Kánon 4.0 aneb Klasika v době digitální
9. května 2019
Balada Dceřina kletba v inscenaci Kytice činohry Národního divadla. / Zdroj: Archiv ND (Pavel Hejný)
Máj a Kytice se pravidelně umisťují na seznamech maturitní četby, z této množiny děl patří dokonce mezi nejčtenější, a spousta z nás už z hlavy nikdy nevyžene pověstné „Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“ či tleskot zeleného mužíka. Očividně neztrácejí na atraktivitě ani přesto, že autoři těchto klasických a dnes již kanonických děl se narodili před více než dvěma sty lety, a nebude trvat dlouho než díla samotná dosáhnou stejného stáří. Máchova naléhavá lyrika a Erbenův baladický tón však nelákají a nefascinují jen čtenáře, stávají se totiž inspirací filmovým i divadelním tvůrcům, kteří jim dávají znovu ožít. A tak je možné, že i v roce 2019 se v repertoáru Národního divadla objevuje nová inscenace Kytice Karla Jaromíra Erbena, která tak však jen doplňuje již rozsáhlý archiv existujících filmových a divadelních ztvárnění.
Každý, kdo se přitom ve 21. století rozhodne přepracovávat kánon české literatury, se nepochybně vystavuje nemalému množství těžkostí, se kterými se pro dosažení smysluplného a zdařilého výsledku musí vypořádat. Zejména by k tomu však měl mít jasně formulovaný tvůrčí záměr – chci satiricky zesměšnit význam, popularizovat a přiblížit klíčové prvky, nebo se zaměřit na jiné motivy než sám autor či dosavadní interpretace? Na inscenaci či adaptaci totiž v prvé řadě nelze nahlížet jen jako na pouhé kopírování, mělo by jít o bytostně interpretační záležitost, a to zejména v případě, kdy máte za předlohu poezii. Co stojí za tímhle nevyhasínajícím pramenem inspirace?
28. února a 1. března měla v Národním divadle premiéru nová inscenace Kytice. / Zdroj: Archiv ND, Pavel Hejný
Začněme u filmu. Podobně kanonického charakteru jako samotná Kytice nabyla její filmová adaptace v pojetí Františka A. Brabce z roku 2000, která dala vizuální a hudební rozměr sedmi baladám. Vzhledem k epickému charakteru Erbenových balad se (zdánlivě) neotvírá tolik prostoru pro vlastní tvůrčí iniciativu, a film tak spíše jen naplňuje jakousi potřebu digitalizovat psané dědictví, dát mu konkrétní podobu a hlas. Nicméně i přes relativní jednoduchost a nekonfliktnost počinu se stal uspokojivým minimálně právě pro popularizační účely, aniž by svou interpretací Brabec výrazně zasáhl do samotného smyslu díla. Jeho film se tak vlastně stává nutným stínem knižní předlohy a vzdává se nároku fungovat samostatně. Stejný režisér však o osm let později sahá znovu do archivu českých klasiků, tentokrát si o něco víc tvořivě pohrává s Májem a vzniká dosti svébytný výraz, který z lyrického útvaru abstrahuje ucelený milostný příběh Jarmily a Viléma a jejich tragického osudu. Ačkoliv nepochybně i láska je jedním z témat Máchovy poemy, filmová adaptace postavená jen na milostných motivech je nutně zkreslující, jelikož redukuje mnohovrstevnatý Máj na zjednodušující tragickou love story. Lyrismus (navíc Máchův!) je nicméně v tomto případě nevyhnutelným úskalím a sám jako by se vzpíral materiálnímu uchopení.
Jeho nepřekonatelnost se však vzápětí jeví jako zdánlivá, stačí když se člověk přesune na divadelní jeviště, konkrétně Nové scény Národního divadla, kde měl v březnu 2012 premiéru osobitý počin režiséra Davida Prachaře a choreografa Václava Kuneše se souborem 420PEOPLE, totiž dramaticko-recitačně-hudebně-taneční (!) inscenace Máchova Máje. Tvůrci vytvořili z mnoha různých způsobů vyjádření, rámovaných „pouhou“ recitací, audiovizuálně bohaté ztvárnění lyrické básně, dokázali se oprostit od vnucování dějovosti, a přesto podtrhnout klíčové momenty, postihnout pocity a nálady lyrického mluvčího, a navíc všemu dodat přesah. Jako by se čtení pozorného diváka zhmotnilo a dalo nový rozměr všem proneseným slovům. Jako by teprve zhlédnutí představení bylo poslední stránkou, a vy z něj odcházíte s pocitem, že konečně víte, o co šlo. Nebylo potřeba vymýšlet zjednodušující taktiku, stravitelnější formu, nic – stačilo si to jen zažít a jako by právě toto prožití dodalo skutečnou hodnotu Máchovým veršům.
Máj jako (nejen) taneční vystoupení v podání 420PEOPLE. / Zdroj: Archiv 420PEOPLE, Pavel Ovsík
Podobné očekávání ve mně vyvolalo ohlášení již na začátku zmiňované inscenace Kytice Karla Jaromíra Erbena, tentokrát v Činohře Národního divadla pod vedením režisérského tandemu SKUTR. A o co výhodnější a snazší se může zdát práce s epickými baladami obsahujícími děj, o to náročnější je přinést jakýkoliv inovativní prvek. Má loňská zkušenost s totožnou inscenací Hereckého studia Švandova divadla, neúmyslně groteskní až schizofrenickou, se skutečně originálním užitím prvků z Brabcova snímku, na optimismu příliš nepřidala. Čím déle se však přede mnou odehrávala nová Kytice, tím více se obavy postupně rozplývaly a duo Kukučka–Trpišovský spolu s herci v čele s Františkem Němcem a Ivou Janžurovou ukázali stále přítomnou pokoru k jednomu ze základních textů české kultury. Již rámcové ohraničení vybraných balad čtenářsky náročným Záhořovým ložem vypovídá o jisté tvůrčí odvaze, přestože zbytek patří spíš mezi klasiku (nechybí Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat aj.). Z palety Erbenových motivů se tvůrci rozhodli podtrhnout jako klíčové zejména zločin a trest, vztah matky a dcery, rouhání a pokání. Zaměření se na dílčí aspekty, namísto přehnané ambice zachytit Kytici ve své celistvosti, tak dává vzniknout harmonickému a kompaktnímu celku. Veškerá síla vyjádření už pak spočívá v samotném ztvárnění, práci s prostorem či audiovizuálními efekty. Některé balady dostávají plnohodnotný prostor pro vyjádření, využívají potenciálu scénografických možností a těží z baladického tónu maximum (třeba Holoubek či Vodník), některé sází na recitaci a pouhé náznaky, a ty doznívají v mrazivém nedořečenu (Polednice). Zdánlivá nemožnost inovace je tak přemožena maximální snahou zanechat v divákovi pocit tragična a inscenace se dostává alespoň na práh toho, čeho byl schopný Máj v podání Prachaře a 420PEOPLE.
Vdova z balady Holoubek topící se v bouřlivé vodě. / Zdroj: Archiv ND, Pavel Hejný
Inscenací a adaptací Máchy i Erbena bylo samozřejmě několik (v databázi Divadelního ústavu je jen od roku 1945 zaznamenáno 57 různých inscenací Kytice), ale i takto zúžený pohled na tuto problematiku ukazuje, že i dnes má smysl inscenovat klasické kanonické dílo, aniž by se jednalo o znouzectnost. Je jen otázkou, zda je cílem prostě jen dostat text na obraz či jeviště, zjednodušit percepci a vyjít tak vstříc multimediální době, aniž by však adaptace vykročila ze stínu své předlohy, nebo zda chtějí tvůrci s možnostmi, které skýtají mimotextové formy vyjádření, ukázat opravdovou podstatu literárního díla a dát jej čtenáři zažít na vlastní kůži, a tím vytvořit zcela svébytný formát. V početném a stále se rozšiřujícím repertoáru můžeme vidět obojí. Pokud je jediným důvodem pěstění a popularizování „národního klenotu“, pak to více než o národní hrdosti vypovídá o zoufalém hledání úniku z kulturní vyčpělosti. O to víc pak vynikají ti, které i tak staré texty dokážou inspirovat a pobídnout k hledání (a nalezení!) nových neotřelých cest, které nesou a živí Máchův a Erbenův odkaz mnohem lépe.
