Všechny kočky nejsou jen fatálně šedé
11. ledna 2021
Tandem hudebních publicistů Karel Veselý a Miloš Hroch se ve společné knize Všechny kočky jsou šedé věnuje proměnám úzkostlivých nálad v populární hudbě posledních padesáti let. Hudební žurnalistiku kombinují se současnou kritickou teorií, ale i odkazy na populární filmy nebo literaturu. Přestože autoři dokážou nejen sugestivně vylíčit atmosféru jednotlivých písní, ale i sledovat jemná přediva nálad napříč žánry, nabízené spojení se širšími politickými změnami je diskutabilní.
Duševní úzkost se stává důležitým tématem části mladé a střední generace. Mnoho známých osobností začíná v médiích otevřeně mluvit o svých depresích. Kromě několika odborných pohledů, ze kterých lze na problematiku nahlížet, se smutek přepisuje i do populární kultury. Tu dle autorů můžeme vnímat jako indikátor změn ve společnosti.
Kniha Všechny kočky jsou šedé vychází z podcastové série Černé slunce, kterou Karel Veselý připravil pro sociální platformu Institut úzkosti. Kapitoly, které lze vnímat jako dílčí, nezávislé eseje, tematicky kopírují jednotlivé díly podcastu. Do knihy byla začleněna i závěrečná kapitola o environmentálním žalu v současné hudbě od Miloše Hrocha, který se jako spoluautor podílel na přepracování textů. Mimo to se Hrochův příspěvek soustředí i na alternativní tuzemské projekty, čímž se odlišuje od zbytku věnujícího se pouze americkým a britským interpretům a interpretkám.
Warwick po česku
Své pátrání po smutku v populární hudbě Veselý začíná u osobnosti Iana Curtise z britské post-punkové kapely Joy Division, která svou kariéru započala na přelomu 70. a 80. let. Paradigmatický příklad z Curtise učinil britský filozof a hudební žurnalista Mark Fisher, když hudebníkovy tísnivé texty a melancholickou osobnost zasadil do kontextu nastupující pravicově konzervativní vlády Margaret Thatcher. Fisher mimo kritiku dekonstrukce sociálního státu neoliberalismus viní ze zavrhnutí jakýchkoliv alternativ politického uspořádání. Konzumní kapitalismus, jenž nepřináší jedinci žádný duchovní přesah, pak dle Fishera plodí vlnu depresí. Pro Karla Veselého je jeho dílo určující inspirací, jak sám uvedl v rozhovoru s Janem Bělíčkem a Pavlem Šplíchalem.
Úzkost a deprese v knize nabývají nejrůznějších forem a spoluurčují je mnohé faktory, mezi kterými se autor umně orientuje. Veselý s bravurou líčí nálady písní, které dokáže osvětlit na pozadí hudebníkovy sebestylizace, ale i soukromého života. Dílo zasazuje do širšího hudebního kontextu a porovnává jej s dalšími žánrově blízkými muzikanty. Dále se snaží podat několik různících se pohledů zohledňujících další rovinu novinářské percepce, ale i širšího kulturního kontextu. Dobová literární nebo filmová díla mu jsou metaforou pro zachycení hlubšího společenského fenoménu. Veselý pracuje i s dalšími prameny, které se nebojí navzájem kombinovat. V knize se citace hudebních textů doplňují s televizními seriály, se současnou teorií nebo s vědeckými studiemi.
Veselý se ve svých úvahách často dostává až na úroveň problémů nejen západního, ale i globálního světa, avšak jeho analýza vychází z „úzkého“ kontextu americké a britské popkultury. Rovněž i sociologická data a články jsou čerpány z anglofonní literatury. Přestože se jedná o umělce a umělkyně svou popularitou daleko přesahující hranice svých států, jak ukazují i na případu beznadějně vyprodaného pražského koncertu americké popstar Billie Eilish, nabízí se vzhledem k českému čtenáři otázka historie české populární hudby. Jí se Veselý věnuje v závěrečném dílu zmíněné podcastové série, ale do knihy jej autoři nezahrnuli i kvůli nutnosti rozpracování nového, složitého kontextu, který by nedokázali vpravit do délky jedné kapitoly.
Doomerský manifest
Veselý provádí podrobnou analýzu nejen nedávného hudebního vývoje, ale pokouší se předat zprávu o hlubším stavu naší doby. Populární hudba je sdílenou strukturou pocitů, na které lze, při správně nastavené optice, pozorovat změny ve společnosti: „Rockové hvězdy jsou spíš produktem touhy svých posluchačů v konkrétní historické epoše než vlastní vůle k moci. Doba si vyrábí své mluvčí, ne naopak.“ Všechny kočky jsou šedé nejsou však pouze konstatováním diagnózy. Autory představovaná bezútěšnost dnešního světa musí vést k nutné nápravě. Během celé knihy je zřejmá agitační linka plynoucí z nesmířlivých zpráv o přetrvávajícím kořistnictví kapitálu vůči lidem, ale i planetě. Billie Eilish je nejen vyústěním celých dějin úzkosti, reprezentuje také všechny v knize představované archetypy smutku. Mladá zpěvačka je rovněž synekdochickým zastoupením mladé generace představující naději na změnu. Kapitola končí parafrází na poslední větu Komunistického manifestu: „Nemá (mladá generace, pozn. aut.) už totiž vůbec co ztratit – vyjma krachujícího světa, který zrodila ekonomická krize.“
čtěte také: Konec terapie: Pop letos pochopil, že o jeho rady nikdo nestojí
Závěrečné vyznění je tak nutné hledání utopických východisek ze současné dystopické reality. Té vládnou politické špičky žijící mimo náš svět a není náhodou, že jsou v knize několikrát přirovnány k božstvu. Argumentaci ve vyšší, symbolické rovině lze pozorovat i na příkladu sebevraždy Marka Fishera. Veselý klade nešťastnou událost do časové souvislosti s referendem o Brexitu a nástupem Donalda Trumpa. Politické události jsou tak vytrhnuty mimo svůj kontext a v souvislosti se smrtí filozofa autorovi slouží pouze jako varovné symboly. Takto konstruované vztahy na úrovni jazyka pomáhají umocnit sugestivnost a naléhavost jimi konstruovaného obrazu současnosti.
Ve snaze o apel však autoři často dochází k epochálním závěrům. V úvodní kapitole s názvem Index přetížení zasazují vývoj populární hudby do širšího ideového rámce, pomocí nějž kritizují západní kulturu z přílišného lpění na racionalitě a upozaďování individuálních potřeb. Na načrtnuté lince mezi myslitelem Reném Descartem, sociologem Maxem Weberem a zástupci Frankfurtské školy Theodorem Adornem a Maxem Horkheimerem se snaží doložit, že „západní modernita stojí na regulaci ‚nežádoucích‘ psychických pochodů uvnitř lidské mysli“. Ve snaze podpořit svůj argument přichází se zjednodušující tezí o západním člověku, jenž „tak dlouho tlumil emoce, až se vrátily zadními dveřmi…“ Dále předkládají až zavádějící tvrzení o totalitních režimech snažících se během historie vymýtit emoce, jak upozornil ve své recenzi Jan Lukavec. Zůstává tak otázkou, zda rezignací na kauzalitu sami autoři nevytvářejí fatalistický svět, z něhož není úniku.
Když jsem smutný – emoji
Naopak pozitivním momentem knihy je snaha autorů postihnout vývoj médií a sociálních sítí ve vztahu k hudebnímu průmyslu. Nové platformy na sdílení hudby daly vzniknout úplně novým žánrům a zároveň otevřely další dveře hudebnímu trhu. Mladí muzikanti zde mohli snadno publikovat vlastní nahrávky a formou komentářů získávat zpětnou reakci od poslouchajících. Na dnes již klasickém albu 808s & Heartbreak od Kanye Westa ukazují, že propojení lidského hlasu s počítačovým programem vedlo k objevení nového způsobu, jak vyjádřit vnitřní emoce, a dalo vzniknout i vlně nových rapperů.
Proměna vnímání emocí souvisí i s dalšími sociálními sítěmi, které formují naše sebevnímání skrze vlastního avatara-prezentaci. Veselý soudí, že rozvíjející se forma komunikace pomocí obrázků nebo krátkého textu má přesah i do politické roviny. Tuto formu umí dobře využívat například bývalý prezident Spojených států Donald Trump, který proslul svými tweety, výstižnými přezdívkami svých oponentů nebo veselými tanečky na politických mítincích. Sociální média nemusí nutně znamenat příchod populistů, ale spíše dávají politikům nový nástroj, jenž je přibližuje k jejich voličům a pomáhá s nimi navazovat nové vztahy.
Všechny kočky jsou šedé za několik měsíců od svého vydání sklidily zasloužené pozitivní reakce. I díky svému intelektuálnímu zázemí dokážou oba autoři nahlížet současnou hudbu z mnoha perspektiv a široce překračují tuzemský žurnalistický mainstream. Kniha otevírá mnoho otázek, od duševních úzkostí přes genderovou identitu až po probíhající klimatickou krizi, a zároveň podněcuje čtenáře k jejich zodpovězení. Hroch a Veselý podávají dnešní svět v jeho bezútěšné fatalitě, která je v mnoha bodech diskutabilní. Jejich závěrečné stanovisko nicméně nekončí poraženeckým přijetím stavu věcí, ale vírou v přicházející změnu a apelem na čtenáře. Svými interpretacemi jej nutí hlouběji promýšlet jeho vztah k médiím, jím konzumované kultuře, ale i hranice dnešního systému. A to není málo.
VESELÝ, Karel; HROCH, Miloš. Všechny kočky jsou šedé. Praha: Paseka, 2020. 308 stran.
