Miřenka Čechová definitivně odmítá být umlčovanou labutí

18. května 2021

Rok po vydání autobiografického románu Baletky, jímž Miřenka Čechová rozvířila debatu o studiu na Státní konzervatoři v taneční i čtenářské obci, zpracovává téma traumatického dospívání v nové multimediální inscenaci metaBALETKY. Tu vytvořila ve spolupráci se Spitfire company v Paláci Akropolis. V již únavném virtuálním prostředí divákům připomněla, jak poutavou vypravěčkou i schopnou performerkou umí být. 

V loňském roce vyvolalo bouřlivé reakce už pouhé oznámení, že Miřenka Čechová chystá knižní autobiografii o svém studiu na Státní konzervatoři. Před samotnou publikací měla řada lidí z taneční obce jasno: Miřenka chce poškodit dobré jméno školy a baletu vůbec. „Zamindrákovaná“ tanečnice, která bude „manipulovat širokou veřejnost“ a zkrátka poškozovat „kromě samotné konzervatoře i všechny taneční pedagogy, případně i taneční umění jako celek“, jak uvádí Čechová v anotaci metaBALETEK. Kromě výčitek, že nezná prostředí baletu (po škole totiž „zběhla“ k divadlu), se dočkala i nařčení z pouhého šíření pomluv a osočení, že napsala „feministickej Mein Kampf“.

Kniha ukazuje toxické prostředí pražské Státní konzervatoře. Zobrazuje zejména psychický nátlak pedagogů a jejich přehnané požadavky na vzhled studentek, které vedou ke každodennímu „dobrovolnému“ lámání nártů nebo k ponižování kvůli požadovaným tělesným dispozicím, jako je vysoké čelo, hezká tvář a souměrná délka končetin. Nehledě na její výšku všichni vyžadovali od Čechové stejnou váhu jako u vzrůstem nižších spolužaček. Dnes úspěšná performerka není první, kdo upozorňuje na tuto tvář baletu – minimálně na sociálních sítích dávno kolují různé fotografie zachycující realitu krvavých špiček, které připomínají fyzickou náročnost baletní dřiny. Autobiografický román Baletky se však jako první věnuje českému prostředí, sleduje osudy konkrétních lidí, jimž jen lehce pozměňuje jméno (primabalerínu Taťánu Juřicovou tu najdeme pod Jurodivou). 

Tepláková pohoda v animovaném pokojíčku

Chronologii knihy kopíruje i nová inscenace: celý tvar je rozdělen na dvanáct částí (vyprávění začíná kapitolou Smrtě a končí Smrtě II.). Čechová žije od deseti let na koleji, naráží na řád výběrové školy, kterou navštěvuje hrstka nadaných s žádoucími tělesnými dispozicemi, a potýká se s předčasným vstupem do „světa dospělých“ v hlavním městě bez rodičů. Právě naivní oči dospívající dívky jsou důležitým prvkem vyprávění.  

 K porozumění multimediální inscenaci metaBALETKY, jež z autobiografie vychází, ale není nutné knihu znát. Příběh je zakotven v devadesátých letech, proto i estetika filmových částí zaznamenaných Terezou Vejvodovou odkazuje k dobovým domácím videím, které se s jejími snímky prolínají. Miřenka Čechová v šusťákové teplákovce baletí na panelovém sídlišti a paroduje častou scénu umírání tragické hrdinky na schodech. Kromě předtočených záběrů obsahuje inscenace živé výstupy s tanečními čísly i diskusi s diváky. Samotné vyprávění doprovází i úryvky deníkových záznamů. Ty jsou animované Lindou Arbanovou a promítají se na kolejní pokoj a zabydlují strohý prostor. Tvoří také výtvarné předěly mezi „kapitolami“. Animace vytváří kombinace dětských pokojíčků či ilustrují detaily z příběhu Čechové, když na růžovém pozadí zdůrazňují čajové podšálky, o kterých mluví. Převážně růžový vizuál působí zkrátka trendy a zároveň mile. Jeho přitažlivosti napomáhá i důraz na detail v práci s kostýmy, které kombinují teplákovou pohodu s odkazy na klasické baletní doplňky jako například ikonickou čelenku nebo tylovou sukni z Labutího jezera. Čechová ale vypráví i pomocí loutky, když rozžívá darovanou panenku od učitelky, která v ní probudila vášeň k tanci. 

Jednou budu čajovým podšálkem

V celých metaBALETKÁCH je přítomná značná ironie, sebeironie, nadhled. Kromě komentářů ve filmových záběrech, v nichž autorka komunikuje s kameramankou, se  obrací i na diváky a odpovídá na jejich dotazy, které jí položili prostřednictvím zpráv během vysílaného live streamu. 

V jedné ze závěrečných scén performerka tematizuje nenávistné reakce na svou knihu. V průběhu inscenace se tak postava Čechové  postupně vymaňuje z dětské naivity, vzdává se přání „být čajovým podšálkem“ (baletky v bílých sukní tak zeshora totiž vypadají) a spěje k bodu, ve kterém je připravená se k veškeré kritice postavit čelem. Čechová má podle svých slov od zažitého vytoužený odstup a nadhled. 

Čtěte také: Podstatu živočišného dancehallu Češky stále nechápou

Osobitým tanečně-divadelním přístupem zkombinovala nejen několik vyprávěcích prostředků, ale i uměleckých žánrů. Ve virtuálním prostředí po dlouhých měsících streamování vznikl tvar, který připomněl jedinečnost divadelního zážitku – každý přenos je unikátní a odehrává se v reálném čase. Také ale přímým kontaktem s publikem, který alespoň částečně maskuje omezenost on-line světa. Z hlasových záznamů v závěru je zřejmé, že sdílení příběhu Čechové nevyvolalo jen kritiku, ale také vzpomínky spousty dívek a žen, které si traumata z baletního studia nesou dodnes – i jim přinesla určité zadostiučinění a úlevu, že ve svých bolestných vzpomínkách nejsou samy.

metaBALETKY. Koncept, text a performance: Miřenka Čechová. Hudba: Martin Tvrdý. Hudba live: Mary C. Video: Tereza Vejvodová. Animace: Linda Arbanová. Dramaturgie: Martina Kinská. Scénografie: Petr Boháč a Honza Tomšů. Režie live stream: Aneta Fodorová. Premiéra: 3. května 2021.