Vogue for Rights

Hrdě vtančit do společnosti

28. listopadu 2019

Zdroj: Printscreen z YouTube

Pod označením vogue si člověk asi jako první vybaví módní magazín celosvětového významu, kterým čtenáři listují už od konce 19. století. Málokterým vytanou na mysli rovné linie, zpevněné končetiny a pózování, charakteristické pro tento přísně geometrický taneční styl. A někoho napadne zkrátka jen Madonna. Od pravdy ale není daleko nikdo, všechno spolu totiž souvisí.

Vogue není jen časopis, tanec nebo písnička od Madonny. Je to komunita, která vznikla ve specifickém politicko-společenskému kontextu 80. let ve Spojených státech. Okolo roku 1990 nabyla vogue scéna enormního rozsahu a od té doby je vnímána jako svébytná kultura spjatá s prostředím newyorského Harlemu, ačkoli postupně expandovala i do Evropy a Asie. Je to móda, kostýmový design, modeling, a především útočiště genderově nevyhraněné komunity LGBTQ.

K vogue neodmyslitelně patří ballrooms nebo také ballhouses. Jde o kluby, ve kterých se konaly bály, na nichž performeři soutěžili o trofeje v různých kategoriích. Jejich kořeny lze vystopovat již na konci 19. století, kdy se konaly maškarní bály známé jako drags, na nichž se muži převlékali za ženy a naopak. Ve 20. letech minulého století se bálů účastnili příslušníci všech ras, ale právě kvůli rasismu (nebyli zastoupeni v porotě, natož aby vyhrávali ceny) se postupně oddělila subkultura Afroameričanů a Hispánců, kteří si pod vedením Crystal LaBeiji založili ballhouse vlastní. A mnoho dalších je následovalo.

Vstupenka mezi normální

Vogue je inspirován hieroglyfy a egyptským vnímáním perspektivy. / Zdroj: Pinterest, Bridget Sabio

V těchto segregovaných klubech se pak konaly celonoční akce, plné tanečních, ale i netanečních kategorií: vystupující sehrávali extravagantní kreace, nosili výstřední kostýmy nebo napodobovali chůzi modelek po molu. Nejdůležitější však bylo dosáhnout opravdovosti. V bálech nešlo o nějakou parodii nebo hýření v crossdressingových disciplínách (crossdressing je záliba v oblékání oděvu, který je společenským územ určen opačnému genderu), ale o akcentování ženskosti žen uvězněných v mužských tělech nebo maskulinity homosexuálních mužů. Ukazovali tím, že obstojí v „reálném“ světě heterosexuálních mužů a žen a že nejsou jen nějakými nehotovými napodobeninami.

Kvůli politicky agresivní atmosféře vůči menšinám, která ve Spojených státech v druhé polovině 20. století panovala, byli tito jedinci nuceni předstírat heterosexuální orientaci a potlačovat svoji identitu. Homosexualita byla totiž až do roku 1973 na rejstříku mentálních chorob. Až po stonewallských nepokojích (série spontánních, násilných demonstrací členů LGBTQ komunity proti policejní razii na konci června roku 1969) se Americká psychiatrická asociace s poměrně těsným výsledkem hlasování rozhodla homosexualitu ze seznamu vyjmout. To však neznamenalo, že by se homosexuálové nadále nesetkávali s homofobií či s rasismem. 

Klany a sociální bubliny

Vzhledem k bojům o práva afroamerických rodin, které probíhaly zhruba ve stejné době, se rodiče často nedovedli vyrovnat s tím, že by jejich společenskou stabilitu mohlo pohřbít odhalení homosexuála, nedejbože transgendera v rodinném kruhu. Často tak děti po svém coming outu končily na ulicích, a právě zde nastoupili na scénu mothers & fathers ballroomové kultury. Těmi byli zpravidla starší (okolo 30 let) a zkušenější členové komunity, kteří nalezencům poskytovali jídlo a střechu nad hlavou v takzvaných houses. Mladí se tak nadále nemuseli živit krádežemi v obchodních centrech, nabízením sexuálních služeb či prodejem drog. House se stal místem nejen společně sdíleného obývacího prostoru, ale i rodiny, klanu, pevného uskupení protkaného sociálními vazbami, kde mladší členové vděčili těm starším v podstatě za záchranu života. Lze je tak brát jako první sociálně podporující skupiny pro homosexuály. Důsledkem bylo však vytvoření izolované bubliny, která chránila své členy před rasismem, homofobií, chudobou, pohrdáním a násilným chováním nebo se je pokoušela prostřednictvím sexuálního vzdělávání varovat před rozmáhajícím se HIV.

Mother Elektra z House of Abundance soutěží na bále v ukradených šatech (Pose). / Zdroj: Printscreen z Netflixu

Houses se pravidelně účastnily bálů v ballhouses, vystupovaly na nich, a prostřednictvím úspěchu si tak získávaly úctu a respekt, které tak zoufale postrádaly ve vnějším světě (úspěšný House of Xtravaganza dokonce funguje dodnes). Všichni toužili nejvíc po slávě. Zastupovala totiž touhu dokázat světu, že do něj tato komunita patří. Proniknutí do mainstreamu se stalo nejvyšší metou a měřítkem úspěchu, ať už na modelingové, či taneční scéně.

Přichází Madonna

Velký zlom však nastal až díky Madonně – když v roce 1990 vydala singl Vogue, vytáhla v podstatě undergroundový styl z klubů na denní světlo. Stal se hitem všech hitparád a od té doby se o tuto subkulturu strhl obrovský zájem. Následné Blond Ambition World Tour seznámilo s tanečním stylem vogue celý svět. Turné znamenalo pro doposud neviditelné performery z ballroomového prostředí obrovskou příležitost, na konkurz stály frontu tisíce tanečníků. V tanečních studiích se dokonce objevily workshopy, což vzhledem k ještě nedávnému pohrdání touto kulturou působilo jako zázrak.

It makes no difference, if you're black or white, if you're a boy or a girl.

Ze zmíněného turné vzešel dokument Truth or Dare (1991), který odkrýval backstage a Madonniny vztahy s jejími ve většině případů homosexuálními tanečníky. Natočený polibek dvou z nich následně podnítil vlnu nevole, a obnažil tak nanovo homofobii, která prosakovala celou společností. Dokument, který spíš než kriticky reflektuje, Madonnu glorifikuje jakožto progresivní rebelku, navazuje na starší dokument režisérky Jennie Livingstone Paris is Burning (1990). Ten se na základě několikaleté studie ballroomového prostředí pokouší o zachycení jeho podstaty prostřednictvím rozhovorů s mothers či fathers legendárních houses. Podobnou, avšak spíše patetickou a ne příliš zdařilou snahou je i novější dokument Strike a Pose (2016), kde se prostřednictvím rozhovorů s tanečníky reflektuje Madonnino turné z opačné perspektivy. Boom vogue však přešel stejně rychle jako začal. Až po bezmála třiceti letech ticha se dostává znovu do středu pozornosti jakožto téma nových dokumentů a seriálů, jakým je například i lehce infantilní a svou dojímavostí iritující Pose (2018) na Netflixu.

Vzhledem k povědomí o reálném významu vogue však není divu. Dnes je jen jedním z mnoha dalších stylů, na jejichž workshop si můžete zajít do tanečního centra. Přesun tance silně podmíněného kulturním společenstvím do úplně odlišného společenského kontextu má pak za výsledek jeho hybridní podobu, která spíš než s kulturou má co dočinění s mezinárodně provozovaným tanečním sportem. Zdánlivě bezobsažný, místy až agresivní taneční styl je však americkou undergroundovou kulturou druhé poloviny 20. století, která nejenže v lecčems přispěla v boji o rovnoprávnost LGBTQ komunity, ale v podstatě všem svým příslušníkům takřka zachránila život.