Borkovec sbírá lyrické klacky
24. KVĚTNA 2021
Zdroj: Fra
A je tu další nominace Petra Borkovce na Magnesii Literu. Tentokrát, poprvé, v kategorii próza. Sbírka krátkých textů Sebrat klacek, která vychází s vepsanou datací 2020 v nakladatelství Fra, bere čtenáře do fascinující obrazárny. Vytříbeným jazykem autor zachycuje vesnické scenérie i lesní zátiší.
Nejnovější sbírka Borkovcových próz se v mnohém podobá té předchozí – Petříček Sellier & Petříček Bellot, se kterou sice nominaci na Magnesii Literu nevybojoval, zato dostal cenu Tvárnice. Také u Sebrat klacek platí, že spisovatel více zkoumá, nahlíží a pozoruje, než aby vysvětloval a interpretoval. Petr Borkovec je známou postavou české literární scény mimo jiné i díky vstupům v ranním pořadu Vltavy. Tam také prezentoval texty z předešlé i současné povídkové knihy ještě před jejich vydáním a pro některé čtenáře je tak neodmyslitelně svázal se svým hlasem a osobou. Autobiografické prvky dávkuje různě, někde vystupuje téměř sám za sebe v současnosti, jinde lze tušit vzpomínku na dětství – především díky zasazení do rodných Louňovic. Avšak při pátrání po hranicích reality se celá situace poněkud komplikuje a čtenáři je brzy jasné, že se nejedná o pouhé záznamy vzpomínek.
ZAPOMNĚLO SE NA LYRIKU?
Fotografie na obálce Andre Moura & Lay Naik / Zdroj: Fra
Hned několik recenzí zmiňuje Borkovce především jako básníka a tvrdí, že v Sebrat klacek využívá básnické postupy, výrazy a vůbec, že „básník píše prózu“. Důvodem těchto tvrzení se zdá být autorovo pečlivé uchopení jazyka – každé slovo přesně zasazuje, je znát práce s rytmem i zvukem řeči, čtenáři je nabízeno množství obrazových metafor a lyrických pasáží. Domnívám se ale, že to neznamená, že by Borkovec byl básník píšící prózu či do ní projektoval své básně. Zkrátka tvoří řemeslně velmi dobrou lyriku. Možná se jen zapomnělo, že něco takového může (česká) próza dělat, že líčení (jakkoliv je toto slovo nedostačující) krajiny, detailu, pocitu může být plnohodnotným centrem vyjádření, nejen doplňkem k epice. Zkrátka, že próza může nabídnout i zážitek jazykový a metaforický. Mimo Borkovce to přitom dokazuje například i Matěj Hořava v Mezipřistání, taktéž letos nominovaný na Magnesii Literu.
Z textu je znát silná touha po co nejpřesnějším zachycení na co nejmenším prostoru, a tak po čtenáři autor pálí až neúnosným množstvím obrazů, zvuků, nálad a jejich vzájemných spojnic. Zachycuje totiž to mizivé, pohybující se, to unikající pryč travou nebo se chtě nechtě vytrácející z mysli. Zůstává jen nejsilnější otisk. Borkovec tak pouze nepozoruje, jak tvrdí jiné recenze, je fascinován nalezeným a to pak předkládá, nasvicuje, ale nesnaží se jej zmocnit. Jako by všechny ty brouky, klacky, krev, šustoty, zakokrhání a drahokamy kladl na desku meotaru a nechal v odrazu vytvářet výtvarný a slovní obraz v jednom, který je zvětšený, uchvacují a dynamický, ale vzápětí mizí. Krátká délka textů umožňuje určité vrstvení a prostupování obrazů na jedné přehledné ploše. Více než označení „povídka“ by se tedy k těmto textům hodilo pojmenování obraz v próze či próza-obraz.
Borkovec je zdatný vypravěč, ale nesnaží se na malé ploše vystavět dramatický příběh. Zůstává u situace, která často nepotřebuje ani pointu. Tematicky se Sebrat klacek pohybuje po širokém prostoru od přírodních zastavení přes vzpomínky na dětství i nedávné zážitky až po soubor věnovaný literatuře. Právě tato část asi nejvýrazněji znejisťuje čtenářův pocit autobiografičnosti. Vedle sugestivního vyprávění o překladateli a básníkovi Ivanu Slavíkovi je totiž postavena stejně reálně působící vzpomínka na „nejpozoruhodnější českou básnířku posledního dvacetiletí“ Alici Wierpichovou, která je ale, jak se později ukazuje, zcela vymyšlená. Po tomto odhalení se i Autobiografická povídka o autorovi začne jevit krajně podezřelou. Borkovec v ní pracuje s básní, jež uveřejnil ve své knize Věci, které ztrácíme (Meander 2020). Ta obsahuje autorovo telefonní číslo, na které mu v povídce volají děti i dospělí. Báseň skutečně publikována byla a číslo je pravé (vyzkoušeno za vás). Zbytek si lze jen těžko ověřit.
ČTĚTE TAKÉ:
Upozorněním na hranici autobiografičnosti Borkovec vyvolává lehké napětí. Jenže to samo o sobě nestačí. Především v povídkách věnovaných literatuře zdůrazňuje autor svou společenskou pozici úspěšného spisovatele. Se stejnou pózou se setkal čtenář v předchozí knize Petříček Sellier & Petříček Bellot, kde je hned několik textů věnovaných setkání se slavnými básníky a literárním rezidencím. V nejnovější knize se šířka námětů rozevírá a vedle zmíněných smyšlených i opravdových setkání jde o svého druhu detektivní zkoumání či lehce humorné nebo lechtivé příhody. Tyto texty se také nejvíce blíží klasické žánrové zařaditelnosti k povídkám či fejetonům, lyričnost se vytrácí, očekávaná pointa nepřichází a sází se na významové protnutí jednotlivých předkládaných obrazů. Ty však vůči zbytku působí jako lehce povrchní a místy i stereotypní. Kvůli nastavenému očekávání přichází drobné zklamání a otázka, proč je tento oddíl, který se tematicky nejvíce liší, do celku vlastně zařazen.
VESNICKÉ OKOUZLENÍ MRTVÝMI KOŤATY
Naopak tajemnější a pestřejší svět představují povídky z prostředí vesnic a periferií. Borkovcova ves (ať už se nachází v Čechách, na Slovensku nebo v Itálii) připomíná spíš divoký marquézovský magický realismus než idylický obrázek venkova – z kůže stáhnuté králičí tělo vyvolává stejný úžas jako kostelík plný opojně vonících květin. V centru pozornosti stojí místo a jeho přinejmenším fascinující obyvatelé. S přechodem hlouběji do vzpomínek odchází perspektiva pozorujícího vypravěče a vyvstává nová perspektiva chlapce, který je ve světě více angažovaný a s postavami emočně spjatý. Autorovi se zároveň daří nevstupovat do patetické reminiscence, ale vytvářet plochu podivuhodných jednotlivostí s pocitem něčeho zapomenutého a přitom důvěrně známého.
Nejpozoruhodnější postavou je spiklenecká babička Tonička, která ale „nebyla moje babička“ a která střílí bažanty, topí koťata, spí v krmelci a vyskládává na slunci spolu s vypravěčem náboje se suchými roznětkami. Povídka Lavička pana Selliera, která se odehrává na Toniččině zahradě, částečně odráží styl všech textů v Sebrat klacek. Na lavičku se tu vejdou tři lidé z nichž jeden musí vždy sedět ve stínu. Ten vypráví příhodu, a když se líbí, může se vyměnit a jít na slunce. „Historky tudíž bývaly krátké, protože každý se už viděl na osvětlené straně.“ I Borkovec jako by stále přesedal a nemohl se dočkat dalšího „příběhu“ – z lavice italského kostela na přední sedačku okresní autobusové linky, na zanedbanou pláž u moře, na břeh řeky do vrbiček, na dvůr ke kohoutí krvi. Na první pohled nesourodá místa spojuje především vypravečova uchvácenost viděným a zaujetí pro detail.
Sebrat klacek lze vnímat jako navázání na předchozí sbírku fejetonů a krátkých textů Petříček Sellier & Petříček Bellot, rozhodně však není ustrnutím, spíše dalším vycizelováním stylu. Nejsilnější Borkovcovy texty jsou ty, kde si na nic a nikoho nehraje a vtahuje čtenáře do svého obrazového lyrického světa, kde není třeba vysvětlovat a vystačí si s uhranutím. Široká škála motivů a všudypřítomné znejistění vytvářejí na hranách vět svět těžce polapitelný, a přece zcela ohromující.
BORKOVEC, Petr: Sebrat klacek. Praha: Fra, 2020 (fakticky 2021). 169 s.
