Návrat pod zem: Ateliér intermédií doluje zprávu o naší současnosti

17. května 2021

Studenti a studentky ateliéru intermédií z brněnské FaVU VUT vydali společnou knihu Sedimenty, diagnózy, wellness (Host, 2021). V žánrově nezařaditelném textu se věnují otázkám příprav na dystopickou budoucnost, hranicím současné textuality, ale i autorství v post-internetovém věku. Ambiciózně vytyčených cílů se jim daří formálně dosáhnout, avšak experimentálně vystavěný příběh tyto myšlenky nedokáže ozvláštnit a předat čtenáři silněji než teoretický výklad knižní předmluvy.

Spisovatelé a spisovatelky mohou ke svému uměleckému textu přistupovat z mnoha různých pozic. Někteří dlouhodobě budují svou marketingovou image jako zpeněžitelnou nadhodnotu. Další s textem svádějí již omšelou post-moderní hru o vztahu implicitního a explicitního autora. A jsou i tací, kteří po vydání knihy odmítají vydávat rozhovory, v nichž by museli jakkoliv dovysvětlovat myšlenky či genezi svého textu. Kolektiv autorů a autorek Bernadeta Babáková, Antonie Bernardová, Kristýna Gajdošová, Oskar Helcel, Vojtěch Kundrát, Judita Levitnerová, Michal Mitro, Pavel Sterec, Tomáš Raška, Monika Rygálová, Martina Valchářová, Tereza Vinklárková a Marika Volfová se otevřeně zamýšlí nejen nad možnostmi kolektivního autorství ve vztahu k novým médiím, která zásadně změnila produkci textu, ale i k formám horizontální organizace, jež takový typ psaní nabízí.

Tuto problematiku lze tedy z jedné strany rámovat otázkou o povaze dnešní textuality. Kromě existence copy- a ghostwriterů, kteří tvoří texty na zakázku a dobrovolně se vzdávají práva na autorství, nabízí prostředí internetu různé formy spolupráce: od vytváření databází typu ČSFD až po hromadné (crowdové) psaní jednoho textu. Studenti a studentky se v rozhovorech odvolávají na weby fanfikce, kde uživatelé mohou společně rozvíjet například kanonický příběh o Harrym Potterovi. Na takových platformách je autorský subjekt úmyslně potlačen a dopředu vystupují principy kolektivního psaní – pravidla, která platí mezi uživateli.

Právě forma společné diskuse nad projektem je druhým z důležitých autorských přístupů v Sedimentech, diagnózách, wellnessu. Vedoucí ateliéru Pavel Sterec v rozhovoru pro Český rozhlas Brno uvádí, že projekt má za cíl zkoumat jiné formy akademické spolupráce než klasické lektorské vedení studentských prací. Spoluautorky – Antonie Bernadová a Bernadeta Babáková – kromě participace vyzdvihují i různé přístupy k uměleckému výzkumu. Výsledné dílo-text ateliér představil již minulé léto v brněnském HaDivadle. Spíše než o novou formu divadelního uchopení textu se jednalo o jeho jevištní prezentaci pomocí dlouhého LED pásu doplněnou o hudební podkres.

Dole v dole

Sedimenty, diagnózy, wellness by se daly označit za bezsyžetovou prózu. Kromě hlavního protagonisty Oktobrina – jménem bez hlubší souvislosti členové kolektivu odkazují na sovětskou literární hrdinku – v knize aktivně nevystupují žádné další postavy. Již v předmluvě je uvedeno, že hrdina „patří k prepperům / survivalistům, lidem, kteří se v menších skupinách či jednotlivě aktivně a soustavně připravují na jakoukoliv podobu změněného chodu světa, způsobeného mimořádnou událostí“. Hlavní protagonista také provozuje online obchod s outdoorovým vybavením. Nedějovost je založena na neustálém pozorování hrdinova okolí, ale i jeho samého. Kromě popisu chodu sanatoria se čtenář seznamuje s Oktobrinovými úvahami, které se točí okolo tématu prepperství. Během vyprávění se několikrát vrací na diskusní fóra a je zaměstnán svou nikdy nekončící přípravou. Pointou je, že její cíl není znám. Jeho počínání se řídí několikrát opakovaným heslem: „Nedostatek zkušeností se dá nahradit pořízením věcí!“

Oktobrin je vláčen mezi procedurami, které oddělují i jednotlivé kapitoly. Motiv běloruského wellness centra má hned několik nesouvisejících významů: jednak členové ateliéru měli v plánu minskou oblast před pandemií sami navštívit, jednak se v knize hlásí také k tradici tuberkulózních románů z přelomu 19. a 20. století, konkrétně ke Kouzelnému vrchu Thomase Manna. Kromě klasického díla modernismu se v předmluvě autoři a autorky odvolávají na Foucaultovo pojetí biomoci, které dávají do souvislostí s institucí plicní kliniky a její mocí nad těly pacientů. Sám Oktobrin si tuto disciplinační perspektivu osvojuje, ale jeho pojímání sebe sama i okolního světa je formováno dalšími diskurzy. Kromě neustálého přemýšlení o svém těle v perspektivě biologicko-chemických změn se nad sebou zamýšlí z pohledu geologie a jejího dlouhého trvání.

Čtěte také: Ohýbat současnost: Janoščíkův propad do samolibé nesdělnosti

Problematikou vztahu člověka a jím obyváné planety Země se dlouhodobě zabývá vedoucí ateliéru Pavel Sterec. Dvojitý finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého v rámci společné přehlídky v roce 2015 vystavil v několika otevřených vitrínách jádra z geologických vrtů z depozitu České geologické služby doplněná o fiktivní část tematizující lidskou stopu zanechanou na povrchu Země. Umělecké dílo vycházející z teorie o antropocénu tematizovalo odlišná pojetí času. Právě konfrontace stamilionového vývoje, který je zaznamenán v sedimentovaných geologických vrstvách, a „krátkého my“ je důležitá i pro místo bývalého potašového dolu a nynějšího luxusního wellness centra.

Spoustu známejch v podzemí

Vpády do nitra Země otevřely nová místa pro romány 19. století. Jules Verne ve vědecko-fantastické knize Černé Indie z roku 1887 vypráví příběh vytěženého dolu, v němž průmyslník vybuduje podzemní Uhelné město. Dílo odráží mentalitu průmyslové společnosti konce 19. století, jež nahlíží planetární útroby jako neomezené energetické úložiště. Město je reprezentováno jako technologický zázrak, který lidé neradi opouštějí. Autoři a autorky jako by tuto mentalitu industriálního věku otáčeli. Soligorská klinika není ideálním místem k žití; bývalý důl na potaš sloužil k dolování klíčového materiálu v chemickém průmyslu, nyní po revitalizaci je uzpůsoben k nápravě těl soužených různými typy civilizačních chorob, za nimiž stojí průmyslová revoluce a extenzivní vypouštění zplodin do ovzduší, ale i do půdy a vody.

Kniha na první pohled upoutá svým grafickým zpracováním, za nímž stojí Alina Matějová. Text je graficky rozdělen na tři části: sedimenty, diagnózy a wellness. První dvě vypráví příběh konvenčně: ich- a er-formou. Třetí část obsahuje různé texty převzaté z prepperských fór, provozního řádu sanatoria nebo lékařských zpráv a jiné. Knihu doplňují i ilustrace od Judity Levitnerové, které vycházejí z propagačních fotografií soligorského wellness centra. V obrazech vystupují odlidštěné dlouhé chodby (bývalé těžební štoly) s odhaleným elektrickým vedením nebo unifikované apartmány s levným nábytkem připomínající ubytovny pro gastarbeitery. V ilustracích jsou různě rozmístěna nedokonalá lidská torza přejímající barevnou sedimentární strukturu svého okolí.

Kniha Sedimenty, diagnózy, wellness funguje jako teoretický konstrukt, nikoliv jako literární text sám o sobě. Nelze na něj tudíž klást konvenční literární hlediska, jelikož autoři a autorky nestaví žádné přehnané ambice a beletristická forma jim je spíše cestou než cílem. Do popředí vystupuje ohledávání možností kolektivního psaní a s ním spojené úvahy obsažené v teoretické předmluvě, která je pevným výchozím bodem pro následnou interpretaci textu. Pro rozšíření některých témat doporučuji obsáhlou recenzi od Vojtěcha Märca, která některé stěžejní přístupy rozvíjí a obohacuje je o další podněty. Ponechávám na případném čtenáři, kolik času bude ochoten strávit v jedné z mnoha intelektuálních nik, které podzemní chodby soligorského dolu nabízejí.

Kolektiv ateliéru intermédií FaVU VUT: Sedimenty, diagnózy, wellness. Brno: Host, 2021. 190 stran.

Autorkou ilustrací je Judita Levitnerová.