Proč odmítáme řešit osud Země
23. června 2022
Změna klimatu je fakt, stejně jako psychologické překážky, které lidstvo nutí tuto skutečnost popírat. A co víc, vůbec o ní veřejně či soukromě diskutovat. Britský odborník na komunikaci, environmentalní aktivista a novinář George Marshall se tomuto tématu věnuje v knize Ani na to nemyslete s výmluvným podtitulem Proč náš mozek ignoruje klimatickou změnu. Mnohem víc než na samotné ohřívání planety a předvídané katastrofické scénáře se zaměřuje na to, proč nepopiratelná data a jejich projevy odmítáme přijmout a jaké psychologické procesy zuby nehty brání našemu mozku v pochopení a přijetí vědeckých zjištění.
Marshall v předmluvě ke knize, která v originálu vyšla už v roce 2014, slibuje, že o dopadech změny klimatu se zmíní až v poslední kapitole. A své slovo drží, protože mu jde o něco jiného: jak je možné, že přestože změna klimatu je faktem, opřeným o hory vědeckých výzkumů, neumíme o ní mluvit ani s přáteli, natož na politické a mediální úrovni? Proč ji neustále popíráme, v debatách přecházíme záměrným mlčením a následnou změnou tématu? Proč pro ni obtížně hledáme slova a někteří američtí zákonodárci dochází k zakazování pojmu „klima“ úplně? A proč to celé vede k radikalizaci skupin, útokům na vědce a nekonečná neochota konečně něco dělat přetrvává?
Publikaci Ani na to nemyslete, která v českém překladu pod nakladatelstvím Host vyšla až v letošním roce, sepsal Marshall ve světě, v němž nikdo neznal Gretu Thunberg a v němž každý pátek nevycházela do ulic masivní studentská hnutí pod hlavičkou Fridays for Future. V roce 2014 nečelily politické strany stejnému nátlaku zařadit klimatické otázky do volebních programů, jako tomu je přinejmenším od mladších voličů dnes. Nebyla podepsaná Pařížská dohoda, která členské státy OSN zavazuje ke snižování emisí s cílem neohřívat čím dál více planetu (což nicméně stejně nestíhají). Společnost nebyla nervózní z relativizování hodnot prezidentskou érou Donalda Trumpa, Evropu neznejišťoval brexit a už vůbec světem nelomcovala covidová pandemie nebo válka na Ukrajině.
Přesto dokáže Marshallova kniha poodhalit psychologické i sociologické mechanismy, které do velké míry určují celospolečenský narativ o změně klimatu i dnes. Díky několika motivům, které se knihou prolínají, lze snáze pochopit, proč se diskuse o klimatické změně a jejích hrozbách smrskávají na bitky mezi zanícenými popírači a radikálními aktivisty, kteří volají po konci spalovacích motorů a větším omezování se v konzumním způsobu života. Věnuje se také z velké míry těm, kteří při zmínce pojmu „klima“ zamrznou a buď ze slušnosti mlčí, nebo téma přebíjí čímkoliv jiným, co je podle nich stravitelnější. Otázkou však je, jestli kromě fanoušků populárně-naučné literatury vlastně prospívá.
Věříme tomu, čemu věřit chceme
V Marshallově vyprávění se přirozeně prolíná mnoho témat. Věnuje se struktuře společnosti, moci slov, sémiotice, morálním imperativům i tomu, proč nefungují. Jádrem problému všech nastolených kapitol zůstává fakt, že je pro člověka přirozenou vlastností uzavírat se do názorově spřízněných skupin (vnitřních) – a vůči jiným (vnějším) se vymezovat. Výsledkem takového vymezování jsou často falešné předsudky skupin stojících proti sobě nebo zveličování vlastních názorů; jednoduše řečeno je nakonec vždy na vině problém s porozuměním. Ten je ústředním tématem celé knihy.
Jde o komunikaci mezi různými skupinami, stejně jako laiků s vědci. Média totiž situaci nepomáhají, zvou-li do televizních debat lidi, kteří mezi sebou komunikovat zkrátka nedokážou, nebo nechtějí. Jako třeba popírače neznalé vědeckých teorií, kteří však cvičeným projevem smetou jakkoliv neškolenou snahu odborníků, vědců, klimatologů, vysvětlit publiku „nezáživná“ data, kteří operují odlišným jazykem. Jde o nerovný boj „nudných“ dat s emocionálně vyhrocenými příběhy, na které lidé slyší víc. Je to i odlišné používání pojmů – jako slova pravděpodobnost, kterou klimatologové uvádí u pravděpodobnosti nad 90 %, zatímco v obecném mínění je podle výzkumů takový pojem na hranici procent mnohem nižších.
Marshall řeší i politickou stránku věci. Od ropných gigantů nadšeně sponzorujících instituty, jejichž jediným úkolem je zpochybnit environmentální témata nekonečným řetězcem fake news, až po (ne)ochotu politiků přidávat klima do svých agend, což opět končí u médií, pro která pak taková problematika není z pohledu čtenářského zájmu relevantní.
Britský aktivista v knize rozebírá psychologii lidí jako jednotlivců, ale i coby součástí společenství. Ta ale souvisí s mnohem hlouběji uloženými mechanismy, než je neschopnost si naslouchat a nastavit jednotné pojmy. Třeba že člověk dokáže čelit konkrétní hrozbě, která se děje tady a teď – neumí si ale představit, co teprve může přijít. Neumí čelit vágním hrozbám budoucnosti, které v něm strach nevzbuzují, a tak problém nechává napospas dalším generacím. Moralistní imperativy průkazně nefungují a obří konference v různých světových velkoměstech řešení slibují, ale žádná nedodávají.
To všechno dokazuje daty. Jenže jak to tedy řešit? Co s tím vším, kromě propadání se do nekonečných hlubin environmentálního žalu?
Záludný problém
Změna klimatu je tak zvaným problémem záludným, tedy komplexním a se spoustou proměnných. Něco takového je náročné umyslet, lepší tedy nepřemýšlet vůbec. Nadto máme pocit, že jednotlivým aspektům rozumíme: například počasí. Příčinu jeho extrémních projevů a následných humanitárních katastrof, tedy to-co-nesmíme-vyslovit, ale záměrně ignorujeme. Jako společenství umíme reagovat na bezprostřední hrozby, ale postupným změnám se přizpůsobujeme pomalu. Nechceme o změně klimatu mluvit, protože přináší obří míru nejistot. A nakonec to souvisí i se strachem ze smrti, kterou ve spoustě ohledech změna klimatu předznamenává.
Tak docela za to nemůžeme. Můžou za to přirozené sklony, ale i různé zajeté chování v rámci společnosti (a samozřejmě finanční vyhlídky). Jak říká Marshall v závěrečném shrnutí, změna klimatu je fakt, stejně jako psychologické překážky, které nám brání v boji s ní. Na vině je každý z nás, ale kdo by si to dobrovolně přiznal a vzdal se komfortu, který mu současný svět nabízí?
Čtěte také:
„Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry“
Dílo je snadno stravitelnou naučnou literaturou s aktivistickým podtónem, protože Marshall ekologickým aktivistou je. Shrnuje obří množství dat a podává je velmi čtivým a vstřícným jazykem, dohromady tak vytváří komplexní edukativní publikaci, kterou mám chuť podstrčit vlastní mámě. Jenže ona klimatickou změnu nepopírá. A to je zásadní problém knihy: dozvím se velké množství cenných informací, ale nakonec mám pocit, že je mi to k ničemu. Ideální čtenář knihy ji zkrátka nikdy neotevře. Což logicky masivně podporuje i Marshallovo opakované poselství, že za zhoubu planety si prostě můžeme my sami. Podobnou depresi přinesl i David Wallace-Wells, který ve stejné edici Hostu (Klimax) vymaloval představy, v nichž jsou proměny světa apokalyptického rozsahu nevyhnutelné. Ale přinesl určitá řešení, i když výsledná vize zůstala temnou.
K návrhům, jak depresivnímu rozpoložení společnosti čelit, dochází Marshall také – jeho shrnutí však připomíná motivační brožury afirmací pro každý den. Stačí letmo sledovat verzálkami zdůrazněná navržená řešení nahlíženého problému. „Když bojujeme se změnou klimatu, cítíme hrdost, že jsme, kým jsme,“ hlásá jedna z prvních a nevyvolává zrovna konkrétní představy. Budeme všichni hrdí na to, že pečlivě třídíme odpad, a za tři měsíce jsme nepopravili naši jedinou IKEA květinu? „Diskuze je užitečná: učte se od svých kritiků“, pokračuje Marshall v navrhovaném boji, a poučnou knihu tím banalizuje do heslovité příručky „Jak žít spokojený život“. „Být upřímní – a to je těžké, truchlit si toho, o co jsme přišli, vážit si toho, co nám zůstalo, uznat pocity smutku a úzkosti,“ a samozřejmě „nikdy nepředpokládejte, že co vyhovuje vám, bude vyhovovat i ostatním.“ Jasně, ale jak se k tomu hovoru vůbec prokousat, když se mé obranné psychologické mechanismy brání, co jim síly stačí?
Není asi zcela férové hodnotit přísně knihu, která vznikla v jiném světě. Přestože se však autorem popisované myšlenkové procesy a motivace společnosti nijak nemění, v popularizaci davové či skupinové psychologie i sociologických poznatků přínos knihy patrně končí. Ani na to nemyslete poskytuje určité nápovědy, jak se lépe vyznat v našem vlastním uvažování, zvlášť v konfrontaci s odlišným úhlem pohledu. Pomoct nám ale docela nemůže. To už budeme muset zvládnout sami.
MARSHALL, George: Ani na to nemyslete. Proč nás mozek ignoruje klimatickou změnu. Brno: Host, 2022, 348 s.
