kulumbegašvili. Scénář: Dea Kulumbegašvili, Rati Oneli. Hrají: Ia Suchitašvili, Rati Oneli, Kacha Kintsurašvili, Saba Gogichaišvili ad. Kamera: Arseni Khachaturan. Hudba: Nicolas Jaar. Produkce: Rati Oneli. Střih: Matthieu Taponier. Gruzie, Francie, 2020.
