Potápěč loví v temných vodách rodičovství

13. července 2021

Po Essex County vychází v češtině Potápěč, další starší dílo etablovaného komiksového autora Jeffa Lemira – a otevírá témata otco-synovských vztahů, replikujících se problémů minulosti a nutkání k osamělému ponoru na vlastní dno.

Jack Joseph je podmořský svářeč a se svou ženou Susie čekají na narození prvního potomka. Společně žijí v odlehlém Tigg’s Bay v Novém Skotsku, a ačkoli Jack pochází právě odsud, společně se tu usadili teprve nedávno. Susie se cítí osamělá, protože Jack, původně student humanitních věd, tráví většinu času v práci na plošině a pod hladinou u podmořských ocelových konstrukcí a potrubí. Zpočátku to může vypadat, že Jack tíhne k workoholismu nebo před čímsi utíká, postupně se ale ukáže, že ho voda přitahuje do svých hlubin a k nevyřešenému vztahu s otcem, který tragicky zemřel při potápění v moři, když byl Jack ještě chlapec. Vzpomínky se přitom vynořují postupně a dávají dohromady skládanku, která nakonec vede ke katarzi. 

Autor obálky: Jeff Lemire / Zdroj: Paseka

Způsob vyprávění přitom čtenáře nenechává v klidu. Různé roviny reality se střídají s obrazy Jackova místy blouznícího vědomí – přítomnost střídá minulost ve sledu podmořských halucinací, ve druhé části knihy se pak dostáváme do jakési alternativní reality osamělého Jacka, který bloudí časem, potkává dávno zemřelé postavy a zarytě se snaží dopátrat pravdy, najít klid, vrátit se do života, a vstoupit tak do nové role otce. Postava Jacka se téměř prolíná s postavou jeho otce, záměrná metafora je podtržena jejich fyzickou podobností, která završuje motiv opakování, cyklů a snahy o jejich prolomení.

V zajetí tekuté noční můry

Všechny vrstvy Jackova vědomí a jeho příběhu drží napříč knihou pohromadě motiv vody: bouřící oceán, do kterého se Jack noří, temný podmořský svět, kde se odehrají klíčové okamžiky vyprávění, ale i opakující se sekvence s kapajícími kohoutky — jako by Jacka už samotný zvuk kapek neodvratně vtahoval zpět pod hladinu vlastní komplikované osobnosti. V závěru knihy dochází ke smíření a voda odkapává z těl postav jako pomíjející noční můra. 

Voda je přitom i významným výtvarným prvkem. Zatímco scény z reality jsou vyvedeny v kontrastní černobílé kresbě, v podmořských, snových a halucinačních výjevech se do obrazu vkrádají (nebo možná vtékají) odstíny šedé, vodou rozpouštěná tuš a stopy štětce. Tato gestická, často až expresivní výtvarná technika ještě více posiluje pocit ztráty kontroly a rozostřeného vnímání. Funguje přitom nejlépe tam, kde tuš a její textury dostanou patřičný prostor. V některých panelech, například v emblematickém výjevu, kde Jack sedí hluboko pod mořem na rouře a jeho svářečka osvětluje okolí jasným světlem, se však nelze zbavit dojmu, že linie a plocha se tu vzájemně nepodporují. Štětec objíždí bílé světlo svářečky a také bubliny nakreslené perem. Snad by v tomto a dalších případech bylo lepší vzdát se linie ve prospěch ploch a textur, a podpořit tím hru světel, stínů a čtenářovu, respektive divákovu imaginaci. 

Rozervaní muži, pečující ženy

Postava Jacka, a koneckonců i jeho mrtvého otce, je ztělesněním osamělého mužského hrdiny stíhaného hlubokou vnitřní melancholií. Člověka, který víc a víc blouzní a až k umdlení hledá pravdu, rozhřešení, východisko nebo jakýkoli způsob, jak se skrýt před svými démony – ať už je tím způsobem závislost na alkoholu nebo z pohledu ostatních postav iritující honba za přízrakem mrtvého otce. Oba mohou připomínat chlápky z filmu Maják od Roberta Eggerse, kteří jsou uvězněni v omezeném prostoru ostrova s majákem, kde se topí ve své osamělosti, minulosti a halucinacích v gradujícím hyperestetizovaném maskulinním dramatu.

Přes prokreslenost mužských postav, nebo možná právě pro ni, zamrzí v Potápěči plochost postav ženských: Jackovy manželky Susie a jeho matky. Ačkoli Susie v knize zpočátku prostor dostává, nevykročí z narýsovaného obrysu rozumné a chápající (a samozřejmě pečující!) ženy, která se jako charakter vyvíjí leda tak od empatie k vyčítání a od vyčítání k trpné odevzdanosti. Chybí Susiin pohled na věc nebo naděje, že by nás mohla čímkoli překvapit.

Čekání na autobiografickou vlnu

Po Potápěči jsem sáhla proto, že mě zajímá komiks jako osobní zpověď, autobiografické vyprávění, které se vypořádává s rodinnými a obecně vztahovými dramaty. V české produkci původní tvorby dominují historické komiksy, životopisy či adaptace literárních klasik a v překladových komiksech superhrdinové či tvorba pro mládež – „autobio“ tu stále čeká na své objevení. Přesto se najdou tvůrci, tvůrkyně i instituce, kteří na prolomení ledů vytrvale pracují. Loni vyšla hned dvě komiksová alba tematizující tělo: Bez vlasů a Bezdětná. Nakladatelství Paseka (ve kterém vyšel i Potápěč) čile překládá a vydává zahraniční komiksy o dospívání a vztazích (Jedno obyčejný léto, Laura Deanová mě už zase nechala). Ve stejné době jako Potápěč vychází v češtině také Gender Queer a Pecka – druhé z těchto děl se rovněž věnuje tématům spojeným s rodičovstvím, partnerstvím a různými podobami rodiny. Podobně jako Potápěč operuje na půdorysu několika týdnů a velmi málo postav. Ty jsou však všechny plasticky popsané včetně pestré škály vztahů – rodinných, partnerských, rodičovských.

Čtěte také: Léto nemusí být jen prosluněná pláž

Potápěč je oproti tomu dramatem jednoho muže: osamělým, hlubokým ponorem do ztrápené duše mořského vlka, který si všechno stejně chce a potřebuje vyřešit sám. Rodinné vztahy a vedlejší postavy obecně tu plní pouze úlohu jakéhosi katalyzátoru – neúprosně se přibližující otcovství je jako deadline k vytažení vlastních kostlivců ze skříní. Jako sugestivní popis cesty až na dno panického strachu z vlastní nedostatečnosti a nepřipravenosti ale funguje skvěle – a nachází cestu na světlo.

LEMIRE, Jeff: Potápěč. Praha: Paseka, 2021. 220 s.