Martin Kohout: Liberální elity po roce 1989 podlehly sebeklamu
8. listopadu 2021
Dokumentarista Martin Kohout na letošním ročníku MFDF Ji.hlava uvedl svou filmovou esej s názvem Hlasy pro prezidenta aneb Pokus o kontrarevoluci. Ve snímku se vrací do období let 2015 až 2018, kdy se vlády ujal Andrej Babiš a Miloši Zemanovi se podařilo obhájit prezidentský post. Kohout obě volby pojímá jako protest proti liberálním elitám, ale i proti zhruba třicetiletému porevolučnímu vývoji. Ve svém snímku vytváří prostor pro pochopení odlišných politických perspektiv.
Jedním z hlavních témat tvého nového snímku je „rozdělená společnost“. Takřka denně lze o tomto problému číst v novinách, kde se k němu kromě novinářů vyjadřují i politologové a sociologové, kteří se debatu snaží korigovat. Co nového do této dlouholeté debaty přinášíš ty jako dokumentarista?
Upřímně jsem jenom dalším v řadě lidí, kteří měli potřebu se k tématu současné české společnosti vyjádřit. Mou hlavní výhodou kromě odlišného vyjadřovacího prostředku je zhruba čtyřletá natáčecí doba. To ale není příliš zajímavá odpověď (smích).
Ve veřejné debatě postrádám názor, který by byl kritičtější k polistopadovým elitám. To, že by se lidé měli víc vzdělávat a poté školit ostatní, aby byli rovněž aktivními demokraty, je nedostatečné. Tím se problémy nevyřeší. Liberálové, kteří mají pořád potřebu provolávat hesla o Západě a Havlovi, bohužel nechápou, proč se současný systém velké části obyvatel nelíbí. Jejich názor nevznikl během posledních tří let, ale bobtnal dlouhodobě.
Snažím se těmto nespokojeným lidem v dokumentu naslouchat a neberu je jako póvl, jak tomu často bývá. Pokouším se vytvořit prostor umožňující vzájemné pochopení. Dobře to ve filmu shrnul Petr Pithart, který říká: „Oni nejsou hloupí, ale dezorientovaní. My se musíme ptát, proč tak volili.“
Převládající pohled elit, který jsi popsal, bych nazval liberálním – důraz na poučenou společnost, víra v silné občanské jedince, u níž je ale upozaděno téma sociálně-ekonomických vztahů. V čem je podle tebe tento pohled chybný?
Dle mého názoru liberálové využívají nefunkční esteticko-moralistní pohled na jedince, čehož pak zneužívají lidé jako Zeman. Oni zbytek společnosti skutečně moralizují. O lidech, kteří volí SPD nebo KSČM, říkají, že jsou nevzdělaní nebo nemají dostatek morálky. Na jejich volbu nahlížejí pouze těmito kritérii. Je potřeba začít přemýšlet, co způsobuje frustraci těchto lidí. Převážně o to se ve filmu snažím.
Snímek je omezen na léta 2015 až 2018. V čem je rok 2015 zlomový pro českou liberální demokracii?
Už se vyčerpal příběh, který přišel se zavedením tržního prostředí. V očích mnoha selhal ekonomický model založený na individuální svobodě a odpovědnosti jedince. Spolu s tím nedošlo k naplnění nadějí, které byly spojené s listopadem 1989. Zároveň vyčpěl i strašák komunismu.
Aktéři zpovídaní v dokumentu mluví o rozpadu polistopadového konsenzu. Na čem podle tebe byla tato společenská shoda založena?
Rozdělil bych jej do několika fází. První byl revoluční konsenzus, který dobře popsal James Krapfl ve své knize Revoluce s lidskou tváří. Upřednostněna byla jednota zastřešená pod několika hlavními hesly – svoboda, demokracie a částečně i socialismus –, za kterými však nestál žádný rozvinutý politický program. Silná shoda panovala až do voleb v červnu 1990, kdy s nadpoloviční většinou zvítězilo Občanské fórum. Zároveň drtivá většina obyvatel podporovala Václava Havla. Většinová společnost přijala i privatizaci státního majetku formou kuponové privatizace, jelikož se zdála nabízet velký demokratizační potenciál. Zavedení soukromého vlastnictví bylo chápáno jako pokračování revoluce, ale už jinými prostředky. Kapitalismus se jevil jako nutná podmínka demokracie.
O sametové paměti
Historička umění a kandidátka za Stranu zelených Milena Bartlová zhruba v polovině dokumentu říká, že se Andreji Babišovi „podařilo vynulovat to, co kdo dělal za minulého režimu“. Myslíš si, že jedna z čar dělících českou společnost je určována vztahem k minulému režimu, zejména pak k normalizaci, kterou zažila starší generace okolo 60 a více let?
Antikomunismus byl výrazný prvek v souboji politických stran, který pravice vytáhla vždy, když bylo nejhůř. Například když novináři otiskli fotku Miroslava Topolánka s Martinem Romanem (generální ředitel Skupiny ČEZ, pozn. aut.) na jachtě v Itálii. Tehdejší premiér řekl, že nebude náhoda, když se hlavním cílem kampaně ODS stane boj proti komunistickému estébáctví. Touhle rétorikou se docílilo toho, že nevznikl žádný silný odpor. Levici ale není přáno v žádné společnosti.
Oslavy sametové revoluce nikdy nepomáhaly k vyrovnání se s komunistickou minulostí. Bartlová říká, že KSČ čítala milion členů a všichni s minulým režim do nějaké míry spolupracovali. Antikomunismus fungoval, dokud fungoval i systém. Ve chvíli, kdy lidem přestal přinášet benefity, už na příběhy o zlém „estébákovi“ neslyšeli. Nástup Babiše je symbolický konec antikomunismu, o kterém je z části i náš film.
V dokumentu vedle sebe kladeš manifestace naprosto odlišných politických subjektů, které mohou mít velmi podobné rysy. Hlavním motivem je folková (protestní) píseň. Písničkáři během listopadových událostí našli svou nezastupitelnou roli. Proč je forma těchto protestních akcí natolik svázaná s obrazem sametové revoluce?
Když jsme film začali točit, nenapadlo nás, že se všichni vztahují k roku 1989, respektive že volba Okamury a Babiše tak úzce souvisí s porevoluční nespokojeností. Ortel vznikl ze stejného důvodu jako Kryl, ale neřekl bych, že se to přímo vztahuje k sametové revoluci, ale spíše k 60. letům. Máme Hutku, Kryla a Ortela, jejichž hudba je a byla vyjádřením nespokojenosti části společnosti.
Manifestací hodnot liberální demokracie bývají oslavy 17. listopadu v Praze a několika velkých městech, které jsou často spojené s přihlášením se k Evropské unii a k takzvanému Západu. Proč se liberálně-konzervativní síly považují za jediné právoplatné nositele sametového odkazu?
Podlehly vlastnímu sebeklamu, že cesta k současnému společenskému uspořádání byla od počátku jistá, a berou ji jako přirozený dějinný výsledek. Během listopadových událostí si však každý mohl myslet úplně něco jiného. Nevšimli si, že raná devadesátá léta obsahují mnoho momentů, které nás na onu cestu navedly. Jako příklad jsem uvedl privatizaci formou kuponové metody.
Politika úpadku
Zhruba v polovině filmu je sestřih volebních spotů liberálně-konzervativních stran (ODS a TOP 09), které již několik let varují před neustálým přichylováním se k Východu a rozvratem původních sametových hodnot. Nejsou však jedinými. Proč takřka všichni současní politici používají rétoriku blížícího se kolapsu?
Rétoriku kolapsu používali politici vždy. Například Václav Klaus v roce 1998 mobilizoval proti Zemanovi. Petr Nečas v době ekonomické krize varoval voliče, aby volili zodpovědnou pravici, jinak přijde státní bankrot a komunismus. V roce 2016 se téma migrační krize probojovalo na komunální úroveň voleb. Nové problémy přicházejí a politici toho využívají.
Britský dokumentarista Adam Curtis již v roce 2004 v dokumentární sérii The Power of Nightmares zmíněný typ rétoriky reflektoval. Jeho hlavní tezí zůstává, že ohlášený konec dějin vedl ke ztrátě politické imaginace. Souhlasíš, že politika úpadku je typická pro celý euroamerický svět?
Ano, já bych to ztotožnil s nedostatkem smyslu v politice. Nemáme společný cíl, třeba víru v to, že porazíme chudobu. Když se v nic společného nevěří, lidé sledují své individuální cíle a společenský konsenzus se rozpadá. Nevidí potom, v čem by jim politici mohli pomoct a k čemu potřebují daný společenský řád. I proto politici využívají strach, jako v případě uprchlíků nebo v kampani proti Babišovi, která také žádné zajímavé řešení pro společnost nenabízí.
Nedávné volby jsou dle mého názoru vítězstvím mýtů o návratu do minulých lepších časů. Možná paradoxně Andrej Babiš byl jediný, kdo používal rétoriku odpoutání se od minulosti – úzce definované jako korupční devadesátá a nultá léta –, aniž by příliš vyzdvihoval život za minulého režimu. Proč jsou tzv. demokratické strany a demokratičtí kandidáti na prezidenta a jejich voliči tak fixováni na „stabilní“ porevoluční minulost?
Souhlasím, že Babiš ve svém politickém příběhu pracuje s odlišným pojetím historického času. Na rozdíl od ostatních politických stran současné sociální problémy explicitně spojil s porevolučním vývojem. Ostatní politické strany toto jasné pojetí minulosti nemají, jimi pojímané třicetiletí se nachází v bezčasí. Chybí jim jakýkoliv narativ, který by porevoluční období dokázal spojit s realitou dneška a nabídl nový plán. Zároveň se v tom skrývá necitlivost a arogance k řešení reálných sociálních a dalších problémů, které se za třicet let navršily. Jinak řečeno, z politického hlediska mnohem větší roli hraje, co se stalo po listopadu než před ním. Babiš odhadl, že nastává čas „soudu nad českou cestou“.
Film končí hořkým komentářem. Nehledě na současné rozložení politických sil v parlamentu je moc koncentrována v úzkém okruhu elit napříč jejich politickou příslušností. Věříš v jinou než (kontra)revoluční změnu společnosti?
Zeman dokázal sesbírat protestní hlasy bouřící se proti polistopadovému vývoji. Ale všechny je podfoukl, jelikož sám je jen produktem oné doby. Náš film je jak pro elity (politické, kulturní a mediální), aby se více zaměřily na hledání reálných problémů lidí namísto prázdného moralizování, tak i pro obyčejné lidi, aby si uvědomili, že Zeman je prachsprostý podvodník, který jim dává falešný pocit důstojnosti, ale nikdy neměl v úmyslu jim pomoct a pohrdá jimi.
