Tato kniha se musí žvýkat pomalu
20. června 2022
Táto izba sa nedá zjesť (2021) představuje první publikovanou knihu mladé slovenské prozaičky a grafičky Nicol Hochholczerové, která v předchozích letech uspěla v množství lokálních literárních soutěží. Zkušená autorka debutuje formálně odvážnou novelou s autobiografickými prvky, která zobrazuje několik let vztahu dospívající dívky a jejího padesátiletého učitele. V mnoha ohledech problematický a toxický vztah tematicky rezonuje s dalšími texty a příběhy v současném literárním i mediálním prostoru. Tato kniha sice nenabízí východisko, i taková bezradnost se ale stává užitečnou pro porozumění dynamice mocensky nevyvážených vztahů.
Tereze je 12 a Ivanovi 50 let, ona začne navštěvovat kurzy kreslení, kam ji zapsali rodiče. Na 151 stranách se odehraje 6 let jejich vztahu a taky jejího života. Ten Ivanův se totiž příliš neposouvá, leda od vypadávání vlasů k téměř úplné plešatosti a rezignaci. Tereza se na rozdíl od něj stěhuje do jiného města, kam pokračuje na střední školu, má další milence a milenky, stane se – kvůli němu za velmi krátkou dobu – z dívky ženou. Částečně mu nahrazuje problematický vztah s jeho dcerou, on pro ni zas představuje někoho, kdo ji poslouchá a koho si postupně může i ochočit. Vývoj vztahu je dobře vidět v jazyce: přechází se od vykání k tykání, od Terezy k Terezce, od pana učitele k Ivanovi, případně k vulgaritám jako „starý somár“.
Terapeutické psaní se společenským přesahem
Začátky „kapitol“, mezníků na časové ose jsou označeny nenápadně a důmyslně v rohu – čísly vyjadřujícími věk protagonistů. Uspořádávají tak text rozkouskovaný do jednotlivých fragmentů, které zpravidla nepokrývají ani celou stránku. Každý z nich stojí sám o sobě, básně v próze či ironické glosy na sebe zároveň plynule navazují jako jednotlivé výjevy, útržky z rozhovorů, zápisky z deníku. „Deník“ jednoznačně patří Tereze, přestože se pravidelně – na začátku jeho úseků – objevuje i jiným (bezpatkovým) písmem odlišený text, který je psaný z Ivanova pohledu. I tady je však vypravěčkou ona, učitelovo já se nikdy nevynořuje bezprostředně, vždycky je to „on“ anebo „vy“/„ty“.
Podíl na této převaze má ale také autorský gender textu a jeho zčásti autofikční charakter. Příběh vychází z autorčiných zkušeností a do jisté míry, jak sama tvrdí v rozhovoru pro Denník N, jde o terapeutické psaní. Nejedná se zdaleka o ojedinělou prózu s tímto námětem, navíc psanou jako svědectví – jen v posledních letech lze jmenovat Svolení Francouzky Vanessy Springory či Poupátka tuzemské autorky Hany D. Lehečkové. Důležité je, že jsou psané z pozice žen-obětí na rozdíl od zavedené klasiky Vladimira Nabokova – a všechny jsou také v různé míře autobiografické.
Téma mocenského zneužívání ve vztahu učitelů*ek a jejich studentů*ek se navíc už minimálně v posledním roce neobjevuje jen v literatuře a bulváru, ale rezonuje celou společností – byť zatím na úrovni univerzit. Zmíněné tři knihy však poukazují na stále tabuizované případy z mnohem nižších stupňů vzdělávacích institucí. Nicol Hochholczerová ve zmíněném rozhovoru uvádí, že nechce, aby její kniha byla vnímána jako výjimečná po obsahové stránce, protože jde o situace, které – jak se obává – jsou v jistém smyslu celkem běžné; což můžu potvrdit, sice ne ze základní školy, ale ze střední s jistotou. Kniha promlouvá o tématu otevřeně a se sebereflexí, má daleko od obviňování, jakkoliv pojednává o trestném činu a snadno si získává nálepku „kontroverzní“.
Tenhle jazyk požírá
Hochholczerové debut je tedy výjimečný – a částečně doopravdy kontroverzní – jinak, a to svou kompozicí a metaforikou. Na první pohled nejvýraznější prvek představuje fragmentárnost podpořená typografickou podobou textu. Krátké útvary tvoří dlouhá, digresivní souvětí, která sugerují proud myšlenek protagonistky, od nichž je navíc ještě kurzivou odlišená mluva postav. I ta však stále podléhá kontrole hlavního hlasu, vypravěčky, která je parafrázuje. Jeden fragment leckdy tvoří jen krátká věta, třeba: „Včera si mi vložil prst do úst a povedal, to je tak dobre, že aj ty na to myslíš, Terezka!“ Rozkouskovanost textu při čtení neruší, ale naopak ho zřetelně dávkuje; ačkoli se tráví dost těžko, svou plynulostí a překvapivou koherencí svádí k rychlému zhltnutí – a následnému bolení břicha.
Jazyk knihy je hodně nakažlivý, jak dokazuje předchozí věta a jak potvrzuje každá dosud vydaná recenze. Motivy těží zejména z oblasti spojené s jedením a zažíváním, a vůbec s tělem. Východiskem jsou pro autorku zřejmě přísloví typu: „láska prochází žaludkem“, „láskou někoho sníst“ či „smutek je převlečený hlad“. Poslední zmíněné opakuje učitel dívce explicitně. Některé motivy mají až symbolický charakter, jako třeba obraz Terezy vytahující si z krku Ivanovy vlasy se lžící přivázanou na konci. Mnoho se jich také opakuje, variuje a spojuje navzájem, čímž se násobí možnosti interpretace textu. „Ráno som sa zobudila a odrezala si izbu, ale zjesť sa nedala, posledná mliečna stolička sa odkotúľala pod posteľ.“ Izba, pokoj může představovat jakýsi – dětský? – krunýř protagonistky, kterého je těžké se vzdát. Vztah s učitelem jí jako jediná věc chvílemi umožňuje omítku doopravdy polknout a posunout se dál – ale jen zdánlivě. Název naznačuje vyústění, tedy bezvýchodnost celé situace. Samotný Ivan se totiž „sníst“ nedá: „Lenže ty sa dáš iba vložiť do úst, požuť ťa nejde, cítim kŕč v sánke, dráždenie v hltane. Keby som ťa mohla zjesť, už ťa dávno nosím v bruchu, nohami otočenými nahor.“
Čtěte také:
Obrazy představují součást imaginace dospívající dívky, která – stejně jako autorka – píše. Své psaní o tomto vztahu i obecně tematizuje explicitně, na začátku je patrné pnutí, o čem psát. „O tom všetkom by som mohla napísať, ale nenapíšem, lebo na literárnej súťaži nám povedali, že písať o šikane nie je veľmi originálne.“ Přestože nepsaným konvencím cynicky vzdoruje, postupy, které Hochholczerová používá, lze najít podle některých i jinde v současné slovenské literatuře. S jedním takovým autorem, Ballou, dokonce absolvovala několik společných autorských čtení. Její debut na slovenské literárněkritické scéně vzbuzuje nicméně především pozitivní ohlasy a je jen otázka času, než se dostane i do tuzemských literárních vod.
HOCHHOLCZEROVÁ, Nicol: Táto izba sa nedá zjesť. Bratislava: KK Bagala, 2021, 152 s.
