Tim Postovit krotí motýly v hořícím pralese
5. října 2021
Ve své nové sbírce Motýlí pavilon, kterou vydává nakladatelství Host, zkoumá Tim Postovit možnosti poezie značně odlišným způsobem než v debutu Magistrála. Autor se tentokrát při hledání nového směru oprostil od slamerské, rapové poetiky – přestože českou scénu slam poetry dál poctivě okupuje.
V Motýlím pavilonu zkouší pětadvacetiletý básník tvořit tvary koncepční, koncentrovanější a také otevřenější interpretacím. Začíná ovládat svou asociativní imaginaci, přestože jí nechává až dechberoucí dravost a tematickou šíři. Svůj spisovatelský postoj naznačuje už v lehce vizionářské anotaci: „Básník by proto měl dbát na slovo, měl by mu poskytovat bezpečný přístav v moři plném velkých demagogických ryb a manipulativních mikroorganismů. [...] Ať už je poezie cokoliv, věřím, že je podvědomou Severkou lidstva.“
Slovo „věřím“ dává tvář poetice celé sbírky. Magistrálu charakterizoval až nezastavitelný proud asociací založených tu na zvuku, tu na vizualitě; příval vyvolával až pocit potopy, před kterou není možné uniknout, ale ani se v ní vyznat – byla stejně naléhavá jako zmatená. V zákoutích Motýlího pavilonu autor asociaci věří jako významnému impulzu, na který není nutné hned vršit asociace další. Naopak stojí za to ji rozpracovat, modelovat a dovolit si neříct vše, co je na srdci. Především je nově schopen zdravého odstupu a preciznosti. Stále se však nechává překvapovat přicházejícími podněty a užívá si mnohosti metaforických obrazů. Ostatně platí, že „moje pozornost je motýl uprostřed hořícího pralesa“.
Ať už je prvotním impulzem cokoliv – věta, slovo, obraz, vjem –, využívá jej ke zprostředkování básnického potenciálu třeba i banálního okamžiku; potenciálu prorážejícího řád běžného vnímání. K jeho naplnění dochází především v básních, které vycházejí z konkrétní situace, často i všední, již autor zastaví a stává se statickým bodem, svědkem a účastníkem dynamických změn, které skrze imaginaci dále rozehrává. Naopak v básních čerpajících z obecného tématu (štěstí, chudoba) je také imaginace povšechnější, jaksi zdrženlivá a Postovit se blíží pouhému konstatování, estetickému popisu a rozumářství, přestože snad každý kus nabízí neotřelé metafory a pointu. To ale nestačí. S obecností se totiž vytrácí síla vjemu, na nějž by bylo možné reagovat básnicky i čtenářsky. A čtenáře těžko strhne téma básně tam, kde má pocit, že pro autora bylo jen ideovým nápadem, nikoliv zdrojem osobního pohnutí. Takových básní je naštěstí ve sbírce pomálu.
ZA HORIZONT SLOV A JEŠTĚ DÁL
Grafická úprava a obálka: Bronislav Matis. / Zdroj: Host
Básník se nesnaží vykřičet pravdu o světě a těžkostech a lehkostech bytí, ale hledá útržky reality, každodenního života i vzpomínek na dětství, ve kterých se tyto radosti a strasti mohou navzájem zrcadlit a současně nepřekročit hranu patosu. Různí se témata básní i čtyř oddílů, šíře záběru sahá od problémů války a dětské práce ve třetím světě přes osobní vztahové zážitky až po environmentální žal. Hlavní motivické proudy se však v rámci jednotlivých oddílů i celé sbírky prolínají a vynořují se a zanořují jako podzemní řeka. I díky tomu se Postovitovi daří udržet pocit propojení – vše se týká jednoho subjektu, vše lze číst jako střípky příběhu jednoho pohledu na svět. Je to právě ten pohled hledající podvědomou Severku. I proto ze sbírky nešikovně vyčnívá pár básní situovaných v Jižní Americe, kde je básník pouhým pozorovatelem – sleduje mimojdoucí příběhy odtržené od celku a působí dojmem zapisovatele dovolenkového deníku. Jejich zařazení k předchozím básním nenapomáhá ani jinak rafinovaně vedená řada opakujících se motivů a metafor.
V celku sbírky ale Postovit využívá kulturní odkazy a prvky exotiky s velkou dávkou citlivosti. Jestliže Styx a Romeo působili v Magistrále za hranou klišé, Verlaine a Temüdžin jsou v Motýlím pavilonu zdravě konkrétními a promyšlenými metaforami. Exotičnost orangutanů, masajů, slonoviny a indických bohyň připomene poetismus 20. let. Je to však poetismus bieblovský – zkoumavý a nesamoúčelný, doprovázený hořkým vědomím současného stavu světa: „píšu-li les/ zapírám prefix pra/ a les se směje jménem/ gua ja ja ra/ (v šestadvaceti zastřelen těžaři).“ Zároveň propojuje obraznost a hravou melodicko-rytmickou rovinu, noří se do představy skrze její vlastní melodii. Tu přidá plyn a vytvoří iluzi rychlé jízdy, tu zvolní, aby mohl počkat na pomalé dosednutí příznačného motýla. Výsledný čtenářský pocit je slastné rochnění v korpusu obrazových, hmatových i zvukových představ, avšak s trpkou chutí na zadním patře.
Básník rozehrává slova i vnitřní zákonitosti jazyka jako nadšený objevitel, který nalezené nejdříve poctivě vytřídí a až poté představí. Jediným slovem rozehrává partii obrazů: „podívej mami: dent-de-lion// někde tu chodí bezzubí lvi/ odpovídala žena dítěti/ a já si přál aby jen zavrněly/ masajské tětivy.“ Nechává jednotlivé jazyky a jazykové styly vstupovat do dialogu a těží ze střetu jejich odlišných světů: „pět set šavanů sune se z úpatí lesa/ za ním ve stopách jeho// tak a já/ nebudu nic říkat dokud tu nebude ticho.“ Toto protnutí není jen jazykovou hrou, která autorovi přináší možnost neexplicitního poukázání na podobnost zdánlivě kontrastního. Jazyk tvoří podstatnou část jeho sebeurčení a zkušenosti se světem – Postovit ostatně pochází z Kyjeva a prožil část života v Izraeli.
Z celku knihy je vidět jasný posun básnického přemýšlení. Chtělo by se říct vyzrání a uklidnění, ale básně současné sbírky jsou místy stejně naléhavé jako v minulé knize, akorát ne tak okatě a proklamačně. Shrnuto: citová angažovanost s asociativní imaginací zůstavají, přidává se k nim ale nadhled a koncepce. Na místech, kde si Postovit dovolí riskovat, nebojí se vyjít ze své jistoty básnických obrazů, je nejsilnější a nejnápaditější – jsou to místa střetů reality a imaginace, různých rytmů a jazyků. Právě tato část sbírky ukazuje možný budoucí potenciál. Troufnu si říct, že Motýlí pavilon je horkým favoritem na letošní Magnesii Literu nebo Cenu Jiřího Ortena.
POSTOVIT, Tim: Motýlí pavilon. Ed. M. Stöhr. Brno: Host, 2021. 64 s.
