Macron, Chirac a další jako vrazi v novém románu Édouarda Louise
29. listopadu 2021
Louisův třetí román z roku 2018 byl v překladu Sáry Vybíralové vydán letos v září nakladatelstvím Paseka. V útlé knize čítající necelých osmdesát stran se vypravěč obrací ke svému umírajícímu otci, jehož po mnoha letech navštíví. Kdo zabil mého otce bilancuje komplikovaný vztah a zároveň popisuje brutalitu francouzského třídního systému.
Výrazně autobiografický text se v mnohém protíná s Louisovými předchozími dvěma romány, ty si však do svého centra kladly dospívajícího protagonistu a jeho interakci s okolním světem. Tentokrát se Louisův vypravěč obrací k otci, který se tak stává hlavní postavou románu. Podotýká však, že „skutečnost, že mluví pouze a výhradně syn, je krutá pro oba: otec nemá možnost o vlastním životě vyprávět sám a syn touží po odpovědi, které se mu nikdy nedostane“. Román je koncipován jako řeč obžaloby v zastoupení. Vypravěč pouze zprostředkovává, upozaďuje sám sebe. Čtenáři nepřibližuje vlastní nitro, ale naopak jej vyzývá, aby s ním učinil pomyslný interpretační krok směrem k jinému člověku a snažil se pochopit jeho jednání. Kdo zabil mého otce je text empatický, opatrně zkoumající situovanost konkrétního jedince spolu s vnějšími vlivy, kterými je určován. Vyvarovává se soudů a v některých momentech uznává, že neví a jeho promluva je protkaná domněnkami: „mezi snahou vypadat před druhými jako dobrý otec a nezištnou láskou vede hranice příliš tenká, než abych mohl soudit.“
Spravedlnost skrze vyprávění
Název novely nekončí otazníkem, titul je spíše řečnickou otázkou. Édouard Louis totiž ví, kdo jeho otce zabil a text graduje obviněním konkrétních politických aktérů. Kdo zabil mého otce je ve finální části spíše nežli prózou politickým manifestem či rozzuřeným pamfletem. Nejsilnější emoce v textu mají jasnou materiální příčinu. Čtenáři je tak mimo jiné předložena vzpomínka na radostný výlet k moři poté, co byl zvýšen finanční příspěvek k začátku školního roku. Jedná se však o jednu z mála pozitivně zabarvených epizod: V jiných případech Louis kontrastuje technický popis vládních opatření, jež prosadil Macron či Chirac, a důsledků, které okamžitě dopadají na nejchudší Francouze. Odborná terminologie týkající se sociálních politik se do novin dostane, ale její vliv na život nejzranitelnějších už zmíněn není. Édouard Louis si je vědom toho, že jazyk je mocným nástrojem, vypráví proto příběhy nejnižší třídy, na kterou společenské elity zapomněly: „copak není správné při vyprávění tvého života opakovat, protože životy, jako je ten tvůj, nikdo nechce poslouchat?“ Pojem autobiografie máme většinou spojený s těmi nejúspěšnějšími, autor ale nevypráví o oslnivém úspěchu, naopak – Louis líčí příběh protkaný násilím a utrpením.
Grafická úprava knihy naznačuje úzkou souvislost s předchozí Louisovou tvorbou. / Zdroj: Paseka
V knižně vydaném rozhovoru s britským režisérem Kenem Loachem, jenž vyšel ve Francii zkraje letošního roku, podotýká Louis, že mu bylo po vydání Skoncovat s Eddym B. vyčítáno, že zobrazuje nižší třídu jako hrubiány. Autor však zdůrazňuje, že mu jde o to, ukázat podmíněnost násilí. Nepovažuje jej za inherentní charakteristiku nižší třídy, kauzalita je opačná: násilí je důsledkem opresivní struktury. V knize Kdo zabil mého otce tuto myšlenku v rámci své tvorby vyslovuje poprvé explicitně. Odráží se od postavy otce, jež je vykreslena na průsečíku zhoubné maskulinity a nejnižší společenské vrstvy. Třídní příslušnost je v Louisově podání tělesná. Do těla se vepisuje a předčasně krátí jeho životnost. Detailních popisů fyzické schránky se text tedy neostýchá. V úvodní pasáži je čtenář konfrontován s medicínskou terminologií, jež popisuje onemocnění vypravěčova otce. Tělo starého muže je systémem redukováno na dysfunkční objekt, který nemůže odvádět práci, a postrádá tedy užitku. Lidé na hranici chudoby se stávají pouhými těly určenými k výkonu práce.
Naturalistický popis životních podmínek a toho, jakým způsobem ovlivňují fyzické zdraví, je na několika místech v textu kontrastován s úvahami o Sartrově Bytí a nicotě či citacemi z díla rakouského spisovatele Petera Handkeho. Tyto letmé odbočky signalizují, jakému typu čtenáře je kniha vlastně určena: kdo jiný než intelektuálové z vyšších vrstev by měl čas a chuť číst Sartra? Odkazování se na texty náležející k vysoké kultuře v románu, jenž si je vědom toho, že přístup k ní je exkluzivní, je tak krutým paradoxem. Louis obviňuje ty, kteří stojí na samotném vrcholu společenského žebříčku, ale přitom používá mody vyjadřování spojené právě s těmi, na něž se s obžalobou obrací.
Od nenávisti k porozumění
Kapitoly jsou suše označené pouze rokem, v němž se odehrávají. Autor mapuje skrze fragmenty období rozpínající se od útlého dětství až do dospělosti vypravěče. Jednotlivé epizody jsou rozehrány většinou pouze na prostoru několika málo stran. Do určité míry doplňují děj Skoncovat s Eddym B. a rozpracovávají události předchozí knihy do větší hloubky, případně z jiné perspektivy. Přesto nám fragmenty umožňují zblízka poznat vztah otce a syna v jeho různých polohách – slepé nenávisti, ale i smířlivé něze. Text nemá děj jako takový, ale vládne mu dynamika měnícího se pohledu syna na otce. Vypravěč se vyrovnává s traumaty, jež mu otec způsobil, hněv je však ve finále přehlušen soucitem a vzájemným porozuměním. Nenávist není adresována otci, ale neúprosné třídní struktuře. Poslední strany sklouzávají až k patosu a postrádají Louisův cit pro jemné vykreslení zdánlivě nedůležitých epizod. Finální dialog v textu, kdy otec podotýká, že „potřebujeme nějakou pořádnou revoluci,“ tak působí téměř směšně. K třídnímu uvědomění a apelu na spojení všech utlačovaných dochází skrze postavu otce příliš explicitně. Nebylo by až tak podivuhodné, kdyby jeho promluva gradovala vykřiknutím „proletáři všech zemí, spojte se“. Složitá třídní dynamika je tak v samotném finále textu simplifikovaná, což mu ubírá na síle. Přesto je Kdo zabil mého otce dílo působivé svou tematickou sevřeností a naléhavostí.
Ve srovnání s českou literární scénou může působit Louis jako solitér, který přišel s revoluční perspektivou, avšak ve frankofonním kontextu je sociálněkritická próza s autobiografickým základem zavedeným žánrem s dlouhou historií. Louis to nezastírá a odvolává se na stěžejní francouzské autory a autorky, jimiž se inspiroval. Teoretičtější úvahy nad samotnou povahou fungování třídního systému jsou silně inspirovány tvorbou Didiera Eribona, suchý a popisný styl pak ovlivnily mimo jiné prózy Annie Ernaux. České prostředí však pociťuje vůči konceptu třídy averzi. V podcastu V chapadlech murmuru Jan Bělíček trefně poznamenává, že „kdo chtěl patřit do dobré společnosti, na slovník socialistické minulosti raději zapomněl. [...] Z otázky třídy se stalo haraburdí, které nám o současné společnosti nic neříká“. Nicméně v posledních zhruba deseti letech zažívá třída v literatuře renesanci – ať už se jedná o Eribona nebo v anglosaském prostředí Sally Rooney. Třída jako zásadní kritérium situovanosti jedince ve společnosti se pomalu vrací i na českou scénu, zatím převážně skrze překlady, ale brzy snad bude téma rezonovat i v původní tvorbě.
LOUIS, Édouard: Kdo zabil mého otce. Přel. Sára Vybíralová. Praha: Paseka, 2021. 96 s.
