Paní spisovatelko, proč píšete jako kluk?
29. října 2020
Ženy hrají v české literatuře prim, zaznívá z úst mnohých, kteří se v posledních letech vyjadřovali k situaci na českém knižním trhu. Zatímco literární kánon složený především z děl 19. a 20. století obsahuje kromě pár ženských model výhradně autory mužského pohlaví, žebříčky nejprodávanějších knih dnes obsazují spíše spisovatelky než spisovatelé a počet knih psaných ženami také víceméně převažuje.
Při bližším pohledu však tato převaha neodpovídá jiným skutečnostem. Magnesia Litera může sloužit jako dobrý, přestože kontroverzní příklad. Žen je v nominacích pomálu, v letošním ročníku dokonce zvítězili samí muži. Vždycky to však přináší mnohé otázky typu: To máme oceňovat ženy jen proto, že jsou ženy, a nehledět na kvalitu? Pro potřeby tohoto článku jsem se vydala jiným a snad i uchopitelnějším směrem. Důležitou součástí našeho povědomí o literatuře a jejích tvůrcích nejsou jen samotné knihy, byť by si to mnozí přáli, nebo získaná sláva v podobě prvních míst v žebříčkách či různých ocenění, ale také mediální obraz jednotlivých autorů, jehož podstatnou součást tvoří rozhovory. Lze v rozhovorech pro média spatřit nějaký rozdíl založený na tom, zda je respondentem muž, či žena?
Pro potřeby takové analýzy jsem se rozhodla vybrat několik českých spisovatelů a spisovatelek. Mezi ženami jsou zahrnuty Petra Hůlová, Alena Mornštajnová, Petra Dvořáková, Petra Soukupová, Kateřina Tučková, Radka Denemarková, Pavla Horáková, Zuzana Dostálová, Karin Lednická, Radka Třeštíková, Veronika Bendová, Bianca Bellová. V mužské části jsou zastoupeni David Zábranský, Jáchym Topol, Patrik Hartl, Jaroslav Rudiš, Michal Viewegh, Jiří Kratochvíl, Emil Hakl, Jan Němec, Evžen Boček, Miloš Urban, Josef Pánek, Štěpán Kučera, Michal Vrba.
Ačkoliv se výběr neřídil žádnými striktními měřítky (kromě toho, že jde o samé prozaiky a prozaičky), byla vybrána především ta jména, která se často objevují v knihkupectvích v kategorii bestseller, v žebříčkách Svazu knihkupců či v nominacích na Magnesii Literu, kterou lze považovat za cenu známou i mimo akademické okruhy. S cílem udržet se mimo akademismus a odborný zájem o literaturu byly rozhovory vybírány zejména z médií, jejichž zájem není primárně literární – Aktuálně, Deník N, Novinky, Právo, Deník, Forum 24, Seznam Zprávy, Lidové noviny, iDnes, Info.cz, Respekt, Reflex, Heroine –, a to z let 2016 až 2020.
Celkový počet rozhovorů vygenerovaných a analyzovaných pro dvanáct spisovatelek byl 31, přičemž 13 z nich bylo vedeno mužem, 18 z nich ženou. V mužské části, zastoupené třinácti spisovateli, byl jejich počet 25, 14 z nich vedl muž, 11 žena. Pohlaví tazatelů a jejich poměr uvádím zejména proto, že by se mohlo zdát, že některé závěry by tímto faktorem mohly být zkresleny. Jejich relativně vyrovnané zastoupení však ukazuje spíš na fakt, že jde o obecný trend.
Jste odvážný muž, když jste dal takhle všanc sám sebe
První kategorii, která se v analýze ukázala jako výrazná, tvoří otázky týkající se soukromého života. Co do počtu není mezi ženami a muži nijak výrazný rozdíl – obě pohlaví jsou dotazována na zájmy, rodná města nebo osobní traumata. V tomto kontextu vyčnívá snad jediné téma, na které jsou často dotazovány ženy, zatímco u mužů je tiše ignorováno: Jaké jste měla dětství, zní otázka, jíž je poctěna mnohá ze spisovatelek, jako by její dětská léta byla zásadní pro pozdější sebeurčení či pro její kariéru, protože je přece mnohem emocionálnější, a snad tedy i náchylnější ke komplexům, které pramení právě z raných let, zatímco muž je vůči těmto svodům imunní, a není tedy důvod zkoumat jeho osobní zkušenosti z dětství.
U pozdních debutantek je také často připomínán jejich věk – to je případ zejména Aleny Mornštajnové a Pavly Horákové. „Čím to, že jste začala psát relativně pozdě?,“ ptá se tazatelka druhé ze zmíněných, jako by se překročení čtyřicetin považovalo za završení literárně nejplodnějších dní. Přitom i mezi mužskými protějšky nalezneme nemalé množství těch, kteří debutovali „až“ ve třiceti letech, ne-li později. Podobnou otázkou byl však pouze v jednom případě poctěn pozdní debutant Josef Pánek.
Pozoruhodnou odchylkou je také komentování fyzického vzhledu spisovatelek. „Vypadáte s piercingem v obočí a pankáčským účesem docela jako drsňačka. Ale z toho, co říkáte v rozhovorech, a taky jak to říkáte, mám pocit, že jste ve skutečnosti spíš křehká a přecitlivělá,“ začíná tazatelka rozhovor s Petrou Soukupovou. O účesech a padnoucích oblecích ctihodných mužů se cudně mlčí.
Ženy dostávají také o polovinu více otázek směřujících na rodinu a partnerské vztahy. Výrazným tématem je tu také změna života a přemýšlení po narození dětí, případně skloubení péče o ně se spisovatelským řemeslem. Vzhledem k tradičnímu pohledu na rodinu a role, které v ní partneři zastávají, nebude asi překvapením, že tuto otázku dostávají pouze ženy. U spisovatelů-mužů padla pouze jednou, a to když byl autor dotazován, zdali se jeho nová role otce nějak odrazila v příběhu.
Na opozici domácího a společenského, z nichž první je přisuzováno výhradně ženám a druhé mužům, poukazuje ve své eseji Is Female to Male as Nature to Culture? americká kulturní antropoložka Sherry B. Ortner. Je to přece žena, kdo je biologicky určen k reprodukci života, k výchově dětí a péči o rodinnou jednotku. Rodina (a proto žena) je přitom podřízena společenskému celku, tvoří jeho fragment, a protože muž postrádá tento „přírodní“ základ určený k výchově dětí, působí na úrovni společenské, a je tak tvůrcem a majitelem náboženských, politických a jiných kulturních statků. Žena-spisovatelka je tak stále především partnerkou, matkou či naopak dcerou a stejně tak spíše podléhá společenským ideálům, s nimiž je srovnáván její vzhled, věk či jiné fyzické charakteristiky. Muž-spisovatel je především tím, kdo své osobní zkušenosti přetavuje do kulturních artefaktů.
Dovedete si představit, že byste se psaním opravdu živila?
Další kategorie zahrnuje otázky týkající se spisovatelského řemesla, právě vydaných knih či vztahu ke psaní, které pochopitelně dominují všem rozhovorům, bez velkého rozdílu v poměru mezi pohlavími. Viditelný rozdíl je tak především v tématech a v konkrétních formulacích.
Jedinou skupinu otázek, jež jsou distribuovány podobným poměrem, tvoří ty, které se týkají spíše okolností spojených s psaním: o čem bude další kniha, kde spisovatelé a spisovatelky píšou, proč nebo jak dlouho. U posledního zmíněného nutno podotknout, že doba trvání je u žen nezřídka komentována poznámkami typu: „Ale čekáme už podezřele dlouho na vaši třetí knížku. Kde to vázne?“
Otázky, které se týkají čistě textu (většinou poslední vydané knihy), jeho motivů či struktury, jednoznačně dominují v rozhovorech s muži, a to téměř pětinásobně. Ačkoliv se i u rozhovorů se ženami objevují otázky po motivech, většinou zůstávají ve velmi povrchní rovině, zatímco u spisovatelů-mužů dochází řeč i na styl psaní či postupný vývoj tvorby. Pokud se tazatelé baví se ženami o té či které knize, nejčastější dotazy směřují na inspiraci: odkud čerpají, zdali byl příběh inspirován vlastním životem, či dokonce proč situace v knize neodpovídá vlastní (životní) situaci tázané spisovatelky. Jde o ostych ptát se mužských protějšků na autobiografické prvky (nutno podotknout, že v marginálním počtu se otázky objevily i v rozhovorech s nimi), nebo je ženám upírána schopnost vlastní imaginace a předpokládá se, že budou psát příběhy o tom, co je jim určitým způsobem citově blízké, protože nejsou schopny objektivizovat svou vlastní zkušenost? Důraz na emocionálnější charakter žen se koneckonců odráží i na dalších otázkách, které se ptají po vztahu k psaní a jeho významu pro ně samotné. „Těšíte se už ráno v posteli, jak vstanete a začnete psát?“ zní jedna z mnoha, které buď míří na psychoterapeutické účinky, nebo naopak negativní pocity spojené s psaním.
Čtěte také: Hrabalovo „ženské psaní“ v trhlinách dominantního diskurzu
Další markantní rozdíl lze spatřit u otázek týkajících se psaní postav: Jak se vám píše muž? Proč jste psala jako kluk? Nebyl s tím problém? Jak to, že se vyznáte ve světě dospívajících? Proč se vám píše muž hůř? Proč se vám píše muž lépe? Proč píšete o ženách? Variace téhož se dočtete v mnoha rozhovorech, samozřejmě se ženami, zatímco stejnou otázku dostal muž pouze jednou. „Žena se s ní pořád nějak utkává, ale spisovatel muž ji nikdy nedostane. Nikdo se ho nezeptá: Píšou se vám líp mužské postavy? Má na ně vliv to, že jste muž? Muž-autor je chápán jako jednoduše člověk podávající svým psaním jistou zprávu o světě, zatímco žena autorka se musí neustále potýkat s tím, nakolik je její práce definována a ‚deformována‘ jakýmsi jejím ženstvím,“ popisuje tuto problematiku příhodně Petra Hůlová v rozhovoru již v roce 2013.
Poslední okruh, který se dotýká spisovatelské profese, tvoří otázky na úspěch s ní spjatý. Ačkoliv je toto téma běžné pro obě sledované skupiny, u každé z nich nabývají otázky trochu jiné podoby. Zatímco u mužů je téma úspěchu spíše implicitně přítomno v otázce jako připomínka či lehký kompliment, u žen je úspěch tematizován jako nezvyklá situace spíš než jako běžná součást kariéry té které spisovatelky, tudíž následují otázky typu: Už jste si zvykla? Jak úspěch změnil váš život? Překvapil vás? Čím si ho vysvětlujete? (Čestnou výjimku zde tvoří snad jen Alena Mornštajnová, která je dotazována, v čem spočívá literární úspěch.) S tím souvisí i další pozoruhodný rozdíl: zatímco v rozhovorech se ženami se bere jako samozřejmost, že vydělávat si psaním není možné, v rozhovorech s muži, pokud vůbec, je fakt, že se autor psaním neuživí, provázen tazatelovým překvapením.
Na pozoruhodné spojení prvních dvou kategorií, tedy soukromí a spisovatelské profese, poukazuje ve svém článku Povolání spisovatelka. Neptejte se, jak zvládá práci a rodinu Klára Vlasáková. Upozorňuje na to, že se o mnoho autorek připravujeme právě tím, že „předpokládáme, že ženy jsou těmi primárně pečujícími, které je třeba čas od času přidusit výčitkami nebo nesmrtelnou otázkou: ‚Jak zvládáte svou práci a rodinu?‘ Až se zase budeme zajímat, proč mezi laureáty různých literárních ocenění figuruje tak málo autorek, měli bychom vzít do úvahy i tenhle širší kontext kromě obvyklého bezstarostného: ‚Prostě to tak vyšlo.‘“
Bojíte se, abyste proti sobě nepoštval své čtenáře s jiným politickým názorem?
Samostatnou kategorií jsou také otázky, které se netýkají ani soukromého života, ani spisovatelského řemesla, ale spíše sondují do zhodnocení současného (nejčastěji) literárního, společenského či politického vývoje České republiky, případně celého světa. Pokud zůstaneme u situace na knižním trhu, v literatuře či u hodnocení jiné literatury, je poměr otázek mezi oběma skupinami víceméně vyrovnaný, ačkoliv muži jsou vedeni spíše k obecnému zhodnocení, zatímco ženy popisují reálné procesy a fungování domácího knižního trhu. Čím víc se však vzdalujeme od známého spisovatelského prostředí, tím také ubývají otázky kladené ženám – k hodnocení stavu politiky, světa, společnosti či snad demokracie jsou vyzýváni dvojnásobně více muži.
V tomto kontextu je však důležité také podotknout, že výsledek v tomto případě může a nejspíš i do jisté míry je ovlivněn tím, jakému tématu se ten který spisovatel či spisovatelka věnuje ve svých knihách. U Kateřiny Tučkové tak dominuje například odsun Němců, u Radky Denemarkové téma demokracie a problematika Číny, u Petry Hůlové například feminismus a naopak u Zuzany Dostálové či Petry Dvořákové jsou to spíše rodinná témata, rozvodovost, výchova a podobně.
Přesto je zajímavé pozorovat, jak tazatelé otázky mířené tímto obecným hodnotícím směrem formulují. Důraz na zmiňovanou spojitost okruhu otázek s tématem, kterému se dotazovaný spisovatel či spisovatelka věnuje ve svých knihách, je totiž mnohem výraznější u otázek mířících na ženy než muže – tyto otázky pak mají nejčastěji formu: „Téma vaší knihy je XY. Co si o XY myslíte?“, čímž jako by tazatel explicitně ospravedlňoval nejen svůj dotaz na dané téma, ale zároveň i to, proč ho klade zrovna té které osobě. U mužů-spisovatelů jako by na tom nezáleželo tolik, a tudíž dostávají slovo i u témat, kterým se ve svých knihách nevěnují. Legitimitu jim ale poskytuje jejich aura známé intelektuální osobnosti, jejich občanství či… privilegované mužství. Jak totiž píše zmiňovaná Sherry B. Ortner, zatímco ženská zkušenost je pojímána jako konkrétní a subjektivní, muži reprezentují zkušenost přesně opačnou. Je snad ženský svět pouhým výsekem skutečnosti, zatímco mužský ji objímá celou?
V kontextu chybějícího feminismu v české literatuře píše o ženských spisovatelkách a jejich tematickém zakotvení například Eva Klíčová v článku Zapomeňte na Boženu! Spisovatelky a feminismus v české literatuře. Poukazuje na fakt, že právě ženy pracují často s tématy, která se nehodí do společenské diskuse, jako je alkoholismus, zneužívání, znásilnění, hrdinky snášející ústrky způsobované rodinou či dějinami, ženy na okraji společnosti a jiné vztahové patologie. Ačkoli jde však o témata často feministická a poukazující na spojení intimního a společenského, jsou formulována v rámci intimního média osobní zpovědi, čímž podle Klíčové autorky rezignují na jakoukoli ideologii a upřednostňují zejména příběh. Tento individuální rozměr pak právě často slouží jako nástroj jejich vyloučení z literatury – což se nakonec ukazuje i v této analýze, kdy soukromé u žen nad společenským vysoce převažuje. „Ženy v literatuře zkrátka nejsou zárukou feministické agendy. Jako ženy proti ní navíc mohou vystupovat daleko agresivněji než muži-spisovatelé. Přesto lze doufat, že až budou všechny ty ženské křivdy a smutky tvořit opravdu obří hromadu textů, třeba někoho napadne, že to není o jednotlivých hrdinkách, ale o všech ženách,“ uzavírá Klíčová.
Tento článek má záměrně vyvolávat víc otázek než odpovědí, nicméně i přesto lze na základě analýzy konstatovat, že v mediálním diskurzu skutečně existuje výrazná polarita mezi tím, jak jsou prezentovány ženy-spisovatelky, a jak naopak muži-spisovatelé. Není to nicméně tolik překvapivé, výsledky odpovídají obecnějšímu přesvědčení o ženských a mužských rolích ve společnosti. Zatímco ženám jsou přisuzována intimní, soukromá dramata ať v literatuře či v jejich vlastních životech, muži obstarávají dramata společenská. Zatímco ženy jsou vždy zároveň i matky, muži jsou především literáti. Zatímco ženy nejčastěji užívají pro své příběhy autentické emoce, muži stylistickou přesnost a tvůrčí imaginaci. Problém je však dvojsečný a diskurzivní rozdíly jsou generovány souhrou vícero ekonomických či sociálních faktorů, které produkují a rozdělují kulturní a symbolický kapitál napříč společností. Ženská převaha v literatuře tak nakonec není ničím víc než číselným údajem, který zdaleka neodpovídá tomu, jakou pozici ženy v porovnání s muži zaujímají v mediálním diskurzu. Jestli je na vině tohoto vylučování společnost, nerovné podmínky, kontroverzní postavení feminismu v Česku, otázky, které pokládáme ženám, či otázky, které nepokládáme mužům, zůstává otazníkem na závěr.
