V chilském paláci La Moneda zlobí 8lidí
27. října 2020
Nová inscenace kolektivu 8lidí s názvem La Moneda zobrazuje příběh střetu chilského dokumentaristy Miguela Littína s autoritářským režimem Augusta Pinocheta. Stejně jako u předchozích projektů vychází i tentokrát námět z reálných událostí. V tomto případě jen o něco více vystupuje na povrch jistá neohrabanost a nejistota v hereckém projevu.
Tvůrčí umělecká skupina 8lidí premiérovala v říjnu inscenaci La Moneda, která vznikla na základě adaptace knihy Dobrodružství Miguela Littína v Chile od Gabriela Garcíi Márqueze. Vychází z reálných historických postav a událostí v Chile druhé poloviny minulého století, kde se v roce 1973 dostal k moci vůdce pravicové vojenské junty Augusto Pinochet. Po násilném státním převratu, kdy byl během bombardování prezidentského sídla La Moneda usmrcen demokraticky zvolený marxistický prezident Salvador Allende (údajně si sám vzal život puškou od Fidela Castra), byla nastolena diktatura trvající až do roku 1990. Dokumentarista Miguel Littín byl v 70. letech z Chile spolu s dalšími pěti tisíci Chilany vyhnán a do rodné země se vrátil až o více než deset let později s jinou identitou a jasným úkolem – natočit o vládnoucím režimu porušujícím lidská práva dokumentární film a zůstat přitom nepoznán.
POTENCIÁLNÍ ATMOSFÉRY
V Alfredu ve dvoře se divák hned po příchodu do sálu ocitne u Pinochetovy rakve, od níž pokračuje dál do tradičně uspořádaného frontálního hlediště. Na protější zeď se promítají autentické záběry pravděpodobně z oslavných průvodů konaných ku příležitosti Pinochetova úmrtí. Ještě před začátkem představení se v prostoru civilně pohybují performeři v kostýmech, infiltrují se do publika a splývají s ním v jeden celek. Osm postav – Zorro, Santa Claus, jihoamerická Maškara, Pokojská, Voják, boxerská Zápasnice, chilský Strážník a Jeptiška – volně prochází mezi usazenými diváky. Postavy se střídají ve vyprávění jednotlivých úseků příběhu a doprovází své promluvy drobnými jevištními akcemi či patřičnou stylizací (například sexy Pokojská Anny Klimešové provází palácem La Moneda s charakteristickou intonací, jako by vypadla z karlštejnských průvodcovských služeb). V zaujímání pozornosti si hladce předávají štafetu.
Čtěte také: Percipuj, percipuj, vykrúcaj
Jevištní aranžmá se nese v duchu estetiky „jihoamerické garden party“ v libovolné rozvojové zemi: nechybí plastové židle, slunečník ověšený blikajícími světýlky ani zahradní gril. Prostor pro hru není zbytečně zaskládaný, naopak je variabilní, a to i se všemi možnými skrytými scénografickými vychytávkami (jako například mikrolanovkou pohybující se nad hlavami diváků napříč celým sálem). Převážně prázdný prostor tak nabízí skvělé výchozí podmínky pro vytvoření různorodé atmosféry: černá hodinka u zahradního grilu má díky šepotu a výraznému zpomalení tempa až mytický nádech, setkání s jedním ze strážníků po návratu Littína do Chile zase buduje situační napětí, které je následně shozeno civilním komentářem jiného performera sedícího v hledišti.
Vyhrazení potenciálního prostoru pro změnu atmosféry ale automaticky neznamená, že se ji hercům podaří vyvolat. Na premiéře se to 8lidem nedařilo zejména kvůli nejistotě z textu, opakovaným přeřekům a nervozitě, která byla místy až hmatatelná. Představení tak zůstalo po celou dobu v neměnné tónině. Přestože si byl divák schopný domyslet, že tam kdesi navozovaná atmosféra je, s realizací to drhlo. V některých situacích se napětí vyvolat nepodařilo a civilní střih pak nevyzněl jako vypointované komické zlehčení, nýbrž jako tlačený vtip, s nímž se neumí s lehkostí popasovat ani herec a následně ani divák. Nevydařených momentů bylo na premiéře bohužel mnoho, což vzbuzovalo až lítostivou sympatii. Na druhou stranu v jiných situacích byl civilní projev tak suverénní, až to vypadalo, že si herci celou dobu s nejistotou jen pohrávají. Obávám se, že šlo ale spíš o výkyv sebejistoty a přesvědčivosti.
Inscenace ale stojí na pevných základech, neboť je z ní cítit poctivá dramaturgická příprava a promyšlený režijní koncept. Kdyby tvůrci přehltili příběh konkrétními fakty, byla by to cesta do nudných, nedivadelních pekel. Toho si byli naštěstí očividně vědomi a sdělování příběhu fázovali v únosných celcích. Vyprávění prostupovaly herecké akce v rozehraných mikrosituacích, a šedesátiminutový celek byl tak snadno stravitelný.
NAKLÁDÁNÍ S FLUIDNÍ IDENTITOU
Littín se vrátil do totalitou sužovaného Chile v roce 1985. Aby mohl natočit dokument o Pinochetově režimu, musel zůstat nepoznán veřejností, ale i dlouholetými přáteli a rodinou, pročež se rozhodl kompletně změnit svou identitu: vytvořil si na hlavě pleš, změnil styl chůze, chování, naučil se jinak zacházet s hlasem a zbavil se svého údajně velmi charakteristického smíchu.
Příběh založený na kompletní proměně identity nabízí dobrý materiál pro inscenování, neboť je už svojí povahou přejímání „nové role“ divadelní. Vzhledem k předchozímu autorskému projektu 8lidí Press Paradox, který zpracovával obdobně divadelně potentní kauzu zinscenované vraždy ruského novináře Arkadije Babčenka, nejde o příliš překvapivou volbu. Stejně tak není překvapivé ani to, že se kromě tematizace porušování lidských práv a svobod v autoritářském režimu dostává do středu pozornosti právě fluidní identita Miguela Littína.
V průběhu představení se totiž Littínem na střídačku stávají všichni herci i diváci. Ať už v individuálních nebo v davových interakcích, každý se na chvíli ocitá v jeho kůži, čímž není příběh jen připomenut, ale celý se tak právě teď a tady zpřítomňuje a kolektivně znovuprožívá. Herci navíc velmi plynule přecházejí ze svých rolí (ať už vypravěčských nebo jakýchkoli vedlejších, které zrovna ztvárňují) do dialogu s divákem ve své blízkosti. Během vyprávění se nenásilně otáčí na diváka a oslovují ho. Ten ke svému překvapení zjišťuje, že v hledišti sedí poblíž další z účinkujících a našeptává mu do ucha instrukce, respektive přesné repliky, které po něm divák jako odpovědi nahlas opakuje.
Přechody do interakcí jsou rafinované a plynulé, což budí nejen smích, ale i sympatie nad ohleduplností vůči divákovi, a to i v případech, v nichž je divák nucen opustit své místo a vyrazit za akcí na jeviště. Interakce v průběhu představení variují na několik způsobů (jedna divačka dostává instrukce k pohybu po scéně přes telefon, druhá zase šeptem za mikrofonem, do něhož následně hovoří). Obdivuhodné je především to, s jakou lehkostí herci s interakcí nakládají. Divák není vystresovaný, neboť dostává jasné pokyny, není do ničeho tlačen, vše se obejde bez exhibicionistické agrese. Až má člověk chuť se interakce dobrovolně zúčastnit. Přestože divák následuje jasně artikulované instrukce, nejedná se jen o tupé projíždění narýsovaných kolejí, poněvadž onu akci nakonec zakouší na vlastní kůži: procházet kostelní uličkou při vědomí, že se jdete zúčastnit přísně tajného jednání, byť simultánně instruován hercem přes telefon, je vystoupením mimo komfortní zónu.
CHYTRÁ ZÁBAVA BEZ JISKRY
V českém kontextu jde podle mě o výjimečný úkaz. S interakcí se český divák potkává zejména v imerzivních projektech, kde o ni častokrát buď nemá zájem, nebo musí zápasit s interakcí vnucenou a vlezlou. Není výjimkou, že je divák během nezvládnuté interakce ztrapňován nebo nucen dělat ze sebe přede všemi blázna. Kdo ví proč, tvůrci často nabývají dojmu, že mají práci s interakcí v malíčku, přitom když se snažím vzpomenout si na nějakou opravdu zvládnutou, na mysli mi první vytanou jenom zahraniční produkce. Od 90. let soustavně s interakcí pracují například německá uskupení Gob Squad a She She Pop, která s ní zacházejí podobně ohleduplně, nápaditě, chytře a účinně jako 8lidí.
La Monedu kolektivu 8lidí bych označil především za sympatickou a poctivě promyšlenou snahu zpřítomnit nevšední příběh člověka, jenž se rozhodl pro svědectví o Pinochetově diktatuře riskovat svůj život. Jedinou a přesto zásadní překážkou ve vnímání celého představení bylo nezvládnuté herectví. Nerad bych to odůvodňoval tím, že tvůrci nejsou vystudovanými herci, nýbrž režiséry, dramaturgy a scénografy, poněvadž jejich „neprofesionalita“ a autenticita může poskytnout jejich produkcím i výhody nebo přidávat další rozměr. Byť jsem se ale snažil jít tvaru naproti, nestrhl mě a byl jsem si neustále vědom odstupu, který vůči němu zachovávám. Vzhledem k množství originálních nápadů a scénických řešení udržovala člověka v tahu především zvědavost, čím ho ještě tvůrci dostanou či oslní, případně jak Littínův příběh dopadne. Obávám se, že o to ale 8lidí neusilovalo. Snad to bylo jen těmi technickými zádrhely, nervozitou, diváky izolovanými rouškami, které obzvlášť v interaktivním představení ztělesňují nepřátelskou bariéru, nebo hned dvěma alternacemi (pokud se nemýlím Venduly Tomšové a Karolíny Kotrbové, jež jsem rozpoznal na fotografiích z červnových předpremiér). Proto se plánuji vypravit do Alfreda ve dvoře na La Monedu znovu a doporučil bych ji k návštěvě i vám.
La Moneda. Koncept a režie: 8lidí. Hudba: Ian Mikyska. Premiéra: 9. října 2020.
Autor fotografií: Oskar Helcel
