Václav Matějovský: Z umění, který tě naplňuje, nájem nezaplatíš

9. ledna 2020

Zdroj: Fajn Rádio

Vašek strávil posledních deset let v seriálové Ulici, ve které loni skončil. Mimo to chvíli studoval herectví na Katedře alternativního divadla na DAMU, napsal seriál, zahrál si ve filmech nebo natočil dokument. Naposledy byl před kamerou Karlem Havlíčkem Borovským v právě připravované minisérii o Boženě Němcové. Posledních pět let pracuje pro Fajn Rádio, ve kterém vysílá druhou nejposlouchanější ranní show v Česku. 

Zavzpomínáš ještě na tu krátkou epizodu na DAMU?
Na DAMU jsem přišel, když už jsem v Ulici hrál šest let. Nebyl jsem jediný s hereckou zkušeností, ale nikdo nepracoval v něčem tak komerčním a mainstreamovým. Lidi často chodí na DAMU s představou, že budou velcí umělci. Když nám v prváku kladli otázku „co pro tebe znamená herectví“, každej odpovídal, že ho naplňuje. Z takový odpovědi bych zvracel.  

Tebe herectví nenaplňovalo?
Nikoho nenaplňuje herectví, a už vůbec ne v devatenácti letech, když doteď hrál akorát v nějakým představení amatérskýho souboru. Mě alterna bavila, protože jsem se tam mohl vyjádřit různými způsoby. Ostatní se viděli jako velký herci, umělci. Hejtovali mě, že když hraju v Ulici, jsem mainstream. Vtipný bylo, když se začali osamostatňovat od rodičů a zjistili, že bydlení musí z něčeho platit. A že z umění, který je naplňuje, to nepůjde. Navíc je pro herce práce málo, a tak postupně začali v seriálech hrát taky. Viděli smlouvu z Ulice a role byla na světě.

Proč ses na tu alternu vlastně vůbec hlásil?
Chtěl jsem umět hrát. Učit se od lidí, kteří v oboru pracují roky. Zjistil jsem, že mě baví se spíš vyjadřovat tělem, baví mě hrát žvejkačku na přijímačkách. Alterna mi nabízela široký spektrum možností: akrobacie, loutky, i když ty už ne tolik… Otevřelo mi to nový obzory. 

Jak to myslíš?
Herectví se nedá naučit. Jde o abstraktní záležitost. Než jsem studoval na DAMU, měl jsem pocit, že musím všechno odmluvit. A najednou jsem objevil hraní beze slov nebo sílu úplně malých pohybů, miniaturního hraní. Moc jsem toho samozřejmě nestihl. Já se od spolužáků už lišil tím, že jsem nebyl přesvědčený o tom, že je herectví má jediná budoucnost, a myslím, že jsem stál víc nohama na zemi. Nad herectvím je nutný přemýšlet jako nad jakoukoliv jinou prací. Potřebuješ se nějak živit a bejt vidět. Proto herec potřebuje filmy i seriály. Proč asi v Ulici hraje Martin Pechlát nebo Rudolf Hrušínský? Rozhodně ne proto, že by byli špatný herci. 

Buď odjedeš, nebo umřeš

Do Ulice si ve třinácti přišel jako Miki Seidl, syn zmiňovaného Martina Pechláta a Petry Jungmanové. Naučil ses z herectví něco od nich?
Ono je to seriálový hraní logicky jiný… v tom smyslu asi jo.

Jaký je to uliční?
Hrozně rychlý. Náročný je už samotný natáčení. Třeba u filmu máš den na jeden obraz. V Ulici máš obrazů na den klidně šestnáct, točíš na tři kamery. Ulice má ateliéry postavený na míru, a vedle nich je režie, kde sedí střihač a další technici, v podstatě se to předstřihává nahrubo jako při živém přenosu. Takový systém jinde v Evropě nenajdeš.

Jak to ovlivňuje hraní?
Musíš to odjet rychle, naučíš se čtyři scény na den a rychle to ze sebe vydáš. Tady se scéna točí maximálně na druhej třetí pokus a musí bejt dobrá. Text si stačí párkrát přečíst, nejde zrovna o komplikovaný dialogy. Ale samozřejmě jedeš na krátkodobou paměť. Když se po pár dnech musí scéna přetáčet, už si scénář nikdo nepamatuje. Musíš se to rychle naučit a emoce rychle odehrát. A buď jsi idiot a prdíš na to, nebo zíráš na dobrý herce, kteří to dokážou i v rychlosti zahrát přesně.

Vašek v Ulici představoval Mikiho, syna Petry Jungmanové a Martina Pechláta. / Zdroj: Ulice, TV Nova

Myslíš, že je v tomhle monstrózním provozu čas na vyhrávání emocí? 
Jo, v tom je právě ten um seriálovýho hraní. Režisér nemá čas hodinu vysvětlovat emoce postavy, to musíš vědět sám. Řekne ti zhruba jen „minule jste se hádali, tak jste na sebe naštvaní“. 

Vyhodili by z Ulice herečku, která neumí hrát, ale je oblíbenou postavou u diváků? 
Tak v tom spočívá ten mainstream. Nejdeš po kvalitě, chceš, aby se to lidem líbilo. Aby to bylo úspěšný, ne dobrý, to není stejný. I když to bude blbá herečka, co se neučí texty, ale diváci ji milujou, tak ji tam prostě necháš.

A jak to dopadlo s Mikim?
V seriálu moc možností odchodu není. Buď umřeš, nebo odjedeš, což znamená, že se ještě můžeš vrátit. A já jsem skončil úplně nejtrapnějším způsobem: přestal jsem se objevovat. Jen se o mně mluví. Někdo přijde do kavárny a jiný říká „teď tady byl Miky“, a to je všechno. Nebo se mnou telefonujou.

Jen tě k tomu nepotřebujou. 
Vlastně jo. Nevím, proč se rozhodli pro můj konec.

Jak s Ulicí souvisí další pořady, které jsi točil? Třeba Hashtag. 
Chtěl jsem točit vlastní internetový obsah a nápad na Hashtag mi na Nově vzali. Vždycky šlo o jeden den s hercem z Ulice. Nebo jsem psal seriálovou online verzi Ulice, říkal jsem tomu „co by kdyby…“. Šlo o alternativní příběhy postav, které v Ulici skončily a podobně. Akorát se nezrealizoval, protože na něj nebyly peníze. 

Nova je už od svého vzniku snad nejvíce spojená s masovou, mainstreamovou produkcí. Je v ní ale i místo pro vlastní nové projekty? 
Ne. Trvalo nám roky něco prosadit, dělali jsme víc věcí, který se nechytly. Chtěli jsme tam něco měnit, doufali, že na to bude prostor. A znali jsme tam lidi. Něco málo vyšlo, o zbytek nebyl zájem.

Jsem druhej Leoš

Už pět let tě můžeme poslouchat ve vysílání Fajn Rádia, stejně jako tvé bývalé herecké kolegy z Ulice. Dostal ses tam přes ně? 
Ne, viděl jsem na Facebooku inzerát, kterej byl otevřenej pro všechny. Pozvali mě a já jsem začal. Nejdřív jsem dostal ten nejhorší možný čas, tedy víkendová rána, pak dopoledne přes tejden, a teď už mám tři roky svoji ranní show. 

Jsi druhej Leoš Mareš?
Jo. Akorát chudší, míň slavnější a bez manželky a dětí. Jsem druhá nejposlouchanější ranní show v Česku, což nikdo neví. Nikdo moc rádiový byznys neřeší, Leoše zná každej, ale jinak se lidi v rádiích moc neorientujou. 

Pomáhá tomu fakt, že Fajn cílí na mladý lidi?
Cílovka je 12–25 let, takže jo. Říkáme, že hrajeme pro mladý lidi, nebo pro ty, co se jako mladý cítí, což je asi nejtrefnější. Navíc děláme to, co frčí, jako podcasty, videa na Instagram, máme TikTok…Snažíme se spíš být upřímní. Nebudu v rádiu řešit dospělácký věci, který v životě neřešim. Střídám vážnější zprávy s těma lehčíma, zároveň průměrná doba, jakou mě zpravidla řidič v autě poslouchá, je 30–45 minut, takže pak musím opakovat to samý, ale nějakým jiným způsobem. Není to tak jednoduchý, jak si lidi často myslí.

„Jsem druhá nejposlouchanější ranní show v Česku, ale nikdo to neví,“ říká Vašek. / Zdroj: Archiv Fajn Rádia

Co si přesně pod tvojí ranní show představit? 
Je to takovej mix. Měla by ses dozvědět, jaká je doprava, počasí, zprávy...

Ale nejsi zprávařský ČRo Plus.
Jasně, stejně jsou ale důležitý informace, který by měli vědět všichni. My vedle nich navíc informujem třeba o novým singlu Justina Biebera. Zároveň musím zprávy spíš glosovat, nebudu si sice dělat srandu z požárů v Austrálii, ale z jiných věcí musím, aby to bylo odlehčený. 

Odkud zprávy čerpáš? 
Z Facebooku a Instagramu. 

Sám si ale na svůj Instagram, na kterém tě sleduje skoro 37 tisíc lidí, rok nepřidal ani jednu fotku. 
Potřeboval jsem si dát roční pauzu. Těch followerů není moc, ale zas už to není jen můj soukromej profil. Musíš přemýšlet nad tím, co pouštíš ven, ať už kvůli sobě, nebo těm, co tě sledujou. V tom mě štvou influenceři, který na to kašlou. Nepřemejšlí nad tím, kolik lidí to ovlivní. Když tam něco postneš, musíš vnímat, že tě třeba sledujou malý děcka. Nebudeš si na profil dávat videa z kalby.

Když si člověk zadá tvoje jméno do Googlu, vyjedou mu napůl smyšlené životopisy a pak bulvární články, které vycházejí právě z tvých někdejších instagramových postů. Souvisí tvoje roční pauza i s tím?
Taky. Není to jen o tom, že něco postnu a bulvár to zveřejní, ale média se k tomu můžou vracet. Za dva roky na mě klidně vytáhnou nějaký nesmysl, běžně se to děje. Tvoje kariéra bude mít nějakej vývoj a ty nad tím musíš přemejšlet.