Losers se snaží o grandiózní autenticitu

26. listopadu 2021

Na své domovské scéně Bravo! uvedli Losers Cirque Company na konci října premiéru inscenace Grandiózní. Umělecký tým pod vedením Matyáše Ramby se rozhodl tematizovat vlastní existenci – jak vytvořit velkolepé představení, když jste závislí na výši grantového příspěvku? Soubor se vydal mimo bezpečnou oblast akrobacie a pokusil se najít tvar s hlubší výpovědní hodnotou.  

V září odstartoval soubor Losers Cirque Company spolu s Radimem Vizvárym první řádnou sezonu v Divadle nového cirkusu a pantomimy BRAVO!, které vzniklo v budově bývalého Branického divadla pantomimy (zavřeno od roku 1992). Loseři tak získali vlastní zázemí, avšak nevymanili se ze situace, ve které se ocitají mnohé české nezávislé umělecké soubory. Počáteční koncept vysněného kusu se totiž obvykle mění v závislosti na výši grantu, přístupnosti prostor ke zkoušení a dalších kšeftech účinkujích. Obhajování činnosti před komisí, rodinou i diváky, stále se měnící podmínky grantových žádostí a čekání na každou korunu od státu či sponzorů – sisyfovské balvany, které se rok co rok zvětšují. Pocit nejistoty vlastní umělecké existence by pro nejnovější inscenaci Grandiózní mohl být silným námětem. Bohužel to ale vypadá, že ho Losers cestou někde ztratili. 

Diváci na začátku představení sledují výchozí životní situace performerů – akrobatů z povolání – před vstupem do projektu. Snaha o představení performera jako performera je přitom u tohoto souboru již zažitým postupem. Například v inscenaci Konkurz se v osobních výpovědích tanečníků a akrobatů kříží jejich egoistický chtíč překonat druhé i sebe sama se strachem ze selhání. V obou představeních je divadlo především prostorem pro setkání člověka v hledišti s člověkem na jevišti, akorát ten druhý je vybaven akrobatickým a hereckým řemeslem. Zatímco v Konkurzu tento pokus zůstal v mantinelech akrobatické choreografie, v Grandiózním se již daří nastolit atmosféru osobního setkání. Klišoidní odhalování vypracovaných těl vystřídalo nesnadnější odhalování nitra.

Každý z performerů otevírá jiné osobní téma a podává jej vlastním scénickým jazykem: působivý taneční boj Matese Petráka s autoritou reprezentovanou reflektorem patřil k vizuálním vrcholům večera. Fyzický skeč Vítězslava Ramby s prvky černého humoru zase nastolil problematiku fyzického překonávání se i přes bolest ze zranění. Scény ale postrádaly postupný emoční vývoj a zobrazené postavy zůstaly spíš pouhými skicami. Rozrůzněnost žánrů sice zajišťuje větší diváckou aktraktivitu, avšak v inscenaci se s rozehranými stylizovanými jazyky dále nepracovalo. Zbývá tak jen dojem, že Loseři vystříleli schopnosti svých performerů beze snahy je scelit, a dramaturgie tak ve výsledku nebezpečně připomínala brainstorming převedený na jeviště. Na konci první části se pak od příběhů jednotlivců uteklo k příběhu souboru a jejich osudy zůstaly nedořečeně viset ve vzduchoprázdnu.

Čtěte také:

Cirk-UFF: Čas hledání společné řeči

Nevyhnutelný happy end

Druhá část představení měla navozovat dojem již sjednoceného souboru, který zkouší právě onu grandiózní show a jde mu to bez potíží na první dobrou. V tom tkví hlavní zádrhel druhé půle. Jednotlivá sóla i skupinové choreografie byly sice na vysoké technické úrovni, šťávu jim ale brala snaha rozehrát herecké postavy. Závěsná akrobacie na strapsech (popruhy zakončené okem pro zachycení ruky nebo nohy, pozn. red.) v podání Jindřicha Panského či taneční sólo hostující Juliette Jean působily sice velkolepě, ale taková čísla nestačí proložit pár hereckými momenty, díky nimž to vypadá, že jsou vymýšlena právě v ten okamžik. Performeři totiž zkrátka od začátku vypadali, že až moc dobře věděli, co dělali. Jejich choreografie tak nemohla působit dojmem, že přirozeně vychází z právě rozehrané akce.

Loseři se několikrát snažili navodit pocit, že dílo aktuálně vzniká před divákem – dívejte, děje se to teď a tady! Dařilo se jim to ve scéně pouliční kuchařské klauniády, v níž se performeři z klasických klaunských čísel postupně dostali do civilu a řešili spolu situaci souboru, který přemýšlí nad svým pokračováním. Míchání těsta na dort patřilo i přes svou banálnost k nejsilnějším okamžikům. Jindřich Panský totiž vytvořil situaci, v níž performeři vědomým prodloužením trvání  jevištní akce upozornili na reálný čas, a tím pak na realitu mimo fikční svět představení – když je nutné těsto opravdu vyšlehat, nelze použít divadelní zkratku. Bohužel byl tento moment spíše ojedinělý. Urputná snaha o zcizující efekty, které měly nejspíš u diváků navodit pocit „teď a tady“, většinou potápěla závěry gradujících artistních scén. Několikrát opakované oslovení kolegy-akrobata „Čau, co děláš?“ sice opravdu takovou situaci nastolilo, ale v ten nejméně vhodný okamžik.

Autor: Bet Orten

Výjimku tvořilo závěrečné sólo na cyr wheelu (viz fotografie, pozn. red.) Lukáše Macháčka, které zapříčinilo výkřiky nejen v hledišti, ale i na jevišti. Jistěže se s ním zkušený akrobat nepohyboval poprvé, ale překvapivý způsob zacházení s předmětem a reakce zbytku souboru dávaly divákům možnost přistoupit na hru právě se rodícího čísla, kdežto v předchozích případech jim byla tato skutečnost vnucována. Současně s Macháčkovou pohybovou partiturou se navíc postupně rozsvěcoval a rozblikával celý sál. Výsledný obraz tak vyvolával vskutku grandiózní dojem.

Závěr celého představení však působil jako příliš jednoduchý pohádkový happy end, nikoliv jako těžce vybojované vítězství po zápasu s úřady a nedůvěrou rodiny. Právě ony naznačené životní problémy jako by v závěru inscenace zázračně zmizely, přitom se performeři o jejich vyjevení divákovi celou dobu snažili. Nedotažená dramaturgická linka spolu se stylovou rozrůzněností tak v důsledku berou divákovi možnost katarze. Před souborem stojí do budoucna kus práce při nakládání s možným inscenačním materiálem a jeho vzájemnými poměry a vztahy. Je to stejné jako s tím těstem – chce to chvíli vydržet míchat. Loseři ale vypadají, že výdrž mají.

Grandiózní. Režie: Matyáš Ramba. Choreografie: Fanny Barrouquére. Dramaturgie: Matěj Randár. Světelný design: Karel Šimek, Michael Bláha. Scénografie: Karel Šimek. Kostýmy: Lucie Červíková. Zvuk: Martin Tvrdý. Premiéra 26. 10. 2021.