Město, které nevidíme

26. října 2020

Jakub Řehák ve své nejnovější sbírce Obyvatelé nedává ani tak prostor lidem, ale oživuje město, jež „praská pod tíhou měňavých nálad“. Přibližuje nám jeho bolavé ulice, líné domy i popraskané omítky. Ústředním motivem je tušená Praha včetně lidí, kteří v ní žijí a nedokážou z ní odejít. Sbírka je úvahou nad syrovostí městského života; je protkaná surreálnými obrazy, jež nám ale paradoxně musí být velmi blízké, máme-li k městům, ve kterých žijeme, alespoň nějaký vztah.

Obyvatelé jsou Řehákovou čtvrtou básnickou sbírkou. Esejista, básník a nositel ceny Magnesia Litera všechny čtyři knihy vydal v nakladatelství Fra. A stejně jako ve své předposlední sbírce Dny plné usínání (2016) v ní nechává ožívat všední svět: ulice, domy, schodiště… jako by byly součástí živoucího organismu, který máme tendenci přehlížet. Popisuje běžný svět, jejž známe, dívá se na něj ale fascinovanýma očima, aby o něm mohl ostatním podat místy surreálné svědectví.

Sbírka je rozdělena do sedmi částí, ale každou z nich prostupuje stejné téma: náladové město se svými pocity i bolavými místy, které může být unavené nekonečnou nudou nebo rozpálené letními měsíci, po nichž nutně přijde bouřka. Na rozdíl od své předposlední sbírky se Řehák vzdává básní v próze a jeho volné verše, několikrát věnované českým básníkům, délkou jako by odpovídaly chvilce, kdy něco letmo zahlédnete –⁠ nebo se nad něčím na minutku pozastavíte. Pouze první část ale spojuje verš „tvůj pocit“, opakující se v každé básni, jímž čtenáři přibližuje autor své úvahy (Tvůj pocit: byli jsme pronajati/ Odejít z města se nám nedaří). Ten se díky tomu stává součástí jeho příběhu, dostává se do rytmu Řehákovy fantazie, čte sbírku jedním dechem a z jízdy po živoucím městském organismu se mu nechce vystoupit.

Temperamentní procházka Prahou 

Protagonisty v básních nejsou ani tak lidé, jako nejrůznější místa (Ulice dlouho milovala/ Byla smutná a rozmrzelá// Ulici bylo jako na prázdném sídlišti/ Byla tak sama). Člověk je podřízenou jednotkou všeho dění, sice je ve městě stále přítomen, ale spíš jako součást itineráře (Vlak nám propadl hlavou/ Naše hlava –⁠ nakloněná rovina). Ať už jde o ulici „bez krve“, „pohřbená schodiště“ nebo baráky, co „líně přemítaly“, postupným plynutím sbírky se čtenář může snáz dostat do hloubky, mohl prozkoumávat městskou divočinu včetně její krve, která „stoupá potrubím“. Popisy opuštěných nebo rozpadajících se míst naznačují, že město má svou slávu za sebou a teď se nachází v podivně strnulém bodě. Přesto snad může nastat změna, budeme-li si města dostatečně všímat (Vítr ohýbá trávu a ve vzduchu je cítit slaná příchuť změny). 

čtěte také: Jaký je stát se rodičem na konci světa

„Moderní báseň tak, jak ji vnímám, je velmi živelná, skrývá se v ní něco divošského, co primárně působí na vegetativní soustavu v člověku,“ vysvětluje svůj pohled Jakub Řehák ve Vizitce Českého rozhlasu. A přesně to Obyvatelé dělají. Jsou nepředvídatelným putováním Prahou (i když pocit přítomný v básních se dá vztáhnout na libovolné město). Nejde ani tolik o vypodobňování konkrétních míst, jako spíš o intenzivní pocit, které město skrz své jednotlivé části zažívá. Řehák tak svým viděním může čtenáři předat hlavně emoce a třeba i pomoct znovuobjevit hluboký vztah k místu, v němž žijeme. 

Podle Řehákových slov je také básníkův „styl výrazem temperamentu“. Pravděpodobně právě onen nezaměnitelný temperament autora nás nakonec udrží po celou sbírku, přestože se v páté části začíná obrazivost a přílišné přirovnávání všeho k nejrůznějším věcem, chutím i vůním stávat lehce sebeopojným svědectvím. V této části nazvané Mimo film aneb Budoucnost počká jako by ona živelnost ustupovala extrémnímu množství nápadů, které nás z cesty po městě zavádí mezi jeho flegmatické obyvatele, a sugestivní atmosféra ztrácí na síle. Nicméně tu autor začíná zmiňovat stále častěji se opakující motiv závěru sbírky: budoucnost. Což může podle Řehákových veršů „budoucnost patří nepříjemným pohádkám“ ústit v nepříjemná zjištění, ale snad těm špatným pohádkám předejdeme, budeme-li si dost všímat současných pocitů města i jeho dopadů na lidi, kteří v něm žijí.

Řehákovy osobité básně jsou ideální šancí pro pozastavení se a možná porozumění současné osamělosti a uzavřenosti měst. Je nakonec jen na nás, jejich obyvatelích, abychom si jich začali všímat a aby se nestala jen „zemí úplného šera“.

ŘEHÁK, Jakub: Obyvatelé. Praha: Éditions Fra, 2020. 112 s.