Anketa: Příklady pozitivní maskulinity lze najít v románech, pornu i Bibli

7. ledna 2021

Odvaha postavit se za druhé, bořit stereotypy nebo se stáhnout do pozadí a pečovat – i tak může vypadat zdravá maskulinita podle osobností českého kulturního života. Knihy, filmy i hudba každý den ovlivňují naši představu o tom, co to znamená být mužem, ženou nebo se ani v jedné možnosti nenajít. Zeptali jsme se proto osobností z různých oblastí kultury, koho považují za pozitivní příklad maskulinity, ať už se jedná o reálnou osobu nebo fikční postavu. Kdo inspiruje Jana Němce, proč režisér Jakub Čermák volí Ježíše Krista a jakých literárních postav bychom podle spisovatelky Marty Dzido potřebovali více?

Magdalena Šipka, básnířka

Pomohlo mi si uvědomit, že zdravá maskulinita může mít mnoho podob. Mohou to být právě muži, kteří jsou, stejně jako byly dřív ženy, neviditelní – pracují v pomáhajících profesích (Kieran z Trigonometrie) nebo podporují svoje partnery a partnerky. Pak jsou to určitě i známí a silní muži, kteří svoje postavení dovedou využít k podpoře žen nebo obecně větší spravedlnosti ve společnosti. Mohou to být queer muži, například transmuži – jejich maskulinitu mám hodně ráda, protože je tak nějak „poučená ženskou zkušeností s útlakem“. V českém veřejném životě se takové vzory hledají poměrně těžko. Pokud zapátrám v „kultuře“, napadají mě všichni policisté, kteří kvůli citlivosti k nerovnostem odejdou z práce – třeba Will ze Sense8. O Vánocích jsem myslela třeba na Josefa, který přijímá „cizí“ dítě, biblického krále Davida nebo Aliho z vánočního dílu Euforie.

Martin Talaga, choreograf a performer

Osobnosť, ktorá pre mňa predstavuje pozitívnu maskulinitu, je rozhodne pornstar Sharok. Uvádzam ho ako príklad, pretože dnes vidíme zmienku o toxickej maskulinite pomerne často. Bohužiaľ ešte častejšie sa stretávame s celkovým nepochopením tohto významu. Vzniklo nejaké nedorozumenie, že toxická maskulinita je reprezentovaná svalmi a vypracovanými telami. Samozrejme je tam silné spojenie, ale bolo by naozaj načase, aby ľudia prestali tak preceňovať našu telesnú schránku a považovať ju za základný hodnotiaci faktor ľudskej osobnosti. Nie je dôležité, ako vyzeráte, môžete mať výzor absolútneho svalnatého macha, byť štíhly, veľký, malý, zelený, čokoľvek – podstatné je aké myšlienky šírite a ako využívate svoj hlas na platformách, kde máte tisícky sledovateľov. A práve Sharok vo svojich instastories alebo postoch denne bojuje za ľudské práva a nebojí sa nahlas a bez servítky zastať skupín, ktoré sú diskriminované a znevýhodňované.

Ondřej Lipár, básník a fotograf

Kamil Fila. Sehrává pro mě roli veřejně působícího intelektuála, který se poctivě věnuje svému hlavnímu tématu, filmu, ale zároveň o něm píše v kontextu celé společnosti a toho, kam se posouvá nebo neposouvá. Nebojí se navíc veřejně mluvit o tématech, jako je duševní zdraví nebo city. Aktuální série textů o Radimu Uzlovi pro magazín Heroine vytahuje na příkladu tohohle podivného sexuologa z naší národní skříně spoustu různých kostlivců.

Eva Klíčová, literární kritička

V paměti mi uvízla debata, které jsem byla svědkem skoro před čtyřiceti lety. Předmět tehdejší školkové disputace byl „správné dítě má hnědé vlasy a modré oči“. Jakkoliv jsem normu splňovala, zároveň jsem si všimla, jak se mi srabácky ulevilo. A jako outsider jsem zároveň mlčela, aby se pak nepřišlo na to, že „správné dítě“ má být taky hubené a holka má mít dlouhé vlasy. A se všemi normami a vzory je to podobné. Nedůvěřuji heterogenním kolektivům ani nástěnkovým vzorům, vždycky totiž prozrazují nějaké společenské násilí. Podobnou past vidím i v pokusech o hledání „správné maskulinity“. Jestli ale mají projevy té toxické něco společného, je to nadřazenost jdoucí ruku v ruce s nezájmem o své blízké, případně s jejich využíváním. Mými vzory jsou tedy všichni maskuliníci, kteří jsou nesebestřední a empatičtí. Jsou nějací v kultuře? Určitě, ale první jméno, které mě napadlo, je Pavel Houdek. Není to sice člověk úplně z kultury, ale aspoň není fikční, což je skvělé.

Jan Kvíz, umělec

Pro mě to bezesporu byl velvyslanec Spojeného království Divočiny a Rozkoše Daniel Konečný. Tento afrodiziakální leopardí alfasamec a jeho show září snad více odstíny forem machismu a rasismu než jeho pověstné ananasové ohňostroje, přesto mu nic nedokážu vytýkat nebo ho jakkoliv odsuzovat. Přes svou formální rozporuplnost bezpochyby stojí na straně dobra ve všech otázkách. Ostatně kdo jiný než kladný hrdina by se nechal přejmenovat ze jména Konečný na Nekonečný, aby do skonání světa mohl zvěstovat poselství rozvinuté sexy kultury a přinášet miliardy dalších orgasmů do našich srdcí.

Libuše Heczková, literární historička a teoretička 

Od teenagerského věku si myslím, že nejzajímavějšími muži světové kultury jsou tři detektivové. Lord Petr Wimsey, zábavný snobský excentrický gentleman Londýna 20. a 30. let 20. století či spíše pozdní dandy, literární výtvor Dorothy Sayersové, který má vytříbený umělecký a literární vkus, záliby v neužitečných věcech, nebývalou inteligenci a spíše směšný vzhled. A také nestandardní zálibu ironizovat stereotypy a předsudky své i ostatních. Jeho přítelkyně jsou praktikující umělkyně a mezi nejbližší spolupracovníky patří katolická slečna, která vede ženskou detektivní kancelář pod pláštíkem pisárny. Druhým příkladem maskulinity, jež by mohla posloužit za vzor i dnes, je obézní nepříjemný ironický detektiv Nero Wolfe.  Emigrant původem, miluje dobré jídlo a nesnáší ženy, stejně jako muže. Obdivuje tvůrčího ducha a hají stejná práva všech bez ohledu na rasu, pohlaví a původ a zaměstnání. Třetím vzorovým mužem mi vždy byl melancholický Phil Marlowe: dodnes na jeho počest piju gimlet.

Marta Dzido, spisovatelka a režisérka

První postavou, která se mi vybaví, je Wilbur Larch – jeden z hrdinů románu Johna Irvinga Pravidla moštárny. Wilbur Larch je doktor. Je ředitelem ústavu, který navštěvují ženy, jež otěhotněly proti své vůli. U něj najdou podporu, mohou podstoupit ilegální potrat nebo také dítě donosit a po porodu ho umístit do sirotčince, který doktor Larch provozuje. Larch je obdivuhodný muž, jenž pomáhá ženám v nouzi, ale přitom je nepoučuje, nemoralizuje, nehodnotí a neudílí žádné rady. Zároveň vychovává celou kupu nevlastních dětí, pro které je současně matkou, otcem i přítelem. Je to postava, jakých je ve světě velký nedostatek, obzvláště v současné realitě polské. 

Kateřina Císařová, herečka Divadla Na zábradlí

Napadá mě postava Samvěda Křepelky (Samwise Gamgee) z Pána prstenů, pro mnohé jeden z největších hrdinů příběhu. V Samově postavě vidím silného opravdového člověka, který má vysoké morální hodnoty, dávajícího neustále najevo svoji lásku. Nebojí se plakat, protože pláč vysvobozuje, je velmi křehký, odvážný a bojuje za své přátele a nasazuje při tom své tělo a duši. Je zajímavé pozorovat maskulinitu právě v rámci příběhu mužského přátelství a odhodlání zvládnout vše společně. Samvěd Křepelka skvěle rozbijí koncept toxické maskulinity, která vyobrazuje muže naopak jako silného jedince, odolného vůči emocím, neporazitelného, pevného, toho, který si vše podmaní svojí fyzickou nadvládou. Pozoruhodné je, že tuto pozitivní maskulinitu sledujeme ve světě, kde jsou skřeti, prsteny moci, mluvící stromy a kouzla…

Čtěte také: Kulturní počin roku 2020: Muzeum paneláků, špionážní opereta i české country

Kateřina Čopjaková, literární a komiksová kritička

Connell Waldron, hrdina románu Sally Rooney Normální lidé, je pro mě jedním z možných příkladů pozitivní maskulinity. Sice nezralé, jistě nedokonalé, ale rostoucí osobnosti poctivé sama k sobě. Vůbec to neznamená, že se vždy chová správně, ale své chyby si uvědomuje a pokouší se je napravit. Dokáže být hlavní hrdince oporou nehledě na to, jestli jejich intimní (sexuální) vztah trvá, a dokáže se jí také nakonec svěřit se svými úzkostmi a nejistotou. A kdo by si necenil muže, který bez pobízení ocení dílo Jane Austen, chápe, že konsent je součástí sexu, a k tomu má atraktivitu fotbalového útočníka? Ve zkratce citlivost, respekt a síla.

Tomáš Ondřej Pilař, operní režisér a umělecký šéf opery Jihočeského divadla

Orfeo, titulní postava první opery v historii z roku 1604. Orfeo svým příběhem putuje pod vlajkou starobylé ctnosti v latině označované jako „virtus“ neboli „mužská čest“, což je pojem, který nám v současné češtině pohříchu chybí. Nositel této ctnosti se chová jako „správný muž“, drží slovo, zastává se slabšího, obětuje se pro přítele a má sílu zvítězit nejen nad nepřítelem, ale zejména sám nad sebou. A Orfeo vytyčuje hranice této ctnosti až do samotného extrému, kdy ve své snaze selže a sedmihlasý mužský sbor komentuje jeho chybu jako smutnou lidskou přirozenost, neboť ona „virtus“ je paprskem nebeské krásy, k níž se může smrtelník nanejvýš přiblížit. Dokonalá pozitivní maskulinita je totiž božská jiskra, jíž se lze nanejvýš dotknout, ale naplnit nám ji není dáno.

Jonáš Zbořil, básník a moderátor Radia Wave

Strašně dlouho jsem přemýšlel, kdo by mohl být příkladem pozitivní maskulinity, a nakonec mě napadl Enzo z tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně. Nenapadá mě nikdo v současné literatuře, kdo by byl loajálnější k potřebám a ambicím své partnerky. Enzo je o to zábavnější, že v prvních dílech působí jako ignorant a násilník, ale s postupem dalších knih projde nenápadným, ale zásadním vývojem.

Jan Němec, spisovatel a redaktor literárního časopisu Host

Jestli se ptáte na pozitivní příklady maskulinity, musím asi předeslat něco obecnějšího: genderové rozdíly se podle mě přeceňují. Být ženou je dnes příběh, být mužem začíná být trochu podezřelé. Osobně to vnímám spíš tak, že to, v čem se genderově lišíme, se odehrává v kontextu toho, co máme bytostně společné. Rodíme se, utváří se v nás ego, poznamenávají nás rodiče a prostředí, osamostatňujeme se, usilujeme o smysluplnou existenci, transcendenci, umíráme. Nejsem jistý, jestli neustálé zdůrazňování rozdílného přístupu k sociálním statkům občas trochu nezastírá hlubší výzvy, které gender pouze zabarvuje. Ale abych se nevyhnul konkrétní odpovědi. V létě jsem poslouchal paměti Michelle Obamy Becoming, teď trávím čas s prezidentskými memoáry Barracka Obamy A Promised Land. Je Obama pozitivní příklad maskulinity? Může být, nabízí se to. Ale sám bych to tak neformuloval, protože to, že je muž, není podle mě určující pro to, čím je výjimečný, a totéž v případě Michelle.    

Dominika Moravčíková, spisovatelka a muzikoložka

V mojom živote je výrazným vzorom pozitívnej maskulinity americký herec a aktivista Matt McGorry, známy z Netflix série Orange Is the New Black. V júli roku 2020 zverejnil na svojom Facebooku poetický text s refrénom „My big, soft belly“ (moje veľké, mäkké brucho), v ktorom kontempluje svoju maskulinitu, vzťah s otcom a ideál mužského vzhľadu nastavený spoločnosťou. „Učili nás, že naše telá odrážajú náš vnútorný stav a že musíme mať všetko pod kontrolou. Naše životy, pocity, ‚naše ženy‘ a naše telá,“ píše. Oproti tomu stojí realita „mäkkého brucha“ – „mäkká“ mužnosť a krása, ktorá sa vymyká spoločenským očakávaniam a disciplíne. Matt McGory sa tiež angažuje za práva LGBT a non-binárnych ľudí, za hnutie Black Lives Matter a proti ideológii belošskej nadradenosti.

Miss Petty, drag performer a hudebník

Pro mě je největší vzor pozitivni maskulinity každý dobrý otec. A v popkultuře je to pro mě třeba postava otce z pixarovské pohádky Inside Out! (česky V hlavě, pozn. red.). Citlivý, rozumný, tvrdě pracující a zároveň goofy, fun loving táta! A jeho sexy knírek je jen třešínka na dortu. Jasně, je to film a ve skutečnosti žádný dokonalý táta neexistuje, ale kdyby existoval, byl by to ten z Inside Out!

Darina Alster, vizuální umělkyně, performerka a pedagožka

Tomáš Vaněk je charakterní muž i otevřený člověk. Vede AVU způsobem, který kotví ve feministických hodnotách, a transformuje tuto instituci nejlépe, jak dovede v rámci současného stavu světa. Příkladně reagoval na pandemii, klimatické změny i požadavky studentstva na ekologickou přizpůsobivost AVU jako instituce. Pro mne je příkladem pozitivní maskulinity právě Tomáš Vaněk.

Vojtěch Bárta, divadelní režisér a umělecký šéf Chemického divadla               

Hrdiny poznáme, až když s nimi nemůžeme mluvit. Skvělým příkladem pozitivní maskulinity, to jest velkorysosti, cti, rytířského přístupu, odvahy k lásce a pravdě a skutečné zmužilosti tváří v tvář nelehké tvůrčí i životní dráze, je pro mě nedávno zesnulý Karel Vachek. Jeho fascinující filmy hravě hledající sociální spravedlnost i hlubší poznání jsem vždycky obdivoval, o jeho osobě se dozvídám nejvíc až teď, ze vzpomínek lidí, kteří mu byli blízko. Dalšího hrdinu znám od prváku na DAMU, je jím (a nejen pro mě) Honza Kačena, snivec a buřič, mimo jiné také Vachkův student na katedře dokumentu a především jeden z nejtalentovanějších divadelních tvůrců, které jsem mohl poznat. Bohužel, ani s ním si asi už nepopovídám: po nešťastné nehodě už více než rok leží kdesi mezi životem a smrtí… Oba mi v mnohém připomínají mého dědu Karla, kterého jsem poznal jen jako malé dítě a který se s jim podobnou (až nemilosrdnou) odvahou, noblesou a vtipem dokázal postavit nacistům, stalinistům i obyčejné lidské hlouposti a přitom ještě pomohl nesčetným lidem (i zvířatům)…

Jakub Ra, vizuální umělec a vedoucí New Aliens Agency

Za příklad pozitivní maskulinity považuji zpěváka Harryho Stylese, protože je mi sympatické, jak experimentuje s módou a ve videích ukazuje svoji zranitelnost.

Ondřej Macl, spisovatel a performer

Charlie Chaplin. Byl to impozantní muž, který by klidně mohl těžit ze svých privilegií. Místo toho si vytvořil postavu losera, svůj pravý opak, a stal se hrdinou všech vyděděnců tohoto světa. Učinil tragédii groteskou a grotesku romancí. Vlastně i chlapi, kteří se naopak utvrzují ve svém chlapáctví, jsou něčím k smíchu. Jen kdyby z nich přitom nešel strach…

Jakub Čermák, divadelní režisér a umělecký šéf gangu Depresivní děti touží po penězích

Ježíš. Myslím si, že je to muž, který má porozumění pro lidi obecně a neškatulkuje je, naslouchá ženám, sděluje své poznání, vytváří společenství. Přestože má velmi často nádherné, šlachovité tělo ektomorfa, nelze si nevšimnout líbezných, až dívčích rysů ve tváři. Ježíše vyhodíte dveřmi a on se vrátí oknem (ukřižujete ho a on vstane z hrobu). A teď marně přemýšlím, jestli tohle je spíš ženská nebo mužská vlastnost.

Vendula Chalánková, výtvarnice a konceptuální umělkyně

Tato otázka přichází z magazínu Klacek a ptá se na pozitivní maskulinitu. Slovo maskulin jsem naposledy slyšela v textu zpěvačky Muchy:

Po Brně necárám / kdejaký maskulin / se do mě vycáká / a co pak s tym
Nikam se nehoním / nikdo mi nevoní / asi su frigidní / co já vim
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná
Po Brně necárám / nemusím, nehárám / mně stačí číča a seriál
Je mi to lhostejný / všechno to je stejný / je mi to jedno dvě / je mi to fuk
Nemám to ve zvyku / tahat sa s borcama po štrytu / valat sa po zemi v modrym
Chlap zatim nakeruje do bytu / a máš po bigbitu / někuju nechcu a / myslim to v dobrym
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná
Prej je to nezdravý / to tření tělesný / holky to říkají
Choroby pohlavní / no to je votřesný / mně stačí číča a seriál
Celoplošná kastrace / je více nežli nutná
aspoň bude legrace / a nebudeme smutná
Vše spočívá v odstranění / pohlavních žláz
Sterilizace, sterilizace, sterilizace, sterilizace,
sterilizace, sterilizace, sterilizace, sterilizace,
sterilizace, sterilizace, sterilizace, sterilizace,
sterilizace civilizace
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná
Asi su nána / Asi su úplná Ná na ná na ná na ná na ná

Asi bych se ztotožnila s částí textu „mně stačí číča a seriál“ a po maskulinitě nepátrám. Myslím, že citací textu už je odpověď dostatečně dlouhá, a odpovědi na otázku proč bych se zdržela.