I miss you, Jack

Fňukání nad neexistujícími meziřádky

2. května 2019

Zdroj: Andrew Neel, Unsplash

Nakladatelství Argo vydá v červnu novou knihu Jacka Kerouaca s názvem Dobrá bloncka. A v říjnu si připomeneme smutné výročí: 50 let od jeho sebevraždy. O Kerouacovi se proto určitě objeví velké množství článků, debat i rozhovorů. Já na to půjdu trochu od lesa: proč se dnes smiřujeme s plytkými obsahy travel blogů a proč po knihách o cestách a tuláctví nevyžadujeme ani kapičku umění?

Jen v nakladatelství Argo půjde o Kerouacovu čtrnáctou knihu, tentokrát o antologii dosud nevydaných publicistických textů i povídek. Kerouac ovlivnil generace spisovatelů, ostatně svým Na cestě dal vzniknout beatnickému manifestu. Jak o něm řekl Allen Ginsberg, „Jack Kerouac, nový Buddha americké prózy, hýří talentem a vytváří spontánní bopové vyprávění a současně původní klasiku moderní americké literatury.“ A já přemýšlím, nakolik by se inspirace jeho texty hodila současným českým cestopiscům, kteří možná mají v nohou tisíce kilometrů, ale jejichž knihy jsou pouhým líčením toho, co na cestě viděli. Síla Kerouacových románů tkví v jeho vlastním pátrání po smyslu, po Bohu, a v pozorování světa kolem. Nic takového na pultech nakladatelství nenacházím.

Ne že by v Česku nežil vůbec nikdo, kdo by nedokázal o svých cestách mluvit tajemně a jehož knihy by nevykazovaly literární hodnotu: máme například básnickou sbírku Petra Krále Město je náš les, kterou čtu od jejího vydání v roce 2014 opakovaně. Jeho Láska k Benátkám a chuť na Pardenone jen dokazuje, že básně nejsou jediným žánrem, ve kterém dokáže vykreslit kouzlo míst. Avšak mimo Krále nacházím jen několikasetstránkové popisy cest, které postrádají napětí a kouzlo, připomínají svou existencí spíš merch dané osoby než produkt literatury. Možná, stejně jako v duchu poezie, si dnešní svět prostě tolik kvalitní literatury nežádá a stačí mu jednoduchá a rychlá forma, do které se pravidelně nalévá to samé (az se v rychlosti zapomina treba na diakritiku).

V době, kdy můžeme všichni bez problémů a poměrně levně cestovat, toho také spousta lidí využívá. Na cesty nás lákají police plné knih o toulkách světem známějších či méně známých lidí (nehledě na tuny blogů, na jejichž rozbor už v tomhle textu opravdu není místo)  – na mě však působí dojmem, že spíše hledají neobvyklý způsob, jak cestu podstoupit a pak co nejlépe prodat. Pro cestu (a v důsledku pak i pro název knihy) volí „zajímavý“ dopravní prostředek: Embéčkem až na konec světa (pro neznalce aut – jde o škodovku), Sí, vole (Jan Révai a Pavel Liška na motorkách), nesmí chybět 7777 kilometrů – Stopem Jižní Amerikou, a rovnou doubleshot Saudade – na kole a v kajaku kolem světa. Ke srovnání Kerouacovy názvy: Osamělý poutník, Big Sur, Andělé zoufalství, Můj bratr oceán.

Jack Kerouac, nový Buddha americké prózy. / Zdroj: Wikimedia Commons

Poslední zmíněný dobrodruh na kole i v kajaku Matěj Balga ve své anotaci knihy na Kerouaca sám naráží:„(…) Mladý cestovatel se vydal hledat ztracenou lásku a léčit své rány tam, kde ožívají romány Jacka Kerouaca.“  Anděly zoufalství (též překládano jako Andělé pustiny) vozí s  sebou a často to připomíná. Jenže všechny náznaky Balgovy kreativity (ne nepodobné Kerouacovu slohu) můžeme najít jen v krátkých snových úsecích, kde propojuje zážitky s úvahami – ty ale vždy převálcuje drtivě podrobný popis míst nebo (v horším případě) vlastních střevních problémů. Kerouacovy knihy neprosluly popisem sledu událostí, ale zachycením obrazu jedné generace.  Balga (a evidentně jeho ne moc pečlivý editor) zapomíná, že Kerouac nám Ameriku vybásnil v lidech, se kterými se válel na korbách náklaďáků. Jeho filosofování nepřipomínalo rozšířené Citáty.net.

Síla Kerouaca je v pozorování. Jeho romány i povídky jsou svědectvím jedné éry tuláků – a zároveň jsou věčné. Cestovatelé, kteří si myslí, že jsou po jedné dlouhé cestě schopni napsat knihu (a taky ji napíší), se zapomínají dívat kolem sebe dost pozorně. Nesnaží se inspirovat čtenáře k vlastnímu dobrodružství; pokud ano, všechny jeho choutky zabíjí plytkým popisem cest namísto zážitků, po kterých bychom toužili také. Kerouac byl spisovatel, ale čím jsou současní čeští cestovatelé? Autory knih? Zápisníků? Kde je něco víc než seznam zastávek? Kde je báseň sepsaná ze zvuků Moře?

Je tu jeden podstatný důvod, který má na extrémním zahlcení knihkupeckých pultů cestopisy svůj podíl: nekorunovaný princ českých cestovatelů Ladislav Zibura. Možná je to jeho upřímností („Cestuji občas, ale mluvím o tom velmi často.“), díky které pro mě z linie špatných autorů trochu vybočuje. Ale pod vrstvou humoru se žádné skryté umění neschovává, ostatně princ Ládík to ani netvrdí a knížky pravděpodobně bere vedle svých přednášek jako další médium, kde své zážitky předat (prodat).

V zahlcení stejných názvů i námětů cestopisných knih a fotek na sociálních sítích se nemůžu zbavit pocitu, že to všechno už tu bylo a že nikdo nemůže z té záplavy popisů přírody či měst vylézt s něčím novým.

Bůhví, třeba je právě princ Ládík charakteristickým jazykem naší doby. Chceme se zasmát, chceme něco lehkého, něco dobrodružného, jako je Ziburovo osamělé pěškocestování. Knihu spíš sledujeme jako historky pro pobavení, než abychom měli pocit, že se pod tím deštěm schováváme spolu s ním. A že by nám něco předal z magie míst? Spíš ne.

Zatímco Kerouac od svých fanoušků zoufale běsnících po seznámení utíkal ke břehům moře a své putování nazýval velkým stupidním příběhem (Big Sur), dnes svým obdivovatelům prostě tuláci kráčí vstříc. Celé se to převrátilo, a když to tak počítám, moc umění nám z toho nevzniká.

Je možné, že tu fňukám nad něčím ztraceným, ale když vychází Kerouacova další kniha, třeba nebudu jediná, kdo si ji koupí nejen kvůli jeho zvučnému jménu. Zbytek holt ocení přísun dalších a dalších popisů cest a vyčerpávajících vnitřních monologů osamělých poutníků, případně už prostě nebudou číst nic jiného než toho Ziburu, který právě připravuje svůj čtvrtý bestseller v Moldávii. Předpokládám, že Královu sbírku odložím, teprve až někdo přeloží Kerouacovy básně. Nebo že by snad byl na obzoru přece někdo?