Havíři jsou černá chasa

Jak fungují hornické písně

20. května 2021

Poslech hudby a zpěv spoluvytváří naši identitu, ale formuje i vědomí kolektivu. Písně českých horníků měly a mají výraznou stmelovací funkci, když si je ale poslechneme bez kontextu, zjistíme, že se často jedná o skladby, jejichž hudba a text vykazují s hornickou emancipací pramálo společných znaků.

Situaci výstižně ukazuje britský film Brassed off z roku 1995, který se odehrává v době thatcherismu, zavírání dolů a dělnických stávek. Pojednává o hornické kapele, jediné zbylé fungující instituci místních havířů, manifestující útlak a touhu po emancipaci. I přes stávky a nejistotu se členové orchestru rozhodli zúčastnit prestižní celostátní soutěže hornických kapel, kde nakonec získali první cenu. Jejich vítězství bylo bohužel jen symbolické. Sice triumfálně porazili ostatní ansámbly, ale v politické rovině tím nic nezískali. Vrátili se do pochmurného havířského městečka, kde je zase čekal jen boj s chudobou a nezaměstnaností. Soundtrack filmu ale spíš než specifičnost hornické kultury ukazuje virtuozitu dechových nástrojů při předehře k Rossiniho Vilému Tellovi, Rodrigově Concierto de Aranjuez a v neposlední řadě Fučíkově Florentinském pochodu, psaném původně pro účely rakouských vojenských kapel.

Čtěte také: Snění o cestě do nevlídna

Na tomto případu si lze ukázat, nakolik arbitrární je vztah hudebního „obsahu“ (tedy toho, o čem hudba „vypráví“) a významů, které vznikají na základě určitého společenského konsenzu, opakování a internalizace. Ve specifických sociálních skupinách může nabýt politického a emancipačního charakteru. Kapely z Ostravska mají v repertoáru řadu písní a pochodů, které vychází z hornického folkloru nebo byly napsány profesionálními skladateli. Hudba tematizuje řadu aspektů havířské zkušenosti v sentimentálním, naivním módu, a přesto generuje narativy plné patosu a pýchy na kolektivní výjimečnost. „Písně […] jsou vyjádřením hornické vzájemnosti, sounáležitosti, sepjetí s přírodou a víry ve šťastný návrat na povrch.“ S podobnými narativy, jako je tento komentář k vystoupení kapely na karvinském svátku havířů, se lze setkat často a dodnes jsou živé i v internetovém prostředí. 

Hornická růže píchá a Děvčátko z kolonie chlácholí

Zvláštní případ představuje balada neznámého autora Hornická růže. Ta sice z repertoáru hornických kapel nemizí, ale její explicitní tragický tón při zobrazení fatální důlní události se od ostatních písní dost liší. Téma bylo v diskurzu vždy přítomné spíše v zadním plánu, v kolektivním podvědomí. Většinu písní charakterizuje motiv pasivní smířenosti, který vyjádřil už autor komentáře k příbramskému vydání havířského zpěvníku ze 30. let: „Hornické písně jsou prosté, tklivých většinou motivů, ale lehce zpěvné a prosycené láskou a hrdostí k hornickému stavu, třebas i mnohdy otvíral předčasný hrob.“ V tomto zpěvníku najdeme také píseň Přijď k dolu se třetí slokou: „A když se nevrátím, počkej až do noci, až soumrak roztančí hvězdný rej: a když pak nepřijdu, sama se vrať, mně klidu přej a neplakej.“ Nebo ve skladbě Již dozněl zvonku hlas: „A je-li vůle Tvá, bych nevrátil se já, utěš mi milku moji, s níž duše má se pojí, chraň ji horníků duch. Zdař Bůh.“ Havíř se odevzdává do rukou osudu nebo Boha. Všudypřítomná hrozba smrti je zpravidla reprezantována slovy kolektivně sdíleného smíření zpívanými převážně v duru. Ve stejné tonalitě je psána i Horníkova růže, což ale naopak posiluje její sugestivní ponurou náladu. V roce 1974 inspirovala Jiřího Brdečku k natočení krátkometrážního animovaného filmu s hudbou v symfonickém zpracování Zdeňka Lišky. Jeho aranžmá a symbolické obrazy výtvarnice Jitky Walterové podtrhly podmanivou náladu výjimečné písně.

Nálada jiné, ještě oblíbenější písně, ale vůbec podmanivá není. Děvčátko z kolonie pochází ze stejnojmenné operety z roku 1942, populární ještě v generaci našich babiček, kterou napsal ostravský skladatel Rudolf Kubín, zaměstnanec rozhlasu a pozdější výrazná osobnost poúnorové transformace hudební kultury. Písňová čísla z této operety dle muzikologa Vladimíra Gregora sehrála politickou úlohu pro horníky tím, že vytvářela a posilovala dojem „spokojeného proletářského domova“. Přes svůj naprosto banální a komerční charakter a text plný zavedených obratů pronikla do repertoáru hornických kapel a přetrvává v něm dodnes.

Na Koncertě pro horníky, pořádaném roku 2018 ve studiu ostravského rozhlasu, byly uvedeny tři písně z Kubínovy operety, a tvořily tak podstatnou část programu. Skladba začínající slovy: „Všichni chlapci máme rádi to děvčátko známé, ač je chudičké, když svou krásou svádí nás,“ vyvolala na YouTube reakce typu „Horníci jsou hrdinové. Můj děda Karel Stibor byl horník. Jeho synové taky“, nebo „Spievali aj nepriatelia komunizmu“ (což patrně odkazuje na politickou funkci písní hraných na oficiálních hornických festivitách za minulého režimu). 

Kamarádi, dolů sfárejme

Ze zmíněné operety pochází rovněž neoficiální hornická hymna Kamarádi, dolů sfárejme. S ní se pomyslně vracíme k tématu havířského osudu. Explicitní potvrzování příslušnosti ke kolektivu se sdílenou zkušeností těžké práce pod zemí tvoří většinu textů, které užívají hudební i verbální okřídlené fráze. Slavnostní vzestupný motiv v refrénu „kamarádi, kamarádi“ připomíná známou dělnickou píseň s incipitem „Kamarádi, je to mládí, kterému dnes patří svět“. Břeskný pochod vyznívá pozitivně až s operetní lehkostí, a to i když se ve třetí sloce zpívá: „Až se jednou ráno rozední, nevyfárám šachtu poslední.“ Zpívající člověk si ten rozpor mezi textem a hudbou ale nemusí uvědomit – zpívá optimistickou píseň, čímž vyjadřuje příslušnost ke stavu a hrdost na něj. Demonstruje sílu, emancipaci, kulturní nezávislost. Zkrátka nejde o to, jak hudba zní a co verše explicitně říkají, ale o to, při jakých příležitostech hraje, kdo ji zpívá a co to znamená.

Hořkosladké finále filmu Brassed Off, v němž kapelník při děkovném projevu vyjadřuje rozhořčení nad destruktivní sociální politikou thatcherovské Británie, má význam i v dnešní době privatizace, postupném zavírání dolů a mizení s tím spojených profesí. Stav naší planety nedovoluje nadále rubat uhlí a pouštět při jeho spalování do vzduchu emise. Kvůli tomu ale dochází k propouštění a složité rekvalifikační procesy jsou pro horníky často velmi stresující. Za nějakých pár let tak po specifickém kulturním prostředí havířů možná zbyde jen to tragikomické Děvčátko z kolonie.