Sportu zdar! aneb Jak se zrodil moderní kolektiv
27. KVĚTEN 2021
Zdroj: Wikimedia Commons
S přeměnou společnosti i rozvojem vědy a průmyslu v 19. století vznikají velkoměsta, urbánní prostředí pomalu prostupuje běžný i umělecký život a začíná se formovat moderní městský kolektiv. Větší množství volného času poskytuje všem vrstvám společnosti širší možnosti vyžití a přináší s sebou i zvýšenou pozornost na tělesné zdraví. Vznikají sportovní kluby, umělecké skupiny i muzea hygieny.
Přerod v moderní společnost reflektují umělci skrze integraci městského prostředí do uměleckých děl i skrze postupné ozvěny kolektivismu. Zatímco Charles Baudelaire, označovaný za prvního moderního básníka, se ve své poezii procházel po Paříži osvětlené pouličními lampami a městskou masu popisoval jen jako nezúčastněný pozorovatel, pro další generace básníků už se kolektivní duše moderního davu stala nedílnou součástí tvorby. Ať už se jednalo o zoufalé výboje individualismu období fin de siècle, v němž se básnický subjekt tvrdě vymezoval vůči masové společnosti a přijal raději místo vyděděnce, nebo o nalezení existenciálního východiska uvnitř kolektivu.
Proměna životního tempa městské společnosti se v 19. století velmi rychle projevila také demokratizací sportu, a to jak jeho aktivním provozováním, tak například přístupností fanouškovských tribun pro široké vrstvy obyvatel. Právě v tomto období založil Miroslav Tyrš tělovýchovný spolek Sokol (1862), jenž si kladl za cíl morální i fyzický rozvoj národa, a 20 let poté uskutečnil první masovou událost sokolského sletu. Sportovní aktivity od 60. let výrazně ovlivnil také francouzský vynález vélocipédu, tedy jízdního kola. Přestože se první Tour de France jela až v roce 1903, velké závody se začínaly konat už ve „zlatém věku“ cyklistiky v 90. letech. S nimi také vznikly první kluby velocipedistů, mezi nimi i spolek Slavia. Kromě toho se celospolečenským fenoménem fyzického vyžití stala koupel pod širým nebem, a budovaly se tak první plovárny.
Jan Preilser: Kopaná (1901/2) / Zdroj: Západočeská galerie
Těsně na přelomu 19. a 20. století se institucionalizovala kopaná – vznikly první svazy, kluby a stavěly se i první stadiony, aby ohraničily fotbalová hřiště od veřejně přístupného urbánního prostoru. Sledování kopané, původně vyhrazené zejména pro britské vyšší vrstvy, se velmi rychle stalo masovou zábavou a těsně před první světovou válkou už patřilo fotbalové fandění do běžného života pražského obyvatelstva. Demokratizace fotbalu přitom neznamenala jen to, že se proměnil z vysoké kultury na zábavu lidových mas. Právě fotbalové diváctví se v tomto období stalo celospolečenským fenoménem. Vášnivými diváky utkání Slavie se Spartou byli například i skladatel Vítězslav Novák či spisovatel Egon Erwin Kisch.
Sportovní euforii prvního desetiletí přerušila první světová válka, která zasáhla celou společnost, přinesla s sebou novou vlnu kolektivismu a zároveň definitivně zpochybnila váhu individuálního osudu. Osobní prožitek jednotlivce tak převážila potřeba společné sounáležitosti – což koneckonců demonstruje i vznik uměleckých skupin jako byl avantgardní Bauhaus, Devětsil či Skupina surrealistů.
Uzdravení oslabeného těla
V období po první světové válce navíc dochází k proměně pohledu na tělesnost, vnímání role sportu a kultivace těla obecně. Zatímco muž se z války buď nevrací vůbec, nebo jako invalida, poválečná žena se ujímá práce. Nedochází sice k výměně genderových rolí, minimálně v evropském kontextu se ale vytrácí extrémní maskulinita původních siláků, kterou nahrazuje racionalita a praktičnost.
Společností silně rezonuje důraz na péči o zdraví. To mimo jiné dokládá i zakládání prvních muzeí hygieny, která se soustředila na vzdělávání lidí v oblastech veřejného i soukromého života. Základem tělesné vitality přitom nebyla hygiena v dnešním úzkém slova smyslu, ale spíše obecný požadavek na účelnost všeho, s čím člověk přichází do denního kontaktu. Proměnou tak v tomto období prošlo bydlení (funkcionalistické interiéry Adolfa Loose), vybavení domácnosti, stravování, oblečení (zejména ženské) i péče o tělo a žádoucí způsoby cvičení. „Zdravý jedinec byl předpokladem celého obrozeného společenství. Mohl tedy přispět k jeho prosperitě. [...] Racionalizace těla a jeho kontrola měly být cestou jak uchopit sama sebe a byly obecně uznávaným a veřejně propagovaným nástrojem na budování společenského statusu,“ píše ve stati Postřehy k drážďanskému muzeu hygieny novinářka Alžběta Plívová.
Nutnost fyzického vyžití tak nevymizela ani v meziválečném období. Na počátky atletických klubů i jejich ideu morálního a fyzického rozvoje národa navázala pohybová osvěta první republiky. Jak upozorňuje Josef Vojvodík v knize Imagines Corporis věnované tělesnosti české moderny a avantgardy: „Sportem byla na počátku dvacátých let 20. století demonstrována a celebrována nejen dynamika života, ale také tempo jako nový fenomén masové kultury v podmínkách civilizační moderny a velkoměstské industriální společnosti.“ Vitalita a péče o zdraví se staly základem obrody zasažené společnosti – představovaly nadějné východisko z kolektivní bolesti způsobené světovou válkou.
Tanec v přírodě, doma i v poezii
Domácí cviky doporučovala Milča Mayerová například v Lidových novinách. / Zdroj: Moravská zemská knihovna
Kultivace těla se stává nejen fenoménem sportovním a ozdravným, ale spojuje se také s uměním. Pravděpodobně nejznámějším literárně-vizuálním příkladem je choreografická interpretace Abecedy Vítězslava Nezvala. Tanečnice a gymnastka Milča Mayerová ztělesnila jednotlivá písmena – její figury se pak společně s grafickou úpravou staly součástí vydání z roku 1926, a vytvořily tak v dialogu s Nezvalovými verši nové poetistické dílo. Právě Milča Mayerová byla zároveň klíčovou osobou pro vzdělávání veřejnosti. Do periodického tisku, například do Lidových novin, vytvářela sloupky s drobnými ilustracemi nazvané Gymnastika doma, podle nichž si mohl zacvičit opravdu každý.
Vzájemné spojení pohybu a umění s sebou přineslo také rozvoj moderního tance. Vedle pokračujícího Sokola, kde se vyučovala tělovýchova podle Tyršova vzoru, se v Československu začaly rozvíjet dvě hlavní zahraniční taneční školy. První z nich, škola Isadory Duncan, se obrací k ideálu antické krásy a harmonie těla především na základě přirozené volnosti (Isadora tančila bosá a s rozpuštěnými vlasy). Její filozofii, která razantně odmítala klasický jevištní tanec jako příliš omezující, rozvíjela ve 30. letech v Čechách Jarmila Jeřábková, jež také předávala duncanovskou metodu volného pohybu v nově založené taneční škole v Praze. Ještě výrazněji než styl Isadory Duncan pak v československé taneční společnosti rezonovalo druhé centrum moderního tance Rudolfa Labana. Přestože stejně jako ona zakládá svou taneční filozofii na osvobození těla od jevištní klasiky, jeho snažení směřuje k dokonalému řádu. Pracuje totiž zejména s geometrií a přesnými pozicemi v prostoru. Extrémní snahou o ovládnutí těla je pak také avantgardní experiment divadelního režiséra Vsevoloda Mejercholda. Jeho takzvanou biomechaniku, založenou na obrovském fyzickém náporu s cílem vytvořit dokonale kontrolované, strojové pohyby, integroval do českého prostředí Emil František Burian.
Konec ideálu
František Drtikol nafotil v r. 1915 cvičenky Sokola v ranním světlem zalitých Riegrových sadech. / Zdroj: Facebook, František Drtikol
Po předchozím boomu fyzického vyžití se ale ve třicátých letech situace komplikuje. Sport jako dokonalá forma trávení volného času ztrácí na přitažlivosti. Svět postavený na poválečné vizi družného kolektivu a harmonického těla, jež lze racionálně ovládnout, se v surrealistických dílech třicátých let rozpadá. „Poetistická atmosféra ,jaré družnosti‘ se v [roce 1930 v Nezvalově] Strachu zvrhává v iracionální atmosférizaci bytí, která může obraz dosud důvěrně známého světa nečekaně a náhle proměnit v prostor ohrožovaný vpádem něčeho zcela neznámého a nepojmenovatelně děsivého,“ uvádí Josef Vojvodík. V roce 1931 publikoval člen Skupiny surrealistů Bohuslav Brouk stať Sportovní narkotikum, kde odsoudil sport jako „výchovu k bezduchosti“.
K obdobnému myšlenkovému posunu došlo i v zahraničí. José Ortega y Gasset označil v roce 1930 sportovní mánii za jeden z hlavních příznaků Vzpoury davů a německý filozof Hermann Keyserling v ní viděl po vzoru Ortegy y Gasseta nepřítele ducha a kultury – oba (a s nimi i Brouk) se obávali vyhroceného kultu těla a síly davu v kontrastu k intelektu jedince. Právě extremizace tělesné zdatnosti se pak rozšířila zejména v nacistickém Německu, kde se eugenika stala základním filozofickým principem využitým ke „šlechtění“ ideální rasy. Představa sportu jako ozdravného ideálu, který sdružuje kolektiv napříč třídami i zájmy – ať už v podobě skladatele odbíhajícího z vlastního koncertu na jeden z prvních zápasů Slavie, nebo v podobě integrace gymnastického pohybu do avantgardní básně – se definitivně proměnila.
Přestože tematizace tělesnosti zůstala v čele společenského diskurzu dodnes, kolektivní sportovní prožitek se často omezuje na schematické rozdělení společnosti – genderové, intelektuální nebo například v rámci dichotomie fyzického a uměleckého zaměření. Přitom fenomén moderního sportovního kolektivu konstituoval vývoj a myšlení celé evropské společnosti.
