Laterna Magika splácí dluhy současným technologiím
27. září 2021
Zdroj: Vojtěch Brtnický, Národní divadlo
Letos uplynulo sto let od premiéry divadelní hry Karla Čapka R. U. R. Při příležitosti tohoto výročí Laterna magika uvedla 10. září experimentální inscenaci s názvem Robot Radius, která na Čapkovu antiutopii navazuje. Příběh začíná ve chvíli, kdy je lidstvo téměř zničeno a na planetě Zemi zbývá poslední člověk. Ten stojí před rozhodnutím, zda se podrobit sílícímu tlaku všudypřítomných technologií, vzdát se svého fyzického těla a zachovat vzpomínky na svět v externí paměti, nebo zůstat „pouze“ živým člověkem, s jehož smrtí zanikne vše.
Režisérka Miřenka Čechová zvolila pro dosažení co největšího kontrastu mezi člověkem a světem technologii motion capture, která sama o sobě takovou novinkou není. Na přelomu 80. let a 90. let ji začala využívat filmová a herní studia pro převedení co nejrealističtějšího pohybu postav na obrazovku. Technika byla využita například i při natáčení Pána Prstenů. Postava Gluma byla nejprve zahrána člověkem, který měl na celém těle připevněné senzory, data z nich se následně odesílala do počítače. Na tomto základě se poté graficky rozpohybovala jeho vymodelovaná filmová postava. V inscenaci se ale využívá nová verze motion capture – real time, která byla v Čechách na jevišti k vidění poprvé.
Performer Radim Vizváry byl vybaven malými blikajícími senzory, které pohyby jeho těla převáděly (téměř v reálném čase) na velké plátno umístěné na zadní prospekt. K náročné technické přípravě inscenace patřilo i vytvoření jeho realistického „avatara“, protože motion capture zachycuje pouze pohyb, nikoli obraz. Nejedná se ale o pouhé kopírování reality na plátno. Tvůrci inscenace experimentují se zobrazením geometrických obrazců koule, kterou performer díky senzorům pohybuje (zvětšuje, zmenšuje, točí s ní). Režisérka v některých momentech pracuje i s předtočenými materiály, které umožňují dotvořit další efekty. Toto se odehrává hlavně při přeměně člověka na robota. Vizváry na jevišti stojí v černém rámu, v místě, které zapříčiňuje proměnu. Kromě pár škubavých pohybů jeho těla je jevištní akce celkem nevýrazná. Nový rozměr však dostává přenesením do virtuální reality. Na obrazovce vidíme postavu, kolem níž jsou zřetelné světelné paprsky, které postupně prozáří celé jeho tělo, orgány a kosti proměňující se z fyzické schránky na virtuální obraz. Velká obrazovka na sebe díky těmto momentům strhává většinu pozornosti, samotná akce performera na jevišti tak často zaniká ve svitu barevně blikajících lákavých LED zářivek.
Zachránit, nebo se posunout dál?
Inscenace navazuje s Čapkovým dramatem dialog. Čechová si z dramatu R. U. R. vytáhla pro ni podstatná hlavní témata (varování před nadvládou technologií, důraz na lidství a soucit) a aplikovala je na současný svět. V Robotu Radiovi tematizuje proměnu světa, klimatickou krizi, všudypřítomné digitální technologie, které prosakují téměř do všech úrovní každodenního života a mění naše vnímání. V čem se ale Miřenka Čechová od Čapka odklání, je proces, který vede k poznání a závěrečné pointě. Změny a zásadní podněty v inscenaci nepřicházejí z vnějšího světa (nečekaná láska dvou robotů, ze které plyne naděje v lidství), ale pouze z vnitřní motivace posledního žijícího člověka a jeho vzpomínek.
Oproti Čapkovu dramatu není v inscenaci „spásná“ motivace k záchraně světa dostatečně formulována. Při bilancování mezi živým versus digitálním světem vychází z vizualizací mnohem lépe ten digitální. Vzpomínky na „živý“ svět jsou znázorněny promítáním krátkých sentimentálních videí krajiny, zvířat, lesa a potoků, které doplňuje Radim Vizváry mimickým znázorněním daných přírodních obrazů. Chladný hlas digitálních technologií vzápětí připomíná globální klimatické katastrofy, které svět dovedly na pokraj zničení a za nimiž stojí právě lidstvo. Proč tedy člověka a jeho vzpomínky jednou pro vždy nevymazat a nezačít lépe? V současnosti jsme se dostali až na samý vrchol různých krizí (klimatické, pandemické, finanční). Zničení lidstva vyznívá nyní jako reálná a pro diváky překvapivě přijatelná verze konce, na rozdíl od dramatu R.U.R., kde je tato verze naprosto nepřijatelná. Zvolený způsob vyprávění inscenace, který je postaven právě na technologiích, je zároveň i pointou celého příběhu. Člověk se již bez technologií pravděpodobně neobejde. Ale zároveň jsme stále ve fázi, kdy se technologie neobejdou bez člověka. V představení bylo několik momentů (například popsaná přeměna v robota), kdy nebylo zcela jasné, jestli performer Radim Vizváry není na jevišti už jen jako nástroj k obsloužení „mašinérie“ technologií. I když Miřenka Čechová nevysílá touto inscenací stoprocentně pozitivní víru v lásku, lidství a dobré konce, připomíná, že lidstvo má stále na výběr, kam se bude dál ubírat.
Robot Radius. Koncept: Radim Vizváry. Scénář, režie: Miřenka Čechová. Hudba: Michal Pavlíček. Vizuální dramaturgie: Amador Artiga. Digitální technologie: Jan Hladil, František Pecháček. Kostýmní výtvarník: Marek Cpin. Premiéra: 10. 9.2021
