Jiří Havelka vykuřuje politično z divadla Husa na provázku
5. prosince 2022
Známá brněnská scéna se v nové sezóně rozhodla vrátit ke kauze, kterou před čtyřmi lety spustilo uvedení inscenace Naše násilí a vaše násilí. Vykouření krátce po premiéře obdrželo řadu pozitivních recenzí. Spíše než o rekonstrukci zmedializované kauzy se však jedná o bezzubou apologii umělecké svobody, které v cestě nestojí žádná vnější autorita.
Málokdy se stává, že by pouhé oznámení a následné uvedení inscenace spustilo celospolečenskou debatu, v níž by se vyjadřovali přední představitelé státu i církve. To se podařilo bosensko-chorvatskému režisérovi Oliveru Frljičovi se slovinským ansámblem Mladinsko Gledališče, jenž byl pozván na festival Divadelní svět Brno. Emocionální přijetí ještě více vyeskalovalo, když v průběhu představení na jeviště vstoupily zhruba dvě desítky diváků obléknutých v modrých tričkách s nápisem Slušní lidé. Ti se pomocí píšťalek snažili průběhu představení zamezit. Jednalo se o sympatizanty politického uskupení Slušní lidé, jehož někteří členové mají blízko k extrémní pravici a fotbalovému chuligánství z devadesátých let. Potyčka nakonec skončila u soudu a většina účastníků obdržela peněžní pokutu, jež ale byla nakonec promlčena.
Kauza přiživila všeobecné pobouření, jehož projevy bylo možné číst na sociálních sítích a v komentářích pod přibývajícími články, které plnily bulvární plátky, ale i seriózní tisk. Přestože představení v Brně zhlédl málokdo, o to víc měli někteří potřebu vyjádřit své rozhořčení. Mnohým vadilo jednak nakládání s penězi daňových poplatníků a jednak dehonestace státních a křesťanských symbolů. Během představení totiž došlo ke znásilnění muslimky Ježíšem a vytahování národní vlajky z vaginy. V tuzemských intelektuálních kruzích byla inscenace hodnocena spíše jako povrchní a křiklavá, nehodná takové debaty a pozornosti, které se jí dostalo. Po několika letech si mnozí stále pamatují společenské pozdvižení, ale málokdo tuší, o čem měla inscenace původně být. Tento zdánlivě paradoxní moment inspiroval režiséra Jiřího Havelku k přípravě Vykouření.
Znak znaku znakem
Při vstupu do sálu diváky uvítá vůně pryskyřice linoucí se z vonných tyčinek a uklidňující zvuk buddhistického hudebního nástroje bódhi. Název Vykouření lze číst jako očištění divadelního prostoru od všemožných nánosů: laických názorů, nepatřičné medializace a obecně jako zasahování veřejné sféry do umění. Očištění souvisí i s jasně vymezeným chápáním divadla.
Před diváky vystoupí herec a ironickým tónem vysvětlí, že divadlo je pouhou reprezentací, načež odrecituje definici sémiózy. Vykouření tedy poměrně jasně vytyčí, jak by divadlo mělo být chápáno – jako systém znaků, jenž vzniká a zaniká během představení, jako úzká komunikace mezi herci směrem k divákům, která se ale netýká jich samých ani mimodivadelní skutečnosti. V Havelkově pojetí zjevně divadlo neodkazuje za sebe; znaky tu stojí zdánlivě samy o sobě a divák se má kochat vrstvením významů z estetického odstupu. Tento přístup se pak inscenace snaží obhájit.
V následující scéně herci za pomocí rekvizit různě rekontextualizují pozici Ježíše zavěšeného na kříži, aby divákům znakovost názorně předvedli. Ten se během několika vteřin mění v gesto obejmutí, dopravního policistu nebo třeba gymnastu na kruzích. Nevinné pohrávání si s křesťanským symbolem vzápětí nahrazuje vědomě problematický symbol. Herec použije čokoládový puding, který nechá spadnout na zem jako exkrement a kydanec si poté začne mazat na obličej. Dál se postupuje vrstvením politických kontextů: takto zobrazeného černocha nejdřív popravuje člen Ku-klux-klanu, sundání kápě kata odhaluje muslima, který se přehozením šátku kolem ramen mění na katolického pohlavára.
Paní z Aše a paní z Frýdlantu
Podobně se zachází i se scénou znásilnění, která ve hře Naše násilí a vaše násilí vyvolala největší pobouření. Znovu a znovu je pozice dvou lidí v koitu kladena do různých kontextů. Může nás pohltit úzkost při sledování oslav folklorního svátku založeného na násilí na ženách a můžeme se zasmát znasilnění ženy na vozíku, kterou agresor hodí na zem. Vykouření tak neustále připomíná, že vše je jen „jako“ a závisí pouze na divákovi, které stanovisko zaujme. Jak se dozvíme ve zmíněné sémiotické přednášce, představení se dotváří až v interpretaci diváka. Divadlo pracující s explicitně politickými významy se tak elegantně zbavuje společenské odpovědnosti a veškeré břemeno převádí na publikum.
Blackfacing a inscenované znásilnění mají za účel pobouřit, stále ale souvisí s režijním konceptem. Ovšem zcela mimo tento záměr vystupuje opakovaně nevhodný „vtip“ na účet potenciálních diváků. Několikrát je deklamováno, že v hledišti sedí možná lidé z Frýdlantu či z Aše, kteří jsou posléze konkretizováni i profesně jako prodavačky. Pokus o humor ztroskotává na silném nepoměru v tom, kdo je zesměšňován a kdo se vysmívá. Zatímco lidé z nižší společenské třídy a s menším kulturním kapitálem jsou bráni na paškál téměř neustále, intelektuálové se oběťmi jízlivého humoru stávají zřídkakdy. Havelka se znovu dostává do vlastní pasti, když se karikování nejasné kategorie čecháčkovství vždy vyjeví jako skrytý a nereflektovaný klasismus. Zjevně se totiž také sází na to, že nikdo takový jako prodavačka z Aše (ale ani z Brna) v hledišti nesedí. Až vyloženě hloupě celý vtip vyznívá po přečtení anotace k letošní dramaturgické sezóně s názvem Čas srdce, kde je napsáno, že „lidsk[á] schopnost humoru dokáže smiřovat zdánlivě nesmiřitelné“. Havelka tak zároveň popírá obhajovanou koncepci, že divadlo neodkazuje na svět kolem. Jak bychom však mohli tento vtip pochopit, když ne skrze mimodivadelní, to jest společenský kontext?
Pozadí Vykouření
Obhajoba autonomní sféry umění rezonuje v kontextu nedávné debaty, kterou vyvolalo uvedení Hřebejkova seriálu Pozadí událostí na České televizi. Vlna kritiky se snesla nejen z očekávaných feministických pozic, autorům bylo spíláno i za odfláknutý scénář a dramaturgii. Debata otevřela zajímavé téma vztahu autora, díla a jeho kontextu. Tato otázka je přítomná také v samotném seriálu, kde v cameu vystoupí Jiří Peňás, aby vysvětlil, že umění pozbývá společenských kontextů a hlásí se pouze k jiným uměleckým výpovědím. Literární kritik a publicista obhajuje přístup, v němž „je umění vyjímáno z politických, společenských i biografických kontextů,“ jak trefně nastínila Eva Klíčová ve svém článku Tři géniové a klíč k určování vagín. Urputná snaha o depolitizaci však v kontextu kulturních válek a vlivem jejich dostředivé síly tento přístup již dávno zpolitizovala. Mimo umění ve společnosti totiž existují témata, o něž se vede politický spor. Redefinice zákonného pojmu znásilnění nebo i debata o reprezentacích jinakosti jsou v současnosti součástí tohoto procesu. Vždy když dochází k obhajobě apolitického chápání umění, stojí za ním politická motivace, jelikož již existuje silná protiváha, která tento přístup odmítá a vůči které se vymezuje.
Vykouření a Pozadí událostí se sice liší v uměleckém žánru, mají ale až nečekaně mnoho společného. Kromě časové blízkosti a osobnosti Jiřího Havelky, jenž v seriálu vystupuje jako hlavní postava, je to zejména obhajoba velice podobného, ne-li stejného pojetí umění. V obou dílech lze cítit až křečovitou snahu chránit je před kontextovým čtením, a tedy i politizací. Divadlo zjevně může být obscénní a kontroverzní, nemáme se jím ale nechat pohoršit. Seriál může bezstarostně zobrazovat mocensky problematické reprezentace partnerských vztahů stejně jako divadlo může bez ohledu na společenský dopad znevažovat důležité kulturní symboly.
Čtěte také:
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá
Přestože akt přerušení představení ze strany Slušných lidí byl neadekvátní, je potřeba kriticky reflektovat i chápání divadla a autorství, jež je zbaveno jakékoliv odpovědnosti. Akt vyjádření názoru divadelních tvůrců se liší od aktu občanského vyjádření. Jinak řečeno divadelní inscenace a běžný divák nejsou ve stejné mocenské pozici. Hlavní odpovědnost tedy nenesou diváci, kteří si znak sami vyloží, ale autor, jenž znak s určitou intencí a předporozuměním do inscenace vkládá.
Co se kontextu týče, ani ten nevzniká pouze na divadle. Dílo vnímáme vždy už v dobovém kontextu, i když intenzita vztahu se může lišit. Vždy tedy existuje napětí mezí autonomií a jeho závislosti na vnějších autoritách. Toho si je do určité míry vědom sám Havelka, jenž na konci představení nechává zaznít různé názory na Frljičovo představení. Zaznívá mezi nimi i režisérova obhajoba, která v důsledku jen znovu připomíná v inscenaci neustále omílanou poučku, že „divadlo vzniká až v hlavách diváků“. Havelka tím elegantně potvrzuje svou vlastní tezi.
Nejvíc podezřelá se však jeví potřeba obhajovat čistotu umění. Přestože Vykouření se odkazuje na ojedinělou mediální kauzu, jeho cílem je obhájit koncepci, jež má mít obecnou platnost. Samotná obhajoba však poukazuje na fakt, že divadlo fungující pouze jako znak neexistuje. Vykouření nelze chápat bez jeho společenského kontextu – bez kauzy, na kterou odkazuje. Havelka i Hřebejk tak pouze ilustrují pojetí umění, jaké by podle nich mělo být. Oba nicméně tuší, že tomu tak doopravdy není.
Autorem fotografie je David Konečný.
Recenzi sepsali Václav Křenek, Kamila Schewczuková, Sára Sichingerová a Štěpán Truhlařík.
Vykouření. Režie: Jiří Havelka. Dramaturgie: Martin Sládeček. Scéna: Martin Ondruš. Kostýmy: Luděk Kellner. Rekvizity: Petra Jiránková. Asistent režie: Ctibor Němec. Herci a herečky: Dalibor Buš, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Milan Holenda, Dušan Hřebíček, Jan Kolařík, Sylvie Krupanská, Tereza Maxmilián Marečková, Dominik Teleky, Tereza Volánková, Zdislava Začalová. Premiéra: 11. listopadu 2022.