Dekonstrukce představ o jinakosti trvá 10 min 38 vteřin
12. listopadu 2021
Co se děje s lidskou myslí poté, co je tělo zbaveno života? Jaké panorama vzpomínek člověku vyvstává před očima a mohou být některé střípky stále tělesné? To jsou otázky, které formují strukturu odvážného a niterného románu oceňované turecko-britské spisovatelky Elif Shafak 10 min 38 vteřin. Román vyšel v nakladatelství Odeon již minulý rok, kvůli pandemii covidu se mu ovšem nedostalo zasloužené pozornosti. Úvahy o schopnostech lidské mysli po rozkladu těla jsou pouze jednou z poloh románu, či spíše podkladem pro možnost zobrazení příběhů, které by jinak zůstaly neodvyprávěny. Příběhy společensky nepřijatelných, vyvrhelů, zatracenců – zkrátka jiných –, jejichž očima autorka vstupuje do světa rozkročeného mezi dva kontinenty a dva různé dějinné narativy.
Shafak lze zařadit do tradice takzvaných západo-východních autorů a autorek, kteří ve svých dílech přijímají binární rozlišení světa na západ a východ (orient a okcident) a z pozice obyvatelů obou polarit se snaží přeznačovat zakořeněné a mnohdy pouze relativně zkonstruované kategorie, prostřednictvím kterých máme tendenci tyto dva světy nahlížet. Přestože autoři tohoto trendu (Salman Rushdie, Orhan Pamuk) se do západního vědomí vepisují především v posledním desetiletí, například Turecko, jež je domovskou zemí právě rodiny Shafak, má poměrně dlouhou tradici sahající do samotného vzniku románového žánru na konci 19. století. Tehdy se jako paradigma pro zobrazení západních a východních odlišností ustavily postavové archetypy à la turca (postoj vyjadřující nostalgii po starém řádu a snahu zachovat si osmanské tradice, ale také neochotu se přizpůsobit měnícímu se světu) a à la franga (postoj zobrazující přejímání západních hodnot, jejich slepou aplikaci na zcela jiný svět, ale také vědomí nutnosti reforem), které reflektovaly tradičně a naopak prozápadně přisuzované vlastnosti, myšlení či styl oblékání.
Zdroj: Nakladatelství Odeon
Prim Turecka vychází nepochybně z jeho historické zkušenosti – istanbulské elity při rozpadu Osmanské říše přejaly západní hodnotový systém a aplikovaly jej na velmi rozdílné kulturní a společenské univerzum zeshora. Radikálně řečeno, kolonizovaly svůj vlastní časoprostor a uvnitř Turecka se tímto prohloubila propast mezi elitami a obyčejnými lidmi, mezi městem a venkovem a mezi osmanskou minulostí a uměle zkonstruovaným modelem pro budoucnost země. Západo-východní pnutí je tedy přítomno především uvnitř samotného Turecka a turečtí autoři jej aktivně tematizují. Jako pro mnohé z nich je i pro Shafak můstkem přes propast město Istanbul, které v 10 minutách 38 vteřinách představuje klíčovou postavu děje, jež přitahuje a dává hlas jinakosti.
Jinakost města
Na samotném začátku románu se dozvídáme o konci – hlavní hrdinka Tequila Leila je brutálně zavražděna a zanechána v kontejneru na okraji Istanbulu. Zatímco její tělo se pomalu rozkládá, mysl pracuje na plné obrátky a trasuje příběh venkovského děvčete, které jako mnohé anatolské dívky uprchlo ze spárů tradičně venkovských konzervativních a patriarchálních struktur do Istanbulu, z pohledu venkovanů kolébky moderní liberální civilizace.
Obrazy, které se Leile objevují před očima, nevystupují chronologicky, ale řídí je smyslovost – každou minutu Leila pociťuje jinou příchuť asociující určitou událost. První minutu je to vůně soli, do které jsou v Anatolii tradičně baleni novorozenci, třetí minutu pak vůně silné kávy s kardamonem připomínající její těžkou a temnou práci v istanbulském nevěstinci. Leilino vzpomínání je intenzivně tělesné, místy dokonce objektově orientované.
Kniha je členěna do tří částí podle toho, komu vzpomínání patří. Shafak nás nejprve zavádí do Leiliny Mysli, poté do jejího Těla a nakonec do Duše. V Mysli vystupují po příchutích výlučně lidé, ti, kteří ovlivnili Leilino dospívání a život v Istanbulu – její stále více konzervativně smýšlející otec, drsná, přesto přátelská Madam z nevěstince nebo milující manžel, mladý komunista D/Alí. V druhé části se z interních momentů přesouváme do vnějšku – z diachronního vyprávění do synchronního, které již není řízeno zbývajícími minutami a vteřinami, ale právě objekty. Autorka nechává mluvit nově vystavěný Bosporský most (symbolizující již trvalé spojení asijských Turků s evropskými), čtvrť bordelů Pera, márnici, rušné silnice pojmenované po mužích, a postupně skládá mozaiku „tohoto šíleného starého města“. Nebo přesněji měst.
Jinakost životů
V chaotických okamžicích všedních dní Istanbulů se v tom temném, okrajovém a démonizovaném postupně představují také další protagonisté knihy – Leilini přátelé, každý svou odlišností jedinečný a vůči normám nekonformní jedinec. Nostalgie Nalan, trans prostitutka; Džámila, trafikantka ze Somálska; Hollywood Humeyra, uprchlice trpící úzkostmi a těžkými depresemi; Zaynabl22, liliputka; a venkovan Sabotáž Sinan. Shafak nesklouzává k laciným archetypálním charakteristikám, ale pečlivě líčí příběhy těch, jež Istanbul přijal za své a kteří rozšiřují pestrost jeho obyvatelstva.
Vykreslit veškerou možnou jinakost ovšem není hlavní funkcí vsazení pětice přátel do knihy, klíčové je pro Shafak především přátelství. V rozhovoru pro Penguin Books autorka zdůrazňuje, že obzvláště v nedemokratických a konzervativních režimech, kde je veřejný prostor netolerantní k jinakosti, jsou to právě pevná přátelství, která činí životy nepřijímaných snesitelnými, ne-li radostnými. Leila se v žádné vteřině knihy nepozastavuje nad těžkostí svého stigmatizovaného povolání, ani nad absolutní lhostejností společnosti nad její smrtí – i po smrti jsou její vzpomínky oslavou přátelství.
Také Leilina smrt je jednou z různých forem jinakostí – jinakostí ve vztahu k životu. Jan M. Heller o ní v doslovu k českému vydání píše coby o „jinakosti, která se v průběhu díla stupňuje až ke své radikální formě – ke smrti“. Se smrtí se v knize nesetkáváme pouze na začátku, kdy Leila umírá (a kdy je nabourána představa o smrti mysli společně s tělem), ale především na konci, kdy je smrt zanesena přímo na mapu Istanbulu – na hřbitov Bezprizorných, místo vyhrazené pouze pro tři druhy mrtvých: „nežádoucí, nehodné a neidentifikované“.
ČTĚTE TAKÉ:
Shafak se inspiruje reálným hřbitovem v Kilyosu, v současnosti používaném nejčastěji pro pochování uprchlíků, kteří utonuli v Egejském moři při snaze doplout do Evropy. Kromě uprchlíků, jejichž životy vypadly z právních rámců státu, jsou zde pochováni sebevrazi, gambleři, bezdomovci, ale i duševně nemocní, neprovdané matky, transvestité a prostitutky. Na tomto místě se tolik odlišní lidé stávají pouze anonymními čísly, za jejichž smrt společnost netruchlí a jejichž životy nepočítá. Pětice kamarádů se po takové anonymizaci rozhodne Leile vrátit její vlastní individualitu a s tím možnost odvyprávět svůj příběh – vykope její tělo, pustí je z mostu a nechá ji splynout s vodou. Novinový titulek o „další smrti prostitutky“ střídá titulek o „skandálním činu s tělem Leily Afife Kamile Akarsu“, ve kterém naplno zaznívá její jméno.
Jinakost světa
V třetí části, která nese název Duše, Shafak odkazuje nejen na zranitelné životy postav, ale také na paralelně se rozvíjející křehké nitro celé společnosti. Zatímco společnost se modernizuje (Shafak pokrývá období od 50. do 90. let, ve kterých Turecko vstupuje do pluralitního systému, zažívá dva vojenské puče a ekonomickou nestabilitu), některé postavy se uzavírají do minulosti, a tím do konzervativních pout, která znají. Shafak mistrovsky a s velmi citlivým politickým vědomím postihuje materiální a duchovní nejistoty venkovských obyvatel, kteří s nástupem modernity, sekularizace a neoliberalismu nedokážou držet krok a stahují se do dobře známých vod své víry, neboť ta jim na rozdíl od státu podává pomocnou ruku. Leily otec, na počátku velmi otevřený západním filmům či časopisům, postupně zakazuje všechny takové výdobytky a Leila si místo malování vlasů henou musí začít vlasy zahalovat. „Jestli se svět měnil, měnil se i baba.“ [táta]
Nenásilným způsobem v knize krystalizují další politické události tohoto období – studentské levicové protesty, migrační vlna tzv. gastarbeiterů do Německa nebo zabíjení prostitutek v 90. letech vycházející z kontroverzního zákona o snížení trestu na základě přesvědčení, že u prostitutek „nemohlo znásilnění negativně ovlivnit jejich duševní zdraví“. Empatickým vybalancovaným způsobem pak Shafak odkrývá slabiny islámské zbožnosti a jejího ukotvení ve společnosti – mnohoženství, které Leilinu matku zbaví mateřského nároku na svou dceru, či přivírání očí otce nad zneužíváním dcery strýcem legitimizované snahou neposkvrnit rodinnou čest. Ale i výhody islámské spirituality v podobě vřelé povahy a duševního klidu Arabky Zaynabl22.
Západní tendence vnímat islám coby překážku modernizace a demokratizace je jednou z představ, kterou se Shafak prostřednictvím zobrazení různých podob islámu pokouší dekonstruovat. Stejně jako jsou po knize rozeseté různé podoby jinakosti, tak se Shafak různými způsoby snaží nahlodávat a kontextualizovat jejich jednostranné uchopení. Snad proto jsou hlavními hrdiny a hrdinkami jejích románů většinou tací, u kterých je svůdné sklouznout k univerzalizaci a zavržení. Shafak ovšem nikdy nezavrhuje – vždy nabízí pohled z druhé strany. V románu 10 minut 38 vteřin se střetávají pohledy venkovských děvčat romantizujících si Istanbul, pohledy venkovanů zatracujících západní kategorie, ale také pohledy elit na prostitutky nebo státu na nežádoucí.
Sama Shafak se stala v Turecku nepohodlnou, pro současný režim nepřijatelnou autorkou po vydání románu Bastardka z Istanbulu, ve kterém implicitně napadá Turecko z popírání arménské genocidy. Ve svém jedenáctém románu 10 minut 38 vteřin tak nadále dokazuje, že je nejen ambasadorkou žen, slabých a společností opomíjených, ale především vynikající vypravěčkou – Leilin příběh není pouze portrétem jedné venkovské ženy, ale vícevrstevným pohledem na jednu celou společnost.
SHAFAK, Elif: 10 minut 38 vteřin. Přel. Věra Klásková. Praha: Odeon, 2020. 384 s.
