Liliputin: povídky z literární rezidence
3. ledna 2023
Sbírka Liliputin Jana Němce nese podtitul „povídky z války“. Pětice krátkých próz je jistě „o válce“, ve svých nejsilnějších momentech se věnuje paradoxně její nepředstavitelnosti. Neobeznámenost s prostředím, v němž se válka odehrává, i absence hlubší osobní zkušenosti jsou na textech nicméně znát. Výsledek je příliš plochý na to, aby fungoval jako sebereflexe neschopnosti českého čtenáře pochopit hrůzy války, a plný sekvencí, které v sobě mají pachuť exploatace.
Mezi povídkami situovanými „na Západ“ a „na Východ“ je na první pohled patrný zásadní rozdíl v tónu. Texty sledující Čecha či německý pár jsou psané spíše civilním jazykem a jejich subjekty reagují na absurdní či zdrcující situace s velmi lidskou směsicí šoku, předsudků a racionalizací; oproti tomu povídky situované v Ukrajině či Rusku jsou výrazně více stylizované. Neuvěřitelnost válečných situací se mísí se snovostí vzdálených vzpomínek či drogových oparů.
Spíš horečnatý sen než sonda
V povídce Akvárium se prolínají zdánlivě civilní popisy postupného rozpadu infrastruktury Mariupolu s takřka magicko-realistickými scénami osvobozování koní z ostřelovaných stájí a fantaskními obrazy nadpřirozené dívky v černé noční košilce a síťovaných punčocháčích. Válkou zasažené město se stává prostorem, ve kterém je možné všechno. Zároveň se v tomto snovém oparu vytrácí takřka cokoliv, co by činilo tuto zemi za hranicemi běžného představitelna právě Ukrajinou. Rušivý dojem, který budí občasná přítomnost místního názvu či obecně známé válečné reálie, jako byl nápis „DĚTI“ u mariupolského divadla, se v jinak velmi stylizovaném až archetypálním příběhu s jistou velkorysostí dá interpretovat jako záměrný kontrast.
Ještě odpoutanější od jakéhokoliv místního či časového ukotvení je povídka Lepidlo, která sleduje partu výrostků bez domova squattující ve vybydleném sklepě, kam se náhle nahrnou obyvatelé domu schovávající se před bombardováním. Horečnatý styl a rámování, v němž se střídají rauše z čichání lepidla a zkreslené vzpomínky, tuto obraznou neurčitost umožňují. Nejsilnějším prvkem povídky jsou právě momenty, kdy si čtenář uvědomí, že zcela snově působící situace nejsou striktně vzato nerealistické – proč by v opuštěném dětském domově nečekala skupina ruských dezertérů připravených vzdát se naprosto komukoliv, kdo vzdáleně připomíná ukrajinskou armádu?
Tyto křehké kontrasty bohužel nabourávají scény, které nejsou zdaleka tak subtilní. Některé pasáže povídky jsou natolik excesivní, žánrově příznakové, emočně přepálené (dlouhá scéna, v níž je násilnický vychovatel v dětském domově nucen k felaci nabité pistole), že ani ty nejexplicitnější snahy o rámování umožňující nadsázku, jako je otevřené zpochybňování důvěryhodnosti vypravěče a zdůrazňování drogově zkreslené optiky, je nezbavují exploatační pachutě.
Zde působí situovanost do probíhajícího konfliktu na škodu, jako by velmi reálné utrpení bylo využíváno k propůjčení váhy literární hříčce. U obou „ukrajinských“ povídek si lze klást otázku, co by se změnilo, kdyby byly situované do fikční či blíže neurčené země. Základní motivy spojené s otázkami představitelnosti války z české pozice by zůstaly a dobový kontext by byl všem čtenářům, kritikům i literárním historikům zjevný.
Veliká ruská duše přece potřebuje kýč
Poslední povídka sbírky, Labutě, je ve srovnání se svými „ukrajinskými“ protějšky výrazně explicitnější ve své lokalizaci. Její text je prošpikovaný povědomými, v českých intelektuálních kruzích dobře zažitými úvahami o ruské společnosti. Obsahuje odkazy na konkrétní zákony, na amalgámy virálních protestů, na ruskou duši, ruský smysl pro tragédii.
Není to sice nepravdivý, ale ani nijak zvlášť poučený pohled, ostatně Labutě sledují dvojici žen, které připravují tichý protest proti válce performancí baletu z Labutího jezera na Rudém náměstí – scény archetypálně ruské. Nutno dodat, že o ukrajinské identitě, kultuře, historii nebo politice není v celé sbírce ani povšechná zmínka.
Bylo by zbytečné kritizovat Labutě za samotnou práci se stereotypem; jak hrdinky nacvičující v ložnici taneční kroky, tak autor s klišé pracují vědomě. Labutě lze číst i jako obhajobu celého rozhodnutí k výrazné stylizaci – tezi, že určité situace vyžadují extrémní citové zabarvení a absurditu. V závěru povídky rozvíjí Němec paralelu mezi nutností tragického konce Labutího jezera, a stejně tragickým vědomým sebeobětováním obou baletek. Je zde tak prostor i k interpretaci na metaúrovni. V tomto kontextu lze číst sdělení závěrečné povídky také jako „patos je adekvátní reakcí na válku“.
Pečující ženy z Východu a feministická semetrika
Důstojné sebeobětování hrdinek Labutí („Budeme protestovat pomocí toho nejruštějšího, nejtragičtějšího a nejzbytečnějšího“) je v nápadném kontrastu s jinými vyobrazeními žen napříč knihou. Předně je třeba říct, že celá sbírka je motivů sexuality, genderu a mužsko-ženských vztahů plná. Bez nadsázky jsou v textech více přítomné než válka, která funguje ve všech povídkách kromě Akvária spíše v druhém plánu. Nevěnovat se genderovému aspektu Liliputina by znamenalo ignorovat důležitou součást knihy. První zmínka o myšlence na sex se objevuje na druhé straně sbírky, a v obou povídkách vyprávěných z pohledu mužského protagonisty jsou milostné představy zásadní a často zdůrazňovanou součástí charakterizace.
Ženy z Ruska a Ukrajiny jsou ve sbírce zobrazovány až nápadně dokonale. Tragickou důstojnost s Annou a Jekatěrinou sdílí Elina, přezdívaná Valkýra, která v Akváriu rozváží Mariupolem jídlo, provozuje svépomocnou sanitku a jako jediná zná zádušní modlitby. Jak naznačuje její přezdívka, je Elina bližší archetypu akční hrdinky, nebojí se jízlivých poznámek a většinu času tráví se zbraní v ruce a je do jisté míry definovaná svou neženskostí; kvůli zranění z dětství je jednak neplodná, jednak nápadně malá.
Dokonce i Nika, nejvýrazněji charakterizovaná teenagerka z bandy výrostků v povídce Lepidlo, přestože má ráda sex a vyhledává lepidlové rauše, je definovaná především péčí o svého zraněného přítele. Vypravěčka (Ničina kamarádka z party, která bohužel nemá nejen jméno, ale ani vlastní zájmy, minulost či tendenci jakkoliv hýbat dějem) její pečovatelské tendence ironizuje („Hotová Máří Magdaléna!“). Ve srovnání s muži, kteří jsou zmatení, pochybovační, projevují strach, sobectví, vztek, zkrátka autor nemá problém i na malé ploše ukázat jejich víceznačnost a hloubku, Rusky a Ukrajinky zůstávají v ploché, pohádkové čistotě, která je v nápadném kontrastu s vyobrazením západní ženy v povídce Zoe.
Pokud se interpretace genderové roviny v ostatních povídkách sbírky nabízí, v případě Zoe je takřka nutná. Tato povídka, kritikou chválena jako „nejnapínavější“ (Petr A. Bílek, Kateřina Čopjaková) nebo přímo „zřejmě nejlepší“ (Jonáš Zbořil) je výrazně politická, paradoxně více a mnohoznačněji, než texty zkoumající přímo lidi v zasažených oblastech. Chvála od kritiků je svým způsobem pochopitelná; příběh Zoe je velmi dobře vystavěn a závěr je skutečně naléhavý a vtahující, nečekaným zvratům byla i na malé ploše připravena živná půda, vývoj je překvapivý, ale ne nahodilý. V rámci sbírky je rovněž výjimečná tím, že tematizuje postavení Ukrajiny a Ukrajinců v rámci Evropy, přinejmenším v rámci své premisy. Děj totiž sleduje pár dobře postavených Němců na cestě za dítětem, jež si „objednali“ u surogátní matky.
Postava německé Juli se stále pohybuje na hraně mezi kritikou západního feminismu a jeho otevřenou karikaturou. Juli je sebevědomá, přezíravá akademička, která svého dobráckého muže opakovaně poučuje a otevřeně jím pohrdá. Kromě toho je posedlá sociálními sítěmi, cestu do Ukrajiny vnímá jako příležitost k sebeprezentaci, počítá lajky za fotografie ruin a povrchně si hraje na zachránkyni. Její sobectví narůstá s každou stránkou a v závěru se stává nejen načapaným pokrytcem, ale přímo monstrózní figurou.
Je mnoho důvodů, proč může obraz jejího pádu rezonovat. Vzhledem k tomu, jak klíčový prostor dostávají v povídce ironizující, ideologicky nabité fráze („‚Opravdu, mateřství je jen konstrukt,‘ zašeptala Juli, když jej hladila po vlasech“), je velmi snadné za textem vnímat povzdechy nad tím, jak to západní Evropa s tím progresivismem trochu přehání. Je zcela pochopitelné, že Petr A. Bílek popsal ve své recenzi motivaci páru k surogátním těhotenství následovně: „Manželka o to nestála, podle ní se má pokrok projevovat i tím, když břicho s dítětem narostou někomu jinému,“ přestože povídka zmiňuje i dva potraty, jimiž si Juli předtím prošla. Jejím zdravotním úskalím a traumatu, ač obojí je v povídce zmíněno, není věnován zdaleka takový prostor, jako vyprazdňovaným a parodovaným politickým a akademickým frázím.
Tyto ideologické povzdechy mohou mít nezamýšlené důsledky. V deklaracích jako „Ať si na světě existuje několik desítek genderových identit, ať si ke zkratce LGBT každou sezonu přidávají další písmeno nebo speciální znak, takže z toho za chvíli bude neprolomitelné heslo, ale on by rád trval alespoň na tom, že dítě se má narodit z těla matky,“ se queer komunita stává hromosvodem pro nesouvisející společenské problémy v rámci hořekování nad novou dobou. Přitom by se dalo s nadsázkou říct, že se celé nerovné a kruté situaci dalo předejít, kdyby Juli a Franz dekonstruovali rodinnou jednotku trochu intenzivněji, nebyli tolik fixovaní na genetický původ a dítě zkrátka adoptovali. S jistou hořkostí se dá rovněž povzdechnout nad kontrastem mezi opakovanými a zcela zbytečnými komentáři o tom, jak matoucí je koncept víc než jednoho pohlaví v Zoe a zcela přijatelnými queer ženami v Labutích, které jsou takové, jak se po nich žádá. Tragické, noblesní, tak ženské, jak je to jen možné, a především připravené se obětovat.
Ostatně stojí za to zdůraznit, že přestože vyobrazování Východoevropanek nebo konkrétně Ukrajinek jako nezkažených, zvyklých na tvrdý život a nestěžujících si na hlouposti může působit lichotivě, tento stereotyp má ale velmi reálné důsledky. Důkazem může být nespočet takzvaně solidárních nabídek ubytování pro ukrajinské uprchlice výměnou za úklid a domácí práce. Jan Němec v rozhovoru pro server Novinky.cz hovoří o tom, že literatura není od toho, aby pomáhala. Je ale rozdíl mezi – jistě nežádoucím – didaktickým kazatelstvím a mezi převzetím zodpovědnosti za to, že texty nevznikají ve vakuu, a snahou o citlivou práci s tématy, která se týkají zranitelných lidí, z jejichž utrpení si spisovatelé často půjčují punc závažnosti pro své texty.
Čtěte také:
Jako fotka z válečného safari
Liliputin je sbírka plná intencionální práce jak s rytmem jazyka, tak s konstrukcí děje. O to palčivější je otázka, za jakým účelem vznikla kniha jako taková. Je příliš abstrahující a nedostatečně poučená na to, aby nesla jakoukoliv výpověď o probíhající válce. Blíž by snad mohla mít ke zkoumání hranic představitelnosti války, k čemuž by ale bylo zapotřebí výrazné rozvinutí metaroviny, která je ve sbírce přítomná jen omezeně, a to spíše k defenzivní sebeobhajobě než k potřebnému sebezpytu.
Pokud lze Labutě číst jako obhajobu kýče a jeho potřebnosti ve vypjatých dějinných momentech, a tedy jakési sebevysvětlení na závěr sbírky, úvodní povídka Sabotér nabízí ještě výraznější prostor k interpretaci na metarovině. V první, krátké povídce, nastupuje vypravěč do auta a vyráží z Čech do válečné zóny, bez jasného cíle, je tak trochu na útěku před svým životem. Povídka kromě jeho ruminací za volantem a obligátních vzpomínek na spolužačky či bejvalky obsahuje fragmenty novinových zpráv, přiznanou nejistotu a nepředstavitelnost. Především v ní jsou také konkrétní vzpomínky na některé z prvních reakcí na válku: horečnaté nahrávání vlajek na profilovky či popularitu sbírek Člověka v tísni. Není překvapivé, že jediná povídka vycházející z přímé osobní zkušenosti v sobě má pocit ukotvenosti. Při otázkách po účelu sbírky může jedině Sabotér fungovat jako časová kapsule. Jedná se ale o zdaleka nejkratší text, který slouží především jako úvod, jisté představení pozice a teze autora. Přesahy do metaroviny se ale záhy vytrácí a objevují se až v závěrečné povídce, kde opět slouží primárně k sebeobhajobě.
Při laskavém čtení je možné hledat v absurditě některých obrazů komentář o nepředstavitelnosti války; jak jinak interpretovat rozhodnutí jako přítomnost magické náctileté dívky, sex s níž přináší smrt, v povídce odehrávající se při bitvě o Mariupol? Pokud nejde o metakomentář, jedná se tedy o provokaci? Kdo je provokován, k čemu má dojít? Ve zmiňovaném rozhovoru na serveru Novinky.cz zmiňuje Němec, že by literatura podle něj měla o světě svědčit. Liliputin ovšem není svědectvím o válce. Pokud by byla systematičtěji rozpracovaná metarovina knihy, mohla se sbírka stát svědectvím o svědectví.
Kromě sdělení první a poslední povídky se k interpretaci na metaúrovni nabízí ještě samotný název sbírky. Slovo „Liliputin“ se ve sbírce skutečně objevuje, konkrétně v povídce Zoe. Jde o nápis na karikatuře u stánku s kukuřicí, který si Juli, to ztělesnění západní arogance, vyfotografuje a následně jej sdílí na sociálních sítích. V průběhu povídky si opakovaně zálibně počítá lajky, které jí příspěvek přinesl. Jak interpretovat, že se velmi intencionálně pracující autor rozhodl pojmenovat sbírku po laciném pokusu o získání puncu relevance, po fotce od a pro cizince, kterých se válka netýká? Co si má čtenář s tímto sebeironickým pomrkáváním počít?
NĚMEC, Jan: Liliputin. Brno: Host, 2022. 168 s.
