Only ’90s Kids Will Remember

13. ledna 2020

Jakub Dotlačil, Až zhasneme. / Zdroj: Host

Jakub Dotlačil přichází v románu Až zhasneme s trochu jiným příběhem devadesátých let, než na jaký jsme zvyklí. Namísto do nově otevřeného McDonaldu nás bere do masokombinátu a skrz intimní příběh hledá odpověď na otázku: Co se to tehdy vlastně stalo?

Z vyprávění mých rodičů o „euforických devadesátkách“ nebylo těžké získat představu doby, v níž každý člověk do pětadvaceti vlastnil džísku a nemovitost. Cestovalo se stopem, a dokonce i v Londýně se dalo přespat v parku. Na západě se sice na Čechy koukalo skrz prsty, to ale nevadilo, protože už jsme jim to měli brzy ukázat, jak sliboval Klaus, a navíc se člověk vždycky mohl vrátit domů a najít si dobrou práci i bez dvou let strávených na neplacené stáži.Devadesátky jsou tak pro moji generaci hlavně spokojenou dobou bizárku, kdy byly mobily tak velké, že se nosily na zádech, místo stahování Tinderu se chodilo špacírovat do pořadu Rande a ekologická krize neexistovala. 

Román Cobainovi žáci Miroslava Pecha z roku 2017 byl jeden z prvních, který se na „divoké devádesátky“ dokázal podívat jinak. Pech si v něm díky perspektivě kluka ze sídliště klade otázku: K čemu je ti svoboda, když z tebe stejně nic nebude? 

Maloměstská nuda, léky na předpis a nechutná dřina za padesát korun na hodinu. Dotlačilova devadesátá léta mají k nostalgii daleko. / Zdroj: Host

Reflexe devadesátých let jsme se ale jinak v literatuře zatím moc nedočkali. I úspěšné Cobainovy žáky oceňovala kritika téměř výhradně za jejich jazyk a samotné téma často označovala jako banální. O devadesátkách se přitom bavit potřebujeme. Dobře to ukazují i kontroverze, které vyvolávají pokusy narušit idealizovanou představu doby, kdy bylo všechno vyhráno a jinak se toho moc nedělo. Přesně to jsme viděli naposledy třeba v diskusi ohledně plakátu Jana Kvíze vyřazeného ze soutěže spolku Díky, že můžem.

Jakub Dotlačil nás teď ve svém románu Až zhasneme bere na exkurzi po svých, podstatně méně extatických devadesátých letech.

Na hřbetě tygra

Je rok 1997 a my se vracíme s čtyřiadvacetiletým studentem bohemistiky Janem na prázdniny do blíže neurčeného severočeského města. Města tak nudného, že na billboard, který měl lákat turisty, ani není co napsat. Že tudy transformace prošla, prozrazuje v podstatě jen pár nových obchodů na náměstí, kam se na začátku devadesátých let v rámci občanské výchovy chodí Janova třída dívat „a snažit se pochopit, proč je zrovna naše země středoevropským tygrem“.  Těch pár obchodů a zpackaná privatizace budovy radnice, na nížse podařilo zbohatnout místnímu podnikateli Patkovi, jsou v podstatě jediné fyzické změny, které porevoluční doba do města přinesla.

Právě v masokombinátu, který si za „vydělané“ peníze Patka s Janovým strýcem koupí, má na Jana toto léto čekat klidná brigáda v kanceláři. Už od prvního dne je ale všechno jinak – místo aby Jan uplatňoval svoji pokročilou znalost softwaru 602, ocitá se po lokty v syrovém mase. Postupně si prochází různými fázemi výroby – od nahánění krav na jatka až po balení párků. Jeho protesty jsou umlčovány poučkami o tom, že „každá práce je přece praxe“ a vytrvalým poukazováním na nesmyslnost Janova studia. Jan snáší šikanu kolegů i moudra svého strýce odevzdaně. Možná proto, že s nimi vlastně sám souhlasí. Doba okolo je přece nasáklá příležitostí, a jestli někdo nedokáže „bejt šikovnej“, je to jenom jeho vlastní chyba. Podobně přemýšlejí i ostatní postavy. Jestliže v předchozím režimu šlo na dobu svést cokoliv, teď si za všechno může každý sám.

Nejodevzdanějším prorokem kapitalismu je Janův strýc. Je to právě jeho unikátní kombinace snílkovství, pragmatismu a nedostatku empatie, která ho nutí věřit, že teď, když se svět konečně zbavil ideologií, nemůže člověk udělat nic morálnějšího než zbohatnout. Janův strýc, vytrvale chrlící směs chlapáckých mouder a citáty Friedericha A. Hayeka a Adama Smithe, snad opravdu věří tomu, že každá práce je krásná.

Když strýc v masokombinátu začíná, projde si ve snaze dohnat fatu morgánu prvorepublikového podnikatele postupně všemi pozicemi. Sehraným příběhem o self-made manovi chce přepsat ten o kontaktech nasbíraných za minulého režimu a o privatizaci, kterou si jedna strana „zapomněla pohlídat“. Podobné báchorky o byznysmenech začínajících na zelené louce slýcháme i dnes v jednom kuse: třeba když nám Andrej Babiš vypráví o tom, jak holýma rukama postavil svůj první dům.

Zatímco na lidskou chvilku odhodlaného vojáka kapitalismu, jak si Janův strýc sám říká, si musíme chvíli počkat, s protagonistovou matkou soucítíme od začátku. Stejně jako její bratr, i ona věří v příležitosti a přičinlivě opakuje poučky o tom, že „akcie jsou cennější než peníze“. Přece jenom ale cítí, že tahle hra není pro ni. Bohatne tak alespoň hypoteticky – s nosem přilepeným na televizní obrazovku každý večer vyhrává felicii v pořadu Riskuj. Na pravdu moderátora Jana Rosáka se totiž člověk může spolehnout, ta se dá přepočítat na tisíce.

Od kupónovky po Boss Babes

Janova rutina – sestávající z jednotvárné práce, sezení nad pivem s kamarády z gymplu a polykání hrstí prášků na předpis – je narušena v momentě, kdy odhaluje úlohu masokombinátu v aféře Harvardských fondů (v příběhu Oxfordských) příznačné pro devadesátá léta. Nejznámější investiční společnost zapojená do kuponové privatizace akcionářům slibovala, že zbohatnout může každý. Nakonec zbohatl hlavně miliardář Viktor Kožený, zmizel na Bahamy a odškodnění se podvedeným nikdy nedostalo. V příběhu tak fondy symbolizují nejen slepou víru ve všechno západní a akademické, ale hlavně definitivní vystřízlivění z pohádek o tom, že stačí umět chytit štěstí za pačesy. 

Dotlačilovo vyprávění nemá mrtvá místa. Čtenáře si drží hlavně jemným smyslem pro absurditu a vytrvalou snahou o upřímnost, kterou cítíme z vypravěče. Jediné, co je tak příběhu na škodu, je jeho předvídatelnost –  že obchody Janova strýce a podnikatele Patky něčím smrdí, ví čtenář hned od prvního setkání. Časem je proto obtížné neztratit o zápletku zájem. 

Překvapení na nás nečeká ani v dějové lince, která sleduje Janův vztah k bývalé přítelkyni Karolíně. Ta se poprvé objevuje na scéně po boku cizí ženy v kostýmku a se spoustou přezíravých řečí  o „děsně důležité práci” – každému, kdo se s něčím podobným někdy setkal, je jasné, kde tahle neúspěšná studentka medicíny našla nový smysl života: v multi-level marketingu. Když nás proto ke konci Karolína vezme na předváděcí akci výrobků Herbalife, máme pocit, že tady už jsme byli. Opravdu nečekané jsou tak nakonec jen otázky, které z příběhu postupně rostou: Musí odmítnutí sloganů o nekonečných možnostech nutně znamenat skepsi? Co když budoucnost opravdu světlá je? I kdyby jenom náhodou? 

Co se vším tím smutkem 

Navzdory množství osudů a dobových referencí se Dotlačilovi podařilo vytvořit víc než jenom koláž. Ačkoliv dialogy o tom, jak se Mňága a Žďorp brzy stanou světovou kapelou, alespoň ze začátku baví, jsou to nakonec hlavně reflexivní pasáže, díky čemu není Až zhasneme jenom karikaturou doby. V těchto úvahách se Jan snaží pochopit nostalgii a melancholii doby kolem sebe  – doby, která možná ještě tak úplně neskončila.

Dotlačilovo vyprávění nám totiž pomáhá vidět i to, jak málo jsme se od devadesátých let posunuli. Povídačky o zázračných příležitostech, kterých je nutné využívat, nás provázejí pořád, i když vypadají jinak. Holky prodávající Herbalife nahradili kluci, kteří říkají „net working“ tomu, když vám po sedmi letech napíšou na Facebooku, jestli si nechcete koupit pojištění. A jako vegetarián Jan nucený překonávat svůj soucit se zvířaty v masokombinátu si může občas připadat každý, kdo pracuje pro některou nadnárodní firmu.

Bude zajímavé sledovat, jak si Až zhasneme v tomto roce povede v nominacích na literární ceny. Uvidíme, jak se čeští čtenáři vyrovnají s románem, který se neodehrává někde daleko, třeba za komunismu nebo v Číně, ale hned za rohem, a jehož „záporáky“ najdete na předních příčkách seznamů nejbohatších Čechů.

DOTLAČIL, Jakub: Až zhasneme. Brno: Host, 2019. 295 s.